Mrchožrout
„Předpokládanou výhradou je poloha této práce, ve které je možné ji vidět jako umělecký projekt, který parazituje na neutěšené situaci nerozpoznaných absolventů AVU. Ano, i tato kritika je možná, jsem si toho vědoma.“
Použiji tuto kapitolu jako první a úvodní pro všechny ostatní, které mluví o projektu zaměřeném na žitou zkušenost
absolventů Akademie výtvarných umění v Praze.
Práce se jmenuje: Gravitace umělecké kompetence, s podtitulem: Neplánované spojení umění a života. Práce s uměleckou
kompetencí tam kde není obvyklá.
Popíšu zde svoji roli autora této práce a zároveň praktikující umělkyně s určitými ambicemi. Tato moje práce je
založená na poznání prostřednictvím rozhovoru při osobních setkáních.
Je to text vystihující záhadu uměleckého vzdělání, které paradoxně nevede k tomu stát se slavným umělcem, ale je
vyživujícím pozadím jiným aktivitám na umění částečně nebo zcela nezávislým.
Jak tento úvod naznačuje, jde o zásadní otázku: Co se stane s tím, co činí umělce výjimečnými, pokud svoji
způsobilost a své vize vloží nakonec do jiných aktivit? Co je na tomto vzdělání zajímavého, a proč jsme dobrovolně
součástí neviditelné temné hmoty uměleckého světa?
1 disertace: Gravitace umělecké kompetence autorky Isabely Grosseové obhájená v dubnu 2020.
2 Termín temná hmota v souvislosti s aktéry v uměleckém systému byl použit v knize Gregory Sholetta nazvané Dark Matter: Art and Politics in the Age of Enterprise Culture (Temná masa: Umění a politika ve věku podnikové kultury) London – New York: PlutoPress, 2011.
Ve svém textu ukážu nejen rozpoložení, kdy umělec čeká pokorně na to až bude objeven a rozpoznán, ale také příklady absolventů AVU, kteří dokázali svoje vzdělání dál nezávisle na uměleckém světě svobodně formovat a používat. A v tomto smyslu nabízím možnost jak potenciál uměleckého myšlení během vzdělávacího procesu podpořit v jeho univerzálním vlivu na neumělecké prostředí.
Během své práce jsem se přiklonila ke dvěma pomocným metodologiím. Jednou je princip provázání přemýšlení o tématu
se zkoumáním prostřednictvím výstav. Formát výzkumné výstavy je naprosto zásadní stavební jednotkou mého postupu
práce. Jen tak je možné skutečně experimentovat a dovoluji si uvažovat v tom smyslu, že jen v experimentu je možné
něčeho prostřednictvím umění dosáhnout. Nelze teoretizovat bez zkušenosti, pouze na základě toho, co předpokládáme.
Je nutné dát prostor a čas nepředvídatelnému.
Základ mého výzkumu je sonda do prostředí o kterém chci mluvit, rozhodla jsem se pracovat s formátem rozhovorů.
Druhou metodologií je tedy Biografická-narativní interpretační metoda, BNIM, a tedy způsob jak výpověď cílové
skupiny lidí získat v takové formě jakou předpokládám, že bude pro můj zájem nejlepší. Po několika zkušenostech, kdy
jsem oslovila absolventy Akademie s tím, že jsem se pokusila je o tom co mě zajímá co nejlépe informovat hned na
začátku, jsem nakonec zjistila, že dostávám odpovědi, v takové formě o které si dotazovaní myslí, že to přesně chci
slyšet. Uvědomila jsem si, že nechci mít tak velký vliv jako dotazující na výpověď, a hledala jsem co nejméně
invazivní techniku a potlačení dotazujícího na co nejmenší možnou míru. V tom se mi nakonec osvědčila metoda BNIM,
kterou vyvinul a zdokonalil Tom Wengraf, od kterého jsem se jí během dvoudenního semináře učila. Samotnou metodu
jsem ještě upravila v tom, že jsem se snažila výzkum dělat z pozice někoho, koho prostě zajímá život a osudy jedné
generace bez specifika povolání, vystudovaného oboru, a podobně. Díky tomu jsem rozhovory soustředila na lidi, kteří
mi potom dali další kontakty, a já se tak mohla odkazovat na jejich přátele, kteří mi postupně doporučují dalšího a
dalšího. Ostatně napříč několika ročníky a obory se několik desítek tehdy mladých studentů znalo, a často spolu
zůstali v kontaktu i po absolutoriu, nebo alespoň věděli o několika dalších a dopomohli mi v dohledání kotaktů.
Jedním z velmi silných momentů, který se mi osvědčil, bylo na začátku rozhovoru převyprávět, jak se má ten dotyčný,
který mě doporučil, a potom ke konci rozhovoru, když jsem já sama blíž mluvila o tom, že mým zájmem popravdě jsou
jen absolventi AVU, bylo velmi emotivní ukázat fotografie z jiných předchozích sezení, a zpětně provázat někdy už
ztracená přátelství.
3 Termín "výzkumná výstava" znám jako praxi používanou v projektu Former West, který iniciovali Marija Hlavajová a Charles Esche, jejichž aktivity sleduji od roku 2009 do současnosti. Former West je platformou výzkumu prostřednictvím současného umění a teorie toho co se stalo se „západem“ po roce 1989, v politickém, ekonomickém a kulturním smyslu, a jak tyto změny ovlivnily současné myšlení.
4 The Biographic-Narrative Interpretive Method (BNIM) definoval Tom Wengraf ve své knize Qualitative Research Interviewing: Biographic Narrative and Semi-structured Methods, (London – Thousand Oaks (California): Sage, 2001, Kvalitativní výzkum rozhovoru: Biograficko-narativní a polostrukturované metody).
Podobně jako absolventi Akademie se kterými jsem výzkum prováděla, tak i já jsem ve stejné situaci. Téma uměleckých kompetencí je pro mě samotnou velmi důležité a ve své podstatě jsem po absolutoriu Akademie věnovala přemýšlení o tom co mi vzdělání dalo hodně času. Jsem teď v situaci, kdy vidím přicházet to o čem mnozí mnou kontaktovaní absolventi zažívají. Méně zájmu z profesionálního uměleckého prostředí, méně výstav. Návrat na školu do doktorského programu mi poskytl možnost a legitimitu toto období vyčlenění zpomalit. Sama jsem souběžně se studiem diplomového ročníku začala pracovat jako architektka v atelieru Ing. Arch. Josefa Pleskota, čímž jsem také sama realizovala svojí druhou kariéru. Na celých pět let jsem se hned po škole intenzivně architektuře věnovala. Potom z pocitu abych nezůstala příliš pohodlně na jednom místě, jsem odjela pracovat do New Yorku k Vito Acconcimu, který řešil vztah mezi architekturou a volným uměním pro mě velmi inspirujícím způsobem a jeho přístup mi ve svém důsledku pomohl se k umění vrátit.
Je ale paradoxem, že v procesu, který chce zviditelnit šedou masu lidí spojených s uměním, kteří nejsou profesionálové, ale buď umění vystudovali, nebo jsou jeho aktivními diváky, tuto skupinu lidí využívá ke svému vlastnímu prospěchu. Vytvořením tří výzkumných výstav věnovaným tématu podporuji svoji kariéru. Můj kredit umělce je v tuto chvíli založený na neúspěchu jiných umělců. A to je velmi problematický moment v mém uvažování.
5 Dark Matter: Art and Politics in the Age of Enterprise Culture (Temná masa: Umění a politika ve věku podnikové kultury) London – New York: PlutoPress, 2011.
Tři výzkumné výstavy
Způsobilost
Cíl výstavy
Výstava vznikla v prvním roce výzkumu a ukazuje, jak je možné chápat uměleckou způsobilost. Kdo takovou způsobilost má a k čemu slouží. O jaký typ citlivosti jde. Výstava nemá ilustrovat, dokládat a dokumentovat, je spíše prostředím, kde je téma ve vzduchu a divák jej pocítí sám na sobě.
Funkce výstavy
Cílem výstavy bylo zjistit, jak je možné vyvolat v divácích uměleckou způsobilost a pozorovat ji zvenčí, odloučenou od uměleckých děl. Diváci odcházeli z výstavy a mluvili o důležité zkušenosti, kterou zaznamenali, sami popisovali, že takové sami sebe neznají a že netušili, že v sobě objeví něco, o čem měli dojem, že to náleží pouze umělcům. Nešlo o to překvapit tím, že by diváci něco hezkého a vyjímečného vytvořili, ale o to, vyvolat v nich pocit potenciálu takové možnosti. Ve výstavě byla potlačena hranice mezi uměleckým dílem a diváky. V podstatě výstava by bez diváků nemohla existovat. Příchozí v postupné gradaci zkušeností vytvářeli a nacházeli sami v sobě myšlenkové prostředí, které v určitých momentech nahlíželi jako něco odosobněného, levitujícího v prostoru, a byli toho sami svědky. Výstavou prakticky nebylo možné projít v módu nezúčastněného diváka.
6 Tato výstava vznikla ve spolupráci s Jesperem Alvaerem a Jiřím Ptáčkem. Fotograf Gallery, Praha, 2015.
Reflexe zkušenosti
Výstavou prošlo od začátku do konce více než dvě stě lidí. Podle nashromážděných kreseb z první místnosti se zdá, že polovina mohla mít umělecké vzdělání a polovina ne. Tři osoby se bránily tomu si něco představit, jedna se dobrovolně vrátila zpět místnostmi pozpátku ke vchodu do galerie. Druhá prošla celou výstavou v suvérénním módu, poté co demonstrovala, že představit si něco není problém, a zajímalo ji spíš pozadí projektu, kdo koho zaměstnává, s jakými instrukcemi a podobně. Poslední člověk se zajímal o to, kolik přesně platíme za běh výstavy. V mnohých případech výzva k tomu si něco společně představit a v té představě setrvat a dál ji rozvíjet byla překvapením a nebylo snadné rozhovor rozběhnout. Po srovnání kreseb a rozhovorů je možné říct, že kdo si dal víc práce s kresbou, byl přístupnější přirozeně si také něco představit. Kdo se soustředil sám na sebe a svoje pocity, snáze zapomněl na to, že jsme výstavu pečlivě krok po kroku vykonstruovali, a necítil se být omezován nebo manipulován, ale užíval si, že má galerii sám pro sebe. Z reflexí diváků bylo zřejmé, že asi polovina se nechce ve výstavě nijak angažovat, nechce participovat. Po nakouknutí a zjištění, že je nutné na začátku kreslit, mnozí rezignovali. Kreslení v nich nevyvolalo zvědavost, spíše se jim situace jevila být banální. Pokud někdo nakreslil ruku jen pro formu, například, tak, že ji s roztaženými prsty obkreslil, byl upozorněn, že pokud nenakreslí ruku takovou, jaká je, aby nebyla zaměnitelná, tak pro něj nemá význam dál do výstavy pokračovat. Také tento moment mnoho lidí odradil. Výstavou tedy prošli jen ti trpěliví, schovívaví, nebo zvědaví. Jen ti, co neměli předem vytvořenou představu o tom, jaká výstava by to mohla být a co můžou čekat, tedy představu, jejíž nenaplnění by je odradilo.
Výstava nejen mně, ale i divákům zviditelnila a ozřejmila, že umělecká způsobilost je něco univerzálního, něco, s čím je možné pracovat nezávisle na tvorbě uměleckých děl. Něco, čehož část je přítomna ve specifické poloze přemýšlení a vnímání. Diváci odcházeli se silným estetickým prožitkem, který v podstatě nalezli v sobě samých. Stejně tak jako mluvíme o koeficientu umění přítomném v uměleckém díle, je možné si představit koeficient uměleckého myšlení v daších aktivitách umělce na umění nezávislých.
7 O nezúčastněném diváku mluví Emanuel Kant ve své knize The Critique of Judgement, London: Macmillan, 1914.
8 Termín koeficient umění (art coefficient) používá například Marcel Duchamp ve své přednášce The Creative Act (viz Marcel Duchamp – Michel Sanouillet – Elmer Peterson (ed.). The Essential Writings of Marcel Duchamp. London: Thames and Hudson, 1975, s. 138–140).
Popis výstavy
Představte si, že se rozhodnete jít na výstavu, což s sebou nese určitou připravenost, vnímavost a otevřenost. Při vstupu do galerie Fotograf vás překvapí poměrně komunikativní atmosféra, jste přivítáni a pozváni dál. Místnost je malá a zdá se, že je předělená na polovinu látkovou stěnou. Z druhé strany vás hlas požádá, abyste nakreslili studii své ruky. Pokud souhlasíte a výzvu přijmete, otvorem v dělicí stěně vám podávají papír, tužky a gumu. Kreslení není tak obvyklá forma vyjádření jako mluva a dalo by se říct, že má svoje pravidla. Když člověk nekreslí, logiku pravidel musí hledat znovu. Co to tedy je, když někdo umí kreslit? Končí vše u kresby samotné, nebo je to nějaký um, který je univerzálnější a dá se použít také v jiných věcech? Může to souviset s přemýšlením?
Pokud se ruka na papíře podobá té vaší, která byla předlohou, tak kresbu vrátíte do zákulisí galerie a necháte tam někoho ještě podobu posoudit. (viz fotodokumentace procesu vnímání výstavy, pořízená jako seriál.
- nahrávka zní takto:
9 V druhé místnosti byly celkem tři nahrávky. Tyto dvě a Pan J. je výjimečný člověk…, použitá v preludiu této disertační práce.
Pan J. je výjimečný člověk. Umí mluvit s dětmi a dokáže zaujmout lidi. Naslouchají mu. Umí si získat jejich respekt. Vyzařuje optimismus. Když ale mluví o mládí a škole, projevuje se u něj určitá hořkost. S vrstevníky z ateliéru postupně ztratil kontakt. Dívá se na kulturní pořady na ČT Art, a když tam náhodou vidí bývalé spolužáky, nahlas glosuje jejich vystupování sarkastickými, ale povětšinou trefnými poznámkami. Umí je také vtipně imitovat. Davida, Mainera nebo Střížka. Nerad ukazuje kresby, které dělal na škole. Když se ho na ně zeptáte, svede hovor někam jinam, nebo rovnou řekne, že o sobě nechce mluvit. Hned zkraje po revoluci pan J. rozjel jednu z prvních IT firem u nás. Dodnes ale tvrdí, že o počítačích nic neví. Mohl prý jako mnoho z jeho tehdejších přátel založit reklamku, ale na počítačích mu imponovalo, že se ještě vůbec nedalo tušit, k čemu všemu by se jich dalo využít. Za dvacet let prý nemusel nikoho zkorumpovat, a přesto se jeho firma dostala mezi dvacet nejúspěšnějších v oboru. Když se ho ptáte, jak se mu může tak dařit, když o počítačích nic neví, odpovídá, že to neumí vysvětlit, ale že o všem vždycky uvažuje „organicky“. „Nemyslím na věc, ale na její pozadí. Každý problém na něčem a před něčím leží a něčím je osvětlován. Neřeším ho proto tím, že bych se mu věnoval přímo. Všechnu pozornost věnuji okolí – světlu a pozadí.“ Když pan J. mluví o přístupu k práci, používá slova, která si osvojil coby student AVU.
- nahrávka:
Moje spolubydlící ráda šuká. Každej pátek někam vyrazí a nikdy se nestane, že by se vrátila bez chlapa. To se pak zavřou u ní v pokoji a rozdávaj’ si to. Poslouchám je přes zeď. Ležím v posteli a podle oddechování, vzdechů, smíchu a zvuků nábytku si představuju, jak vypadá ten, koho si přivedla, a co zrovna dělaj’. Někdy se to dá docela dobře odhadnout. Někdy to je naopak hodně těžký. To si pak představuju, že tam nemá obyčejnýho kluka, ale třeba chlapa se třema rukama, dvěma ptákama, nebo tak nějak. Snažím si představit, jestli ‘sou naostro, něbo šukaj’ oblečený, a co přitom maj’ na sobě, teda hlavně on, protože u mý spolubydlící vím, co nosí, dokonce i všechny její spoďáry znám, protože přes den ona takhle chodí po bytě. Když se spolubydlící udělá, čekám, jestli budou pokračovat. Když takhle přemítám, připadá mi, že to za zdí je skutečnější než můj vlastní život, že to je přítomnější než moje přítomnost v mojem vlastním pokoji. Druhý den se ale ty kluky snažím potkat dřív, než odejdou. Chci si je porovnat s mýma představama. Jenže některý vyklouznou z bytu tiše a strašně brzo.
- nahrávka:
- K. si sedl ke stolu a do hrnku s horkou vodu ponořil sáček čaje. Pozorně sledoval, jak se tekutina pomalu zbarvuje do hněda. Pak uchopil dvěma prsty šňůrku s vinětou, sáček dvakrát povytáhl a zase spustil zpět. Sledoval, jak se rozechvěla hladina vody a zvířené molekuly vody začaly dobarvovat dosud čirá místa v tekutině v pozoruhodně složitých turbulencích. Přitáhl si blíž inzertní noviny a začal jimi listovat. Našel dvoustrannu s nabídkami pracovních míst. Do levé ruky vzal tužku a postupně označil tři inzeráty. Nejprve jeden po druhém podtrhl prostou čárou, a když si dvojstrannu prošel až do konce, nakreslil kolem podtržených inzerátů obdélník. Po chvíli každý obdélník obklopil řadou půlkruhů, takže vypadaly jako tři hranaté květy na louce z písmen. Nakonec obdélníky vyšrafoval do černa. Z rohlíku v pravici, ze kterého přitom ukusoval, mu na stránky padaly drobky a zrnka soli. Teprve pak odložil tužku, uchopil prsty hrnek s čajem a napil se.
Třetí místnost je prázdná, jen jí, jako doposud všemi ostatními, probíhá dělicí stěna. Stojí v ní pouze židle. Uděláte pár kroků a tušíte přítomnost někoho dalšího na druhé straně látkového neprůhledného předělu. Po chvíli nejistoty vás pozdraví, a pozve k usednutí na židli. Pokračujete v krátkém několikaminutovém rozhovoru, ve kterém se pohybujete v prostoru a čase, který si společně s někým za stěnou představujete. Co v té představě děláte a říkáte, není realita, ale je to reálný zážitek. Představivost je opět něco, co obecně není běžně v dospělosti praktikováno. Umět si představit změnu či něco nového však dává žité realitě alternativy.
Hlas z druhé strany látkového předělu vás pozdraví:
„Dobrý den.“
Slyšíte sám/sama sebe odpovědět:
„Dobrý den.“
Hlas pokračuje.
„Se těšíte, jo?“
„Já nevím.“
„Tak… nevíte“.
„Já vás hlavně blbě slyším.“
„Aha, tak já budu ar-ti-kulovat.“
„Super.“
„Jak se vám kreslilo?“
„Tak normálně.“
„A jak vypadá ta ruka, kterou jste nakreslila?“
„Jak vypadá ta ruka…? No, snažila jsem se, aby vypadala jako ta moje ruka.“
„Mhm… tak mi o tom něco víc řekněte. Popište mi ji.“
„No tak ta ruka… je poměrně štíhlá, má dlouhý prsty. Má výraznej prsten s kamínky. Okolo zápěstí omotanou koženou šňůrku.“
„Mhm. Tak si představte, že vás ta šňůrka začne strašně škrtit na ruce… Co s tím budete dělat?“
„Přestřihnu ji.“
„Mhm. Takže si vezmete nůžky, jo? Tak, přestřihnete ji… Co se děje předtím? Popište mi to.“
„Jako celej ten proces?“
„Mhm.“
„Tak, škrtí mě šňůrka. Krev se mi jakoby vlívá do té ruky a prostě je to nepříjemný. Šňůrka se začne, že jo, zarývat do kůže. Já vezmu nůžky a z vnitřní strany ruky to přestřihnu.“
„Aha. A co se stalo se šňůrkou?“
„Spadne na zem.“
„Spadne na zem. Tak se podívejte pořádně na tu zem a popište mi, jak vypadá.“
„No, je to tahle podlaha. Je bílá, čistá a na ní leží přestřihnutá červená šňůra… Která má jakoby dva, čtyři…, má jakoby, nevím, šest… Je na šest půlek!“
„Mhm. Tvoří to nějakej obrazec, nebo…?“
„Pardon?“
„Jak to vypadá, jestli to tvoří nějakej obrazec.“
„No vlastně, teďka když to říkáte, tak jo. Jakoby… tvoří to rozpůlený kruh.“
„Mhm, mhm. Připomíná vám to něco?“
„Hmm, připomíná mi to kruhy, když hodí člověk třeba kámen do vody, tak takový ty, co se tvořej.“
„Tak si představte vodní hladinu a na ní si představte ty soustředný kruhy, že jo, jak se šířej po té vodní hladině. Představila jste si vodní hladinu. Kde to je?“
„Je to nějakej rybník. Je to ten rybník, co je u nějakýho lesoparku.“
„Mhm. Co tam ještě vidíte?“
„Vidím tam rákosí. Vidím tam nějaký borovice… šišky… srnku.“
„Srnka? Co vás přitahuje, co přitahuje vaši pozornost? … Na téhle scenérii?
„Asi všechno najednou. Všechen ten koloběh, co se tam odehrává. Vlnky, vůně lesa a šišek a zároveň…“
„Popiště mi tu vůni.“
„Vůni?“
„No, to by mě zajímalo.“
„Ta vůně je krásná. Je to lesová, je to lesní vůně, jehličí, šišky, zem, mech.“
„Zkuste té vůni vymyslet nějaký jméno.“
„Jméno?“
„Jako lidský jméno.“
„Já nevím, třeba… no třeba jméno ženy. Ráchel.“
„Ráchel. A barva?
„Hnědá.“
„Zajímavé.“
„Ale taková pěkně hnědá.“
„Pěkně hnědá… to je dobře. Co ta srnka, kam zmizela?“
„Asi běžela někam dál.“
„Co kdybyste se za ní rozběhla?“
„Prosím?“
„Co kdybyste se za ní rozběhla?“
„Můžu, no, můžu za ní běžet.“
„Tak za ní běžte. Kam to vlastně běžíte, kam to je, co tam je?“
„Běžíme na louku, na nějaký volný prostranství.“
„Zmizela ta srnka, nebo je tam?“
„No, ona mě jako dovedla na tu louku a pak zmizela.“
„A pak zmizela. A proč myslíte?“
„Nebo vlastně věděla, že bych ji už neměla následovat.“
„Aha.“
„Věděla jsem, že mám za ní běžet jenom na tu louku.“
„Co vás zastavilo? Nebo co vám… Jak jste zjistila, že ji nemáte následovat?“
„Nevím. Já jsem cítila, že mě měla dovést na nějaký konkrétní místo, že mi nabízela možnost za ní běžet, ale jenom do nějaký části, a pak ona už si běžela třeba svým úsekem, kam já už jsem s ní nemohla, ani jako bych nechtěla.“
„Rozumím. A co byl teda ten důvod, nebo… Co tam je…“
„… na té louce?“
„Ano, proč jste se tam teda měla dostat? Mně přijde, že vás ta srnka za něčím vedla.“
„No, za nějakým novým pohledem, novým světem. Volností prostě. Nejsem omezená žádnými stromy, žádným úsekem… žádnýma jakoby… Tam v tom lese byly hodně takový jako ztepilý části, úseky, a hodně kopcovitý. A tohleto je jakoby prostřená louka, kde není žádný omezení.“
„Mhm. Tak ani já už vás nebudu omezovat svými sugestivními poznámkami a vpustím vás do další místnosti. Nashledanou.“
„Nashle.“
V poslední místnosti visí jediná fotografie.
Jdete blíž a poznáte svou vlastní ruku a svou vlasní kresbu ruky vedle sebe. Vyfocenou a zarámovanou. Ve finále kontemplativně a s dávkou odstupu nahlížíte něco co jste sami vytvořili.
V přípravě této výstavy jsem udělala jednu zkušební odbočku, ke které mně inspirovalo jak Noam Chomsky mluví o kompetencích jazyka. Popisuje, že rodilý mluvčí má způsobilost provést kontrolu textu ve svém jazyce, kdykoliv chce. Má tuto znalost zakódovanou v sobě po celý život. Podobně jako v dalším příkladu architekt je architektem, i když nestaví budovy, a stejně tak umělec je umělcem, i když nevytváří umělecká díla.
Navštívila jsem deset lidí, kteří jako děti na konci druhé svetové války emigrovali se svými rodiči do Brazílie.. Zajímalo mě, jestli je jejich prvotní zkušenost, kdy vyrůstali v českém prostředí, nějakým způsobem k něčemu předurčila po jejich přestěhování. Jaké to je, naučit se žít v jedné společnosti, a potom se většinu věcí učit znovu v novém prostředí. Požádala jsem je, aby mi popsali tuto svoji dvojí identitu a jak se obě prolínají. Nakonec jsem každého z dotazovaných vyzvala, aby si se mnou zkusil v několikaminutovém rozhovoru něco představit.
Začala jsem takto: „Zkuste si představit, že se ráno probudíte v krajině, kterou máte nejraději. Otevřete okno, vykloníte se. Jak to tam vypadá?“ Ani v jednom rozhovoru nebylo možné představivost nevázaně nechat běžet. Jak mi řekl jeden z dotazovaných: „Ne, neumím si to představit, víte, já teď stojím oběma nohama pevně na zemi.“
Z této zkušenosti usuzuji, že pokud se člověk nerozhodne ke změně ve svém životě sám vědomě, je možné, že následkem traumatu budou některé složky jeho osobnosti zablokované. Uvědomila jsem si, jak výjimečné je otevřít se volným představám sdíleným nahlas. Něco, co je přirozeně vlastní dětem, v sobě musíme jen těžko dohledávat, což z nás činí diváky výtvarného umění, pro které není snadné výtvarné dílo vnímat a chápat. Čekala jsem tedy, že třetí místnost ve výstavě Způsobilost bude nepřekonatelnou hranicí, na které se mnozí zastaví. V tom, mě výstava překvapila. Mnozí, kteří výstavou prošli, mluvili o tom, že na ně působila síla podobná jako ve školách. Něco, co je přimělo se podřídit úkolům a nevzdorovat. Zkušenost, která byla nakonec přebitá celkově pozitivním pocitem překvapení ze svých vlastních nečekaných kompetencí. Velmi důležitý byl potom závěr výstavy, kde se divák setkal se zarámovaným fototiskem své vlastní ruky dohromady s kresbou. Výsledkem bylo dosažení zvláštního stavu, ve kterém divák s odstupem kontemploval něco, co sám vytvořil.
Vůbec mě nezajímaly výstavy
Cíl výstavy
V této fázi výzkumu zpracovávám výpovědi absolventů Akademie výtvarných umění, které jsem shromáždila. Metoda, se kterou jsem rozhovory pořídila, mi rovněž nabídla způsob interpretace materiálu prostřednictvím „slepých panelů“. Vedle interpratačních schůzek jsem do výstavy zařadila tři videa a esej jako audio nahrávku ve sluchátkách.
11 Výstava proběhla v galerii AVU od 8. do 24. 11. 2016.
Dokumentace výstavy
Slepé panely
Výstava je kulisou, na jejímž pozadí se odehrály tři „slepé panely“ podle Biograficko-narativní interpretační metody (BNIM).
Šlo o interpretační proces s přibližně pěti až sedmi panelisty kolem stolu. Text, se kterým jsme pracovali, je jedním z rozhovorů, který jsem pro tuto dizertační práci uskutečnila. Jde tedy o výpověď člověka, který absolvoval Akademii výtvarných umění, obor volného umění. V interpretaci se zviditelnila slepá místa narativu a zároveň panelisté neviděli do budoucnosti – materiál, se kterým pracovali, neznali. Jediné, co pozvaní panelisté věděli, bylo, že budeme ve skupině rozebírat vyprávění nějakého anonymního člověka. Audio nahrávka rozhovoru byla přepsána a čtena krok po kroku, bez znalosti toho, co přijde dál, jak se bude vyprávění vyvíjet. Po každé sekvenci čteného textu byla zpracována hypotéza zkušenosti. Co prožívá člověk, který vyprávěl svůj život v tom konkrétním okamžiku. A následně, po zaznamenání přibližně pěti spekulativních hypotéz, jsme u každé vyznačili opět přibližně pět cest možného pokračování narativu. Například: Pakliže tento člověk zažívá pocit vyrovnanosti v momentě, kdy o této události mluví, o čem bude mluvit teď? Nebo pokud zažívá zklamání, jak bude pokračovat, co se bude dít dál?
V procesu postupných předpokladů a projekcí se představa korigovala,
zpřesňovala. Mně samotné tento slepý panel pomáhá vidět souvislosti, kterých jsem si nevšimla, nebo bych o nich
vůbec neuvažovala.
Projekce
Tři videa promítaná projektory na list papíru, který divák držel v ruce.
Požádala jsem tři různé absolventy Akademie, kteří vystudovali volné umění, ale celý život se živili restaurováním uměleckých děl, aby mě vzali na jedno místo, kde restaurovali. Poté jsem je poprosila, aby se vrátili do doby, kdy toto konkrétní dílo restaurovali, a zkusili rekonstruovat, co všechno práce obnášela. Po dohodě s nimi vznikla pantomimická rekonstrukce pracovního postupu. Na projekci byly vidět jejich ruce, které pracují. Restaurátorské nástroje jsou imaginární. Zajímalo mě, v jakém momentě se tato moje prosba stane něčím, co vezmou za své jako prostředek k navrácení se do doby, kdy dílo restaurovali. A co tato zkušenost přinese.
„Rezignace restaurováním“ – zvuková nahrávka ve sluchátkách. Zásadním motivem audio textu je úvaha: Mnoho z absolventek a absolventů ateliérů volného umění se postupem doby a vnějším tlakem stalo restaurátory. Jaký vliv mělo ale restaurování najejich ambici vybudovat si stabilní pozici a uznání jako výtvarní umělci.
Nahrávka zní takto:
Jak je vlastně můj život vepsán do role umělkyně.
Nikdy jsem nakonec nevěděla, jestli mi moje vzdělání něco dává, nebo spíš bere.
Byla jsem vedena k tomu, abych si vytvořila svůj vlastní osobitý pohled na svět. Tento náš svět většina lidí prostě přijme za něco daného, ale já jsem si zvykla ho interpretovat. Vše je pro mě důležité a vše čtu jako kódy. Vytvořila jsem si slovník obrazového jazyka. A i přesto – s ničím, co vytvořím, nejsem spokojená, vděčná jsem jedině, že se tomu můžu věnovat.
Vytvářet budoucnost a definovat to.
Umění má inspirovat a měnit věci k lepšímu, ale, samotné umělce svazuje. Umění má poukazovat na problémy ve společnosti, ale to že je samo o sobě problémem nikdo nechce vidět.
Kreativita je mimoto kulturní konstrukt, jak mluvit o tom, v čem jsme vyjímeční? Nejsou slova.
Teď se mě někdo ptal: Co mně nutí pracovat a co mi dala škola do života.
Co mám na tohle odpovědět?
Po škole nastala drsná realita, prožila jsem si taky dost let hladovejch. Vztahy se mi rozpadaly, všechno se začalo pomalu bortit a ztrácet smysl. V týhle společnosti o moji způsobilost nikdo nestál. A představivost byla tak leda pro děti. Viděla jsem to kolem sebe, je to tak bezvýchodný, protože si nikdo neumí nic představit, natož si představit politickou změnu k něčemu novýmu, něčemu, co tu prostě ještě nebylo. Žádná odvaha, hlavně neriskovat, že ztratím to málo, co mám. Tím jsem se nemohla nechat prosytit, to bych radši umřela. To bylo nejhorší období mýho života.
Zdálo se, že se na umění vykašlu. Stejně už mě dávno přestalo zajímat vystavovat, aspoň teda za těch podmínek, jaký kolem toho panovaly. Každou výstavou jsem stejně jen zchudla a pozorovat to, jak ubývá lidí, co na ty výstavy chodí, a těch, pro který to skutečně něco znamenalo, to mně ničilo. A co víc, škodilo to umění samotnému, to, že ztrácelo angažované diváky. Nerozvíjelo se. Stagnovalo. Jako by nebylo možné překonat stereotyp, kdy umělecké myšlení může existovat výhradně materializované do formy soch a obrazů v galeriích. Je absurdní studovat s tím, že výstavy znamenají úspěch.
Pět let po škole pro mně umění úplně skončilo. Nechodila jsem na výstavy, přestala o nich číst.
Všechno začalo takto: Rozhodli jsme se se spolužáky z ročníku udělat si společnou výstavu v Atriu na Žižkově. Ujala jsem se toho, že se pokusím získat grant od městské části na pronájem galerie. To se mi podařilo tak dva měsíce před plánovanou vernisáží. Za nějakou dobu jsme si všichni dali vědět, že se sejdeme instalovat. Z deseti nás nakonec instalovali tři. Dva Pražáci včetně mně a spolužák z Písku. Do týdne v časovém skluzu jsme ještě svezli, co chybělo. Nedá se říct, že by galerie čekala na to, až do ní někdo navěsí novou výstavu, po třech letech, co jsem žádnou výstavu neměla, se mi dokonce zdála magičtější úplně prázdná. Představovala jsem si, jak na všem pracují neviditelní dělníci. Elektřina, zásuvky, i ta řada zásuvek nad rámem dveří, jak o tom tenkrát asi přemýšleli. Podlaha z teraca, sádrokartony, které vytvořily dost podivný detail, jak se potkaly s podlahou. Překvapilo to tenkrát někoho? Sešli se nad tím?
Instalovali jsme tři dny, což možná bylo až moc, protože s něčím jsme si ani po těch třech dnech nevěděli rady. Instalovat v místech, kde zeď nebyla úplně souvislá, nebo ne? Bylo toho všeho víc, než co by pokrylo hezká místa. Dva dny byl klid před vernisáží. Pak jsem přijela a moje obrazy byly přeinstalované a nikdo mi ani nezavolal…. Visely v podivné kaskádě nad sebou, tak aby udělaly pohledově prázdné pozadí pískovci na soklu, který přivezli ráno v den vernisáže… Asi by se o tom mohlo dál nějak diskutovat, ale vernisáž byla za půl hodiny a mně to vzalo veškerou chuť a sílu. Sbalila jsem si obrazy a z galerie jako takové odešla… Jestli né navždycky, tak alespoň na hodně dlouho pryč.
Zmizela jsem pro všechny a svým způsobem se mi ulevilo.
Ale co teď…?
Nemalovala jsem, zdálo se mi, že právě ty pomalovaný rámy si říkají o to, aby mohly viset v galeriích, a že ty za to celé znechucení můžou. Rozhodla jsem se už žádný nedělat. Nebyla jsem ten typ, který by zahořknul a stěžoval si na nějakou nespravedlnost.
Začala jsem přemýšlet co člověku zbyde, když přestane malovat.
Očekávalo se ode mě, že budu interpretovat svět…, tvořit…, pracovat se svojí představivostí. Tolik krásných a ušlechtilých předsevzetí. Vyvolalo to ve mně velká očekávání. To bylo krásné období, když na něj teď po čtyřiceti letech vzpomínám. Tenkrát jsem to brala jinak. Bylo to to jediné, co jsem uměla, na jinou školu bych se ani hlásit nemohla. Byla jsem ze začátku jak umanutá, pořád jsem kreslila, pila pivo a nic nejedla. Lidi kolem mne mě museli brzdit.
A pak tahle práce, to restaurování, to bylo vykonstruovaný…, hybridní sloh, aby nás něco zaměstnalo. Bylo nás moc s diplomem svobodného uměleckého povolání. Slepá ulička, manévr, jak odpoutat pozornost od toho, že společnost s uměleckým myšlením do budoucna nebude počítat.
Stejně jsem začala nakonec restaurovat jako ostatní. Urputně udržovat staré umění při životě. Byla to namáhavá práce, úplné martýrium. Nekonečné škrábání… retuše…
Slyšela jsem pak od kolegů, že Slánský stejně nakonec přiznal, že i umělecká díla by měly mít šanci zemřít. To byla ironie osudu.
Ze začátku jsem vzdorovala, jak se dalo, brala jsem to jako nutné zlo, ale po čase jsem si zvykla, a dokonce jsem z toho nakonec měla snad i potěšení. Jen já jsem mohla do tak významného díla zasáhnout, cítila jsem privilegium. Mohla jsem ho dokonce změnit, upravit. Nalézání podmaleb a rozhodování, kterou vrstvu odkrýt, zachovat.
Odstupovali jsme si, nejen abysme si kontrolovali celek, ale také pro upamatování, že jsme tu s touhle vyjímečnou malbou. S něčím co jsme si mysleli, že nás morálně převyšuje, a je proto žádoucí trochu té dělnické práce protrpět.
Prakticky jsme zbavovali ty díla jejich minulosti. To byl princip. Kdyby tu ta poptávka nebyla, nikoho z nás by nenapadlo takto k těm dílům přistupovat a oživovat je. Nedalo se o tom ale takhle přemýšlet…, jela jsem jak robot. Mozek mi úplně vypnul. Zahlcovali nás prací, byli jsme prakticky pořád na lešení.
Po prvním restaurování, už není cesta zpět. Každou další dekádu je nutné restaurovat nově, protože patina ani stáří už nejsou autentické. Restauruje se častěji a v kratších intervalech. Už nikdo nebude mít šanci se do díla vžít a pochopit ho, jedinečná atmosféra je pryč. Je to stejné jako retuše modelek v médiích. Boj s časem.
Pro nás samotné čas běží pomalu. Často je těžké si představit konec jedné práce. Někdy strávím celý den na jednom centimetru čtverečním. Pracujeme od rána do noci, každý den, měsíc v kuse.
A k tomu ještě… ty domy a fasády se hýbou, spárovalo se né až tak tvrdou maltou, takže byla všude vůle, flexibilita…, to mě fascinovalo, jak dřív všechno fungovalo jinak. Když jsem pracovala na věcech, tak jsem žasla, jak bylo všechno udělané pečlivě. Jak to ti řemesníci dělali s chutí, všechno do toho dávali. Věřili svý práci.
Vystudovaní restaurátoři nás ze začátku nesnášeli, brali jsme jim práci a navíc… nám to šlo líp než jim. Neřídili jsme se pravidly ale intuicí. Pak se to zlomilo, protože komisi v Mánesu začali restaurátoři ovládat a umělce vytlačili. Začali nás posílat na Moravu a všude možně, kam se jim samotným nechtělo. To znamenalo se fakticky na tu Moravu třeba na tři roky odstěhovat. Je to absurdní, ale mně to asi nakonec nevadilo, v Praze mě v podstatě nic nedrželo.
Někdy si říkám, co já to vlastně restauruji, dějiny… fresku, nebo snad svoji důstojnost?
O interpretacích slepých panelů
Výstava byla uskutečněna na půdě Akademie, což otevřelo platformu k diskuzi o tom, co nám dala škola do života, co očekáváme a co budeme zažívat po škole, pokud hned nebudeme mít galeristu, výstavy a podobně. Metaforou pro vizualizaci tématu bylo prostředí uměleckého grafického tisku. Prostoru dominoval pás linolea na linoryt na bázi přírodního korku, dalšími elementy byly: rytí ryteckými nástroji a alegorie rydel přítomná také jako detail nohou stolu a židlí.
Vše, o čem se ve výstavě mluvilo, bylo postupně zapisováno na linoleum a poté vyrýváno do jeho povrchu. Výstava tedy neprezentovala „výzkum“ nebo výpovědi absolvenů jako hotovou věc, spíš sloužila k tomu, zviditelnit proces a to, jak je možné analyzovat fenomény, které vyplynuly na povrch.
12 Sociologický aspekt v mém výzkumu tedy hraje jinou roli, než kdyby byl plánovaný jako součást výsledné práce. Jde mi o to, dojít k analýze zkušenosti absolventů AVU s použitím rozhovorů nejlépe, jak budu umět. Jiná situace by byla, kdybych chtěla ukázat rozhovory jako součást uměleckého díla v jejich syrové verzi a interpretaci nechala otevřenou – nedořečenou, závislou na úsudku diváků výstavy.
Co tedy vyplynulo z analýzy tří výpovědí?
Obecně deprese, která byla umocněná popisovanými nuancemi pocitu selhání, zůstala v místnosti, na povrchu linolea jako vrásky na starém obličeji. Tíha, která spočinula na panelistech, kteří poslouchali výpověďi, se poté v nové vrstvě přenesla na linoleum jako hluboké otlaky a dlouhé škrábance (viz Obrázky 6.17, 6.18 a 6.19).
Pokud jsem si vzala za úkol ukázat, že je pozitivní a motivující pracovat s uměleckým myšlením nezávislým na uměleckém prostředí, bylo v této výstavě nutné projít tím, v čem jsou výpovědi absolventů zatížené prožitky smutku a zklamání. Jak je řečeno ve druhé výpovědi: „Byl to veliký omyl, že jsem se umění věnovala.“ Pro analýzu prostřednictvím slepých panelů jsem vybrala tři výpovědi, ale v podstatě všech 49 rozhovorů (až na jednu výjimku) jsou si velice podobné v tom, že se zdají být na první poslech nudné, rezignované. Tón, jakým jsou vyprávěné, je tíživý. Jakoby by kvůli věku, a vzpomínkám na dobu okolo roku 1968, mohl být život někoho, kdo se pokoušel soustavně vracet k umění, v tom jak je vyprávěn, pouze tragický. Já sama jsem se na výpovědi dívala s určitou fascinací potkat všechny ty ztracené absolventy, a moct se jich zeptat na to jaký byl jejich život. Reakce panelistů mi ale otevřela pohled na věc v syrové formě, jako úkaz něčeho na až tak zajímavého, něčeho předvídatelného, nudného. Shledala jsem, že si dotazovaní mnoho nalhávali, podávali svůj život jiný, jako ten, který si přáli žít, spíš než ten který žili.
13 AVU nemá institut Alumni a ani v Senátu AVU nejsou přítomní absolventi. Kdo absolvuje, školu opustí a nemá s ní už žádnou vazbu. Není proto obvyklé slyšet zkušenost absolventů. Ale již během sběru materiálu pro tuto práci a jejich analyzování došlo na Akademii ke změnám. Akademie zjemňuje svoje kontury, v textech profesorů se začíná objevovat vnímání mnoha poloh toho, kým je umělec se zřetelem k dosud nekanonizovaným situacím v rámci studia. AVU se stává otevřenější a tím, že se snaží o rozšířených kompetencích svých studentů mluvit, se pozvolna mění i její struktura a stává se se svými studenty jedním celkem. (viz. Program ateliérů zveřejněný během výstavy Nejkrásnější věk / Diplomanti AVU 2019 v budově Akademie.)
14 Samotné „slepé panely“, tedy schůzky, ve kterých jsme analyzovali výpovědi, jsou nahrávané jako audio pomocí mikrofonu umístěného na stole a jako video z odstupu několika metrů za námi statickou kamerou.
Ať už panelisté reagovali jakkoli, je nepopiratelné, že dotazovaní byli profesní exkluzí výrazně poznamenáni. Být umělcem je soustavné zažívání exkluze a je nutné se s tím vyrovnat. Být nerozpoznán jako tvůrce, ale nenechat se tím poznamenat. Nemít úspěch, nemít výstavy, pracovat, a nemít publikum. V tomto smyslu jsem se potkala s lidmi výjimečných charakterů.
Zkušenost panelistů mi pomohla vnímat víc, co řečeno nebylo, co bylo vynecháno a co se říká špatně. Spokojila jsem se s pocitem, že jednou věcí je celá výpověď jako doklad nebo svědectví o člověku, ale že pro svoje účely budu muset nahlížet výpovědi komplexněji. Nejen jako to, co mi kdo řekne, ale jakou bude mít toto sdělení formu, jak se této formy ujme jazyk, co utkvělo mezi řádky.
Následně podrobně popíšu všechny tři interpretační Slepé panely, které v této výzkumné výstavě proběhly.
15 Některé názvy a místopisná označení jsou v textu zaměněna, aby byla zachována anonymita vypravěče.
Slepý panel číslo 1
Kruh panelistů tvořili: Jedna právě diplomující studentka AVU, oboru volného umění; paní ve věku 65 let, vzděláním novinářka; 35letý fotograf po absolvování Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze; absolventka AVU, oboru volného umění, ve věku 45 let; učitelka na střední škole ve věku 46 let a dvě mladé ženy, socioložka a psychoterapeutka.
Výpověď A:
Takhle, mám tady před sebou… Prosim vás, takhle vypadá moje příprava na cvičení, jo, jako abyste viděli, co já tady dělám vždycky. Čili to jsou jako sestavy, jo, poloh cviků, no a ta jóga, rozumíte. Takže já mám cvičitele druhý třídy, čili ty nejlepší nějaký takový ty, to jsou jednička, jo, to je první třída. Druhá třída je taková nižší a třetí třída, to jsou normálně jako lidi, který ještě nemaj’ moc velkou praxi a tak, jo, no. A čtvrtá třída, to jsou ty, který začínaj’, jako jo. Čili, čili tady vidíte, to si tak nějak kreslim, ono to vychází z toho, jak kreslim si ty jednotlivý polohy… Jak bych vám to…? Prostě, a všechno takhle mám tady…, tady to jsou jednotlivý sestavy, víte, a teďka právě od těch třičtvrtě na šest budeme prostě s lidma cvičit a jsou to takovýho věku jako já, některý mladší taky.
A to vám je neuvěřitelný, že právě díky tomudletomu jsem překonal neuvěřitelný strázně, který mě potkaly, protože bez toho bych nepřežil. Rozumíte, to prostě je něco. co je neuvěřitelně jako… (pauza 3 vteřiny), když to člověk umí uchopit, tak vlastně mu to nedá zemřít. Ani fyzicky, ani psychicky. Rozumíte, protože dostane stabilitu, a ačkoliv ten okolní svět se může zbláznit a dělá všechno, aby ten člověk zahynul a zemřel, a nebo úplně byl zničenej, tak… tak… já vám řeknu jednu takovou zajímavou věc, prostě jsem si vymyslel takovej příměr, jo, že se říká, že dneska, jako jo, jsou lidi za vodou. Což znamená, že jsou bohatý, maj’ úspěch, že jo, a peníze a tak, jo, a… (pauza 2 vteřiny) Někdy taky je jinej příměr, že ty lidi plavou od jednoho břehu ke druhýmu… ve vodě, nebo v nějaký řece, že jo, života, a chtěj’ se dostat, prostě, no prostě plavou, jo, tak nějak aby žili vůbec, jo, no a mně se stalo to, a velice rád to říkám, že se mi stalo, že… (pauza 2 vteřiny), prostě já jsem se musel potopit, byl jsem potopenej pod vodu. Jenomže díky józe jsem se naučil pod tou vodou žít a existovat. Takže jsem na dně a prostě a je mi tam fajn, jako, rozumíte.
Ptám se panelistů: V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká? O čem bude mluvit dál?
Panelisté jednotlivě odpovídají a navrhují Hypotézy zkušenosti výpověďi A:
16 Hypotéza zkušenosti a prognóza toho, jak se bude narativ vyvíjet, se bude opakovat po každém přečteném úryvku z rozhovoru. Každý z panelistů navrhuje svoji vlastní Hypotézu zkušenosti.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je po těžkých zdravotních potížích.
O čem bude mluvit dál?
1.a. O tom, že získá první cvičitelskou třídu v józe.
1.b. O svém zdravotním stavu.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Zažívá ztrátu základních jistot. Akceptuje svůj stav.
O čem bude mluvit dál, jak bude jeho/ její narativ pokračovat?
2.a. Pochlubí se.
2.b. Bude mluvit o práci.
2.c. Pomluví někoho.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Libuje si v rezignaci.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
3.a. Rozvine zmar.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Machruje, kvůli sobě, kvůli mně jako člověka, který se ptá a má zájem.
O čem/ jak bude v tomto případě mluvit dál?
4.a. Bude stupňovat vytahování se.
4.b. Rozvine svoji paranoiu.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Zažívá ukřivděnost.
O čem/ jak bude mluvit dál?
5.a. Popíše křivdu, kterou pociťuje.
Výpověď B:
Rozumíte, já prostě, třeba…(pauza 2 vteřiny), odmítal jsem jakýkoliv výstavy. Vůbec mě nazajímaly výstavy, prostě jsem si vydělával jako zedník, a to mě stačilo k tomu, že… (pauza 2 vteřiny) nepotřeboval jsem se vyjadřovat výtvarně. No právě, jenomže…(pauza 3 vteřiny) tak jak jsem existoval, a děti a rodina, a bylo to všechno takový docela zoufalý… (pauza 1 vteřina) místama, tak se stalo že… že, že jsem, že jsem, nepotřeboval vystavovat vůbec… (pauza 2 vteřiny) A teďka jsem se za… za…, no a jsem prostě pod vodou. Jenomže se stalo, že najednou teďka, když mám důchod, tak… (pauza 4 vteřiny) a doktoři mi zakázali, zakázali zedničit, tak já už nesmím zedničit, a najednou mám zájem o vystavování. Takže jsem si zajednal v Hradci Králové výstavu a jednadvacátýho srpna teďka roku 2015, prostě bude to, prostě na výročí toho, když nás přepadli ty Rusové, že jo prostě, tak já budu mít vernisáž výstavy.
Hypotézy zkušenosti výpovědi B.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Není upřímný.
- Nechce říct pravé důvody. (Faleš? Nezná je?)
- Trpí kreativním blokem.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
3.a. Bude omlouvat čas, kdy nepracoval jako umělec.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Neochota si přiznat nedostatek talentu.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
4.a. Odvolá výstavu v Hradci Králové.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Má odvahu udělat výstavu
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
5.a. Poví víc o své připravované výstavě
5.b. Poví o dalších výstavách.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Zažívá pocit křivdy, disidentství.
- Má energii, nemůže být bez práce.
Výpověď C:
Jak nám sem přišli Rusové, jak nás tady převálcovali, já jsem prostě do tý doby…, já jsem absolvoval v roce šedesát šest Akademii a byl jsem rok na vojně. V roce šedesát sedum jsem byl na vojně. Tedy myslím do září, nebo do června, tak nějak. Asi do září.
A už v lednu šedesát osum jsem udělal jednu, prostě, betonovej reliéf s mozaikou, což byla tehdy zakázka. A ten reliéf s mozaikou je ještě pořád před hotelem. Prostě realizace výtvarná je to před hotelem Soluň v Hradci Králové. A prostě… (pauza 3 vteřiny) já jsem hrozně rád, že to tam jako je, a rozumíte, že to prostě… sice už to obrůstá jako…, je tam na tom lišejník trochu, a tak by to potřebovalo by to vyčistit, ale je to reliéf s mozaikou v betonu a prostě takovej panýlek a je to takový…, mně to dělá radost, že to tam je.
Druhá zakázka, kterou jsem udělal týden, dokončil jsem to týden nebo čtrnáct dní předtím, než sem přišli Rusové, jako jo, v srpnu šedesátýho osmýho. Tak to byla rozsáhlá práce, vodotrysk, fontána, že jo. Ale hodně bohatý reliéf taky s mozaikou, jako stejná technologie, a prostě jenomže ten už se nedochoval. Ona jak teďka byla…, když teďka byla vlastně restituce. Vrátili tomu původnímu majiteli tadyten hotel. Tohleto teďka mluvim o práci před hotelem v Prachovských skalách, jmenuje se ten hotel Orlí hnízdo. Já když jsem se tam přišel podívat, tak majitelka dostala ten hotel zpátky, ale oni odstranili tu mozaiku, tedy tu plastiku. To už tam teďka není. Akorát takovej vazínek, co zůstalo, to byla ta plastika v tom vazínku, kde byla ta fontána. Čili to už teďka neni.
Hypotézy zkušenosti výpovědi C.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Zažívá pocit nostalgie po tom, co bylo.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
1.a. Ukáže fotky.
1.b. Bude mluvit o tom jak se špatně smiřuje s promarněným životem.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je marnivý.
- Hledá viníka za vlastní selhání.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
3.a. Přizná, že je alkoholik.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Prožívá uzavření do vlastního světa.
- Je narcistní.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
5.a. Popíše co mu politika zničila
5.b. Otom co vše skvělé ještě udělá.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Není v něm sebeakceptace.
- Nepřiznává si vlastní chybu.
- Výpověď je pozitivní, je hodně talentovaný, skromný.
Výpověď D:
Ale prostě to byla bohatší práce a za ní jsem dostal dost peněz. Čili já vlastně jsem, do toho srpna já jsem byl úspěšnej výtvarník, kterej… Tehdy jsem si vydělal padesát tisíc, za to bylo hodně peněz jako a… Jenomže já jsem neustále nevěřil, že ty Rusové sem příjdou, jako jo, rozumíte, prostě mi říklali, hele, ono se to nějak jako zvrtne a todle…, a já jsem prostě si dělal svoji práci a prostě jsem tomu nevěřil, že se to může stát. No a když jsem odevzdal práci, tak ono za tejden buch, a přišli sem ty Rusové, žejo, tanky a todle. A já jsem byl v šoku a depresi, a tak jsem prostě začal malovat obrazy a nazval jsem celej cyklus Peklo, jako jo, prostě děsivý, jako jo prostě. Jsou to abstraktní věci, obrazy abstraktní.
A todleto právě budu vystavovat v tom srpnu, víte, příští rok v srpnu jednadvacátýho. Takže to bude moje vlastně jako vylezení z toho dna tý vody, jak jsem říkal ten příměr, že jsem pod vodou, že jsem se naučil dejchat a todle, a prostě najednou vyplavu na hladinu pomyslný řeky nebo…, jako rozumíte, a najednou budu existovat jako výtvarník třeba i, jako rozumíte, jo, čili… A to je neprodejný… obrazy. Já tydlety obrazy nikdy neprodám, protože to jsou věci, který jsem udělal ze zoufalství a z tý deprese a tam to všechno jako je a… zakotvený… A prostě ty obrazy nejsou prodejný.
Ale zkrátka, tak jsem rád, že todle vám můžu říkat, že jsem se k tomu odhodlal, a že už mně baví vystavovat. Rozumíte. Já jsem neměl zájem jako vůbec nic dělat, já jsem si zedničil a byvilo mně to… A prostě jsem věděl, že dělám práci, která… která vlastně má nějakej význam, víte. A takový… Lidi mi dávali peníze za to, žejo, a prostě. No takže to mělo velkej… hodně těch pozitivních věcí, no.
Hypotézy zkušenosti výpovědi D.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Nesrovnal se s okupací 1968.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
1.a. Dozvíme se kdy začal s jógou a proč
1.b. O depresi.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Zažívá pasivitu jako protest.
- Je urputný.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
3.a. O tom, že ho zedničení naplňuje.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Chybí mu tvůrčí zaujetí, touha se vyjádřit.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
4.a. Proč po 1968 nic nevytvořil
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Sleduje ekonomickou linii, porovnává úspěch.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
5.a. Bude mluvit o tom proč neprodá obrazy ze série Peklo?
Výpověď E:
Prosimvás, takhle. Prostě já jsem se vyučil zedníkem v roce osumdesát jedna a normálně jsem… V tom roce šedesát osum, když sem přišli Rusové, tak jsem ještě rok tak maloval obrazy. A v roce šedesát devět, v září, jsem nastoupil do ČKD Trakce. Což byla taková jako záchrana abych prostě… (pauza 2 vteřiny), a taky jsem vystoupil ze Svazu jako prostě. Nechtěl jsem mít nic společnýho s touto společností, která…, prostě jsem musel nějak protestovat, jo. Prostě proti tomu, že tady byla okupace, jo. A neodešel jsem do zahraničí, teda jsem se prostě rozhod’, že budu tady. A prostě jsem se oženil a šel jsem pracovat do ČKD Trakce. A pracoval jsem tam sedm let.
17 Svaz českých výtvarných umělců (SČVU), založený 21. 12. 1970, 28. 2. 1990 byla pak ustavena Unie výtvarných umělců a činnost Svazu českých výtvarných umělců byla ukončena. Od 29. 3. 1994 užívá název Unie výtvarných umělců České republiky.
Hypotéza zkušenosti výpovědi E.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je odvážný, má vnitřní sílu.
- Udělal čestné a správné rozhodnutí, to je sympatické.
- Je tajemný. Stále tam je něco zatajeno, něco nezmiňuje.
Výpověď F:
A jsou s tím spojený takový různý historky. Jako že jsem četl v novinách, prostě jak jsem byl v expedici ČKD Trakce a prostě četl jsem v novinách, že Petr Prachař z Ostravy, prostě spáchal vraždu sexuálního charakteru. Tedy vraždu. Byl odsouzenej a popravenej. To jsem četl v novinách, jo. A moji spolužáci, který mě znali, tak se ptali mýho profesora…, já jsem absolvoval u profesora Paderlíka. Tak přišli k profesorovi a říkali: „On ten Prachař, on byl nějakej divnej, protože nechodil s náma do hospody.“ Já jsem totiž nechodil nikam do hospody a já jsem trénoval jako…, no závodil jsem a jako jsem dělal sport, žejo, vážně tedy, jo. A že jsem závodil a prostě jsem trénoval na Vltavě s kajakem a všichni to věděli a říkali: „On byl nějakej divnej a on prostě udělal sexuální vraždu.“ A přišli k panu profesorovi Paderlíkovi, a on o ničem nevěděl. Ptal se na policii, to bylo jediný, co mohl udělat, jestli jsem to byl já, koho odsoudili k smrti a popravili, žejo. A policajti mu řekli, že to jsem byl já, no, protože oni ještě ti kamarádi věděli, že já jezdim někam směrem na jih, jako domů, žejo. Ten Benešov je po cestě na Budějice, Já jsem byl z Benešova, takže jsem jezdil do Benešova, takže rozumíte. Čili s timdlectim se váže ta historka.
No a když já jsem potom cvičil tu jógu, žejo, a jdu takhle z Klárova a na Klárově jdu na křižovatce. Jdu takhle přes tu ulici a najednou vyskočí z auta…, tam byly na červenou, my chodci jsme měli zelenou…, vyskočí z auta Kurt Gebauer, jestli ho neznáte, sochař, a on byl vždycky takovej halasnej. No Kurtík, no… (pauza 2 vteřiny) Né, prosím vás, Bernard, né Gebauer ne, Bernard, Honza Bernard, takhle, takže, jo. A říkal: „Petře jakto, že jdeš po chodníku, když jseš popravenej?“ A já jsem si udělal legraci a řekl jsem:“ Já jsem se odvolal.“ Jako rozumíte, takže ona je to taková historka s tím spojená, že jsem byl úplně odříznutej.
Hypotéza zkušenosti výpovědi F.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Vylepšuje si životní příběh vtipnými historkami.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
1.a. Bude dál podobně vyprávět.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Trpí nedostatkem sociálních kontaktů.
- Libuje si v křivdě.
- Je to ilustrace izolovanosti.
- Je disident opravdu perzekuovaný.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
5.a. Bude mluvit o politické konspiraci.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Věděl, že se odlišuje, že je divný.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
6.a. Pozitivněpromluví o své jinakosti.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Zažívá sebelítost.
- Má nadhled nad věcí.
- Je zatrpklý.
Výpověď G:
Byl jsem ženatej, mám tři děti, pravda a… jo, a moje manželka, ta todleto, tudletu změnu velkou prostě ve zdraví nepřežila a vlastně ta se úplně psychicky zhroutila. protože jí spadl svět, když já jsem najednou nebyl žádnej jako…, já jsem sedm let dělal v ČKD Trakce normálního dělníka. Zatajil jsem Akademii, zatajil jsem při vstupu do tý fabriky maturitu, tedy gymnázium, že jo, v Budějicích, že jo, takže tam jsem byl vlastně jako… (pauza 2 vteřiny), normálně dělal s cikánama, jako jo. Ale potom jsem se vyučil zedníkem v tom roce osumdesát jedna a pak už jsem dělal jako práci, která se mi víc líbila, což jako je to zedničení, a tak takhle, no.
Hypotézy zkušenosti výpovědi G.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je zakletý v rozhodnutí, ze kterého už nemůže vystoupit.
- Je sebedestruktivní, masochista.
- Neměl šanci se v umění prosadit.
- Obětoval se kvůli rodině, musel pracovat a vydělávat.
- Trestá sám sebe.
Výpověď H:
Nicméně tvorba, když se… (pauza 3 vteřiny), já jsem se přihlásil do Svazu. Hlásil jsem se do svazu v roce sedumdesát sedum, když jsem odcházel z tý fabriky ČKD Trakce. A tehdy mně pomohl se tam dostat zpátky Paderlík, zase můj profesor, žejo, kterej mně znal, žejo. A ten jako se zasadil, že jsem byl vzatej zpátky. Jenomže to nebyl Svaz, ale Fond, Fond umění, že jsem mohl vystavovat a dávat obrazy do Díla. Takže jsem pomaličku doma si začal dělat takový různý kresbičky nebo zátiší. Nebo jsem začal dělat keramiku jako trochu, jako odlejvanou keramiku do sádrovejch forem a tak. Nebo i cínový reliéfky jsem si dělal. A hodně mě bavilo jaksi malovat lidi a prostě různý…, v Podolí jsem si kreslil. Nebo jsem dokonce…, mně se šíleně líbila spartakiáda a já jsem byl úplně nadšenej, takže jsem dělal potom veliký spartakiádní obrazy.
18 Český fond výtvarných umění (ČFVU) spolu s fondem literárním a fondem hudebním byl založen zákonem o právu autorském (115/1953 Sb.), Zanikl roku 1989.
19 U ČFVU bylo zřízeno Zúčtovací středisko daně z literární a umělecké činnosti, zdaňující příjmy ze všech druhů umělecké činnosti. ČFVU umožňoval činnost v tzv. svobodném povolání (registrace, politicky korigovaná tvůrčím svazem), poskytoval sociální služby obdobně jako odbory. Podnik DÍLO financoval i tzv. ideové výstavní síně v Praze (Mánes, Hollar, Galerie bratří Čapků, Galerie J. Špály, Galerie mladých, Frágnerova galerie), v Brně (Galerie J. Krále), v Plzni (Galerie J. Trnky) a v Ústí nad Labem.
Hypotézy zkušenosti výpovědi H.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Zažívá vystřízlivění.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
1.a. Přiklonil se k užité tvorbě, méně ambiciózní.
1.b. O tom, že znovu neuspěje, nikdo nic nekoupí.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Dělá kompromis.
Výpověď I:
No prostě ono to nešlo při těch třech dětech a nemocná manželka, tak vlastně když… (pauza 3 vteřiny) Jo a ty děti nám vzali do dětskýho domova, jo, tak to jako… Právě že, tam to bylo v rodině to, že jsem se nakonec rozvedl. Udělal jsem si zednický papíry, že jsem se vyučil zedníkem, a hnedka v tom tejdnu jsem se rozvedl a oni nám hnedka vzali děti do dětskýho domova co nejdál do Tábora, do Pyšel u Tábora. To bylo spojeno s tím, že manželka vedla ty děti proti mně. Protože já jsem jaksi nesplňoval její očekávání, že budu slavnej, bohatej, jaksi umělec. A když jsem byl obyčejnej dělník z ČKD Trakce, tak najednou celá ta její rodina, všichni věděli, že… (pauza 2 vteřiny) vlastně to není to, co ona chtěla. A nebo, jo, takový ty…, když si někdo někoho vezme tak, vlastně když se o mně ucházela, tak tehdy jsem byl bohatej. Jsem si vydělával, jako jo, na těch dvou plastikách za ten půl rok ani ne, prostě. A najednou to spadlo, prostě Rusové a to, takže konec. Takže ona prostě odešla psychicky…
Hypotézy zkušenosti výpovědi I.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Vymlouvá se.
- Omlouvá selhání.
- Byl zatrpklý, stěžoval si doma, což vedlo k rozvodu.
- Svoje frustrace háže na jiné.
- Je to umělé vyprávění, strohý popis bez emocí.
Výpověď J:
Čili už když tady byli Rusové s těma tankama, tak to vám říkám, něco jsem jako už jako…, to mám napsaný jako všechno. Rozumíte, to jsem sepsal si tyhlety věci. A tak já jsem chtěl utýct. Odejít, jako kamarádi odešli do zahraničí. Jenomže já jsem nechtěl do zahraničí a vidím, koukám z okna, jsem byl v podkroví ubytovanej. Tam jsem měl ateliér a byteček ve Střešovicích, v Pevnostní ulici, no, a všude tanky a já jsem koukal z okna a vidím oblak. Mrak, rozumíte. Krásnej. V modrý obloze mrak pluje. A já jsem si říkal, prostě já bych chtěl jako nasednout na tem mráček a prostě odplout pryč z toho tady jak. Rozumíte, od Rusů a tak… od depresí. No, a takže se stalo to, že já jsem… Prostě tahleta myšlenka, že já jsem chtěl utýct z toho. Jsem si říkal, že prostě, no, tak sestrojím něco, abych mohl někam do vzduchu a letět. Ulítnout pryč, rozumíte, jako prostě. A to je právě ta tvorba. To vám právě…, takže já jsem, já jsem…. to bylo v roce šedesát devět, a vlastně, jo, čili, všechno to, co mě napadalo, si píšu.
Hypotéza zkušenosti výpovědi J.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je dětinský.
- Utíká sám před sebou.
- Celá výpověď je natrénovaná interpretace.
- S emocemi nemůže pracovat, zažil příliš bolesti.
Výpověď K:
Všechno to, co mě napadalo, si píšu a začal jsem si dělat technický nákresy. Víte, různý zařízení, který by vlastně splňovaly ty moje sny. Ano, a ten soupis teďko vám ukážu, jo. Ono jich je skoro dvacet nakonec, jo, ale pět jich je takovejch, který jako… Ale já tady vám ukážu všechny, nebo těch osmnáct. Já jsem si to připravoval jako no. (pauza 5 vteřin) No prosim vás pěkně, podívejte se, já jsem totiž…, jako že teďka mně baví vystavovat, jako jo, tak jsem napsal dopis řediteli Galerie v Hradci Králové, on se jmenuje pan Rybička, a dokonce mi ten ředitel odpověděl, že mi jako zavolá. No ale já tady vlastně kdyžtak…, když tady je ten celej vývoj, co jsem vám tady začal říkat. Tak tady je to napsaný. A prostě… (pauza 3 vteřiny), jak jsem to napsal, jako mailem jsem mu to poslal, jo, tak on mně to Standa, syn…, jsem mu to přeposlal vlastně, jako, jo, a on mně to takhle vytiskl. Čili je to takhle jako pro vás připravený, že jsem si to xeroxoval, takže tohle bych vám klidně rád předal, a tady jsou právě napsaný ty vynálezy neboli projekty, který jsem si jako vysnil, jo. Právě jak jsem byl pod tou vodou, jo. Nebo jsem pořád, vlastně jako, samozřejmě. Tak jsem vymejšlel všelijaký takový věci, který mně napadaly. Tak jsem si to napsal a technický výkresy, a takhle. Čili tadyhle to máme. Teďka nevim, jestli…, jo, jo, jo, ano, tak jako dostat se do vzduchu. Jsem si vymyslel, že to je tedy Vzdušná píďalka neboli schody do nebe, rozumíte. A teďka další a další. A 4CYKL, to byl druhej. To jsem zase, protože jsem na Bohemce, TJ Bohemians, byl cvičitelem, normálně teďka v Sokole jako, žejo. No a na loděnici, tady na Vltavě, jsem se stal takovym tím, že jsem učil děti na kajaku, jako prostě. A nahoře ve třetím patře tam byli veslaři, protože Bohemka má taky veslici, takže veslaři. A já jsem viděl, jak oni tam trénujou na trenažérech v zimě a maj’ kanál takovej, jako prostě. A oni, no prostě trénujou. A když jsem to viděl, jak oni tam se tahaj’ za takovej provaz, za takový prkýnko. A maj’ sedačku a všechno to je jako na lodi, na tý veslici. A maj’ to… Jsou opřený o ty takový zarážky, žejo, a tahaj’ za ten klacík. A někde na stěně je takovej jako, zkrátka oni taky závodí jako. Já nevim jestli to znáte, veslaři musej’ jezdit na lodích a v zimě, tak oni jsou jako třeba na nějakým pódiu a makaj’, makaj’. V sále jsou lidi, který je povzbuzují, jako, jo, a za nima je…, každý má takový jako svůj ciferník. A prostě tak jak jede rychle, tak ta ručička, nebo číselník… A já když jsem tohleto viděl, jak tam makaj’ a svaly a tohle, tak jsem okamžitě sestrojil… čili tohleto je 4CYKL. A dostal jsem na to užitný vzor, rozumíte, to je jako poloviční patent. Jsem si to nechal hnedka přihlásit, žejo.
Hypotézy zkušenosti výpovědi K.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Zbláznil se.
- Snílek, dítě, naivní.
- Dělá konečně něco smysluplného, praktickou věc.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
3.a. Popíše vynálezy.
3.b. Bude mluvit o svém kontaktu s rodinou.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je dokumentarista. Chtěl to sdílet, proto si vše zapisuje.
- Mluví poprvé s vášní.
Výpověď L:
Jo a prostě je to taková zajímavá příhoda, že když já jsem po mnoha letech, to bylo teďka před pěti, nebo kolika letech. Neznáte ten televizní pořad Den D, nekoukali jste se na Den D? No né, vidíte, a když já jsem zjistil v televizi, že je Den D. To je pro takový lidi jako já, rozumíte. A věděl jsem, že mám něco fantastickýho, jo, já jsem byl nadšenej, žejo. Zkrátka, přihlásil jsem se a byl jsem nadšenej, že mně přijali. Dokonce jsem, prosím vás, přihlásil dva tyhlety nápady… vynálezy, jo. Jeden vrtulník, to je tadyty Schody do nebe a dělal jsem to potom jako že vrtulník, jako, žejo. A potom tenhleten 4CYKL, a oni, stalo se, že oni mi ten vrtulník vůbec nepřijali. To mi shodili ze stolu, prostě to, jako. To si uvědomovali, že to je blbost, jako, jo. Jenomže to blbost neni. Já jsem si to předtim…, já jsem šel na Karláku…, to existuje ta vysoká škola technologická… České vysoké učení technické. A já samozřejmě nechci bejt blázen, co něco dělá, co nejde, žejo. Ale to taky jsem napsal, já taky píšu… Já jsem tam byl. Zaklepal jsem. Tam je katedra konstrukce letadel, žejo. Tak jsem zaklepal, odvážně, takhle s tim batohem a s taškou jak takhle chodim, žejo. A oni tam byli prostě nějaký asistenti a teďka: „Co chcete pane?“ Takže já jsem přišel z ulice, nikdo mně nečekal, a říkal jsem jim, že bych rád, třeba že mám takovej systém, že bych letěl ve vrtulníku jako ve vzduchu a poháněl bych to vlastní silou. A oni říkali, že to je nesmysl. Já jsem se zastavil a vysvětlil jsem jim, jak by to běželo, a oni říkali. „Ano, to by šlo.“ (pauza 5 vteřin) A prej: „My to dáme našim studentům jako dizertační práci,“ no a prostě se jim to zalíbilo a dopadlo to tak, že oni mi řekli, že za půl roku, až studenti udělají semestrální práci. Jenomže já jsem to potřeboval hnedka, protože jsem šel do toho Dne D. To muselo být pozítří, jako hnedka. Tak jsem šel k rektorovi přímo, kterej…, mi řekli, kde je jako, a ten se na mně málem rozkřičel, protože mi začal vysvětlovat, že oni jako profesoři tý techniky nemaj’ peníze. Že všichni musej’ dělat další zaměstnání a takovouhle blbost říkal… Ŕíkal, že mám jít do Brna, kde jsou…, že oni jsou projektanti letadel, a né vrtulníků. Že jsem šel na špatnou adresu. No a já jsem ho tak nějak vytočil a naštval, že jsem si říkal, tak já do Brna nepujdu. A zkrátka, on mi nakonec řekl, když už mě vyhazoval, kolik energie potřebuje vrtulník, aby to vzlítlo, jo. A já jsem předtím byl na ČVUT na Tyršáku, kde mi zase řekli, jakej výkon má v těch watech, dřív to byly couly… A tam mě řekli, kolik cyklista udělá energie, když jede naplno, trénovanej cyklista, za minutu, nebo za pět minut. Kolik udělá energie veslař, což jsem si já myslel, že veslař udělá víc než bycikl, že tím pádem ta myšlenka je úžasná, jako, žejo. A oni mi tam na fakultě na Tyršáku řekli, že právě veslař se musí vrátit, on má velikánský záběr, jo. On má šílenou sílu, když on táhne ,jo. Jenomže on se musí vrátit a tim zase strašně ztratí. Takže cyklista je na tom lepší, ten má dvacet procent, a ten veslař má jenom osumnáct. To byl tedy vítr z plachet to jsem si říkal to je…, jako, no prostě… (pauza 2 vteřiny) Nicméně neopustil jsem tu myšlenku. No ne, takhle, prosím vás, podívejte se, oni mě … Když se vrátím k tý televizi, na cástingu, vrtulník shodili, ale Čtyřcykl neboli veslice na kolech, to jsem prošel jako na cásting. A teďka se mě ptali před kamerou…, tam už byli takový ty tři lidi, takový ty podnikatelé, který maj’ prachy, jako, jo. A ti prostě mi dávali otázky, a nakonec mě vyhodili, protože zjistili, že to do kopce nejede. Jenomže já jsem chtěl, aby mi dali peníze, protože jsem věděl, že já to dokážu, aby to jelo do kopce. Díky těm jejich penězům. Ale to jsem jim nedokázal říct, protože jsem se dostal hnedka do stresu. Rozumíte, když mě vyhazuje, tak jsem už nedokázal říct, že já právě díky jejich penězům to zlepším.
Hypotézy zkušenosti výpovědi L.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je šťastný, ale je mimo realitu.
- Je důsledný.
- Cítí se zneuznaný od druhých.
- Prožívá zmar, nesmyslnost.
- Je sebestředný.
- Cítí víru a sílu jít za svým.
- Není zamindrákovaný, má dobrou míru sebevědomí.
Výpověď M:
Ale já bych chtěl připomenout jednu věc, na kterou jsem teďka jako narazil. Jednak jsem mluvil o tý stabilitě psychiky, což je důležitý, aby člověk neulít’. Ale potom je otázka pokory, nebo pýchy. Já jsem se najednou potkal mezi svými spolužáky, že některý lidi byli takový velice dobrý, velice fajnový a přátelský a úžasný, ale taky jsem se setkal s takovými typy kamarádů a spolužáků, jako který byli plný pýchy a arogance a povýšenectví. Prosím vás, pokud tam je taky otázka talentu a píle. Když si člověk vezme…, možná když se tim budete víc zabývat…, né takhle. U nás, my když jsme studovali, tak nám profesoři říkali, nebo jsem to slyšel a zapamatoval si to, že někdo když neni tak talentovanej, tak že pílí může hodně dosáhnout. Je to takový stabilnější, lepší, než když je někdo hodně talentovanej. A on potom může velice snadno tim talentem…, jak bych to řekl…, vyjet nahoru, do slávy a do peněz. Ale pak je tam ten alkohol a drogy. Jako velice snadno pomocí alkoholu může…, víte, ten alkohol osvobozuje, ten osvobozuje. Najednou nám je nádherně. Jo a je to takový, že se pomocí alkoholu dostane velice snadno do relaxace. Relaxace je úžasná věc, že vlastně se cítíme nádherně a napadaj’ nás ty myšlenky. To je ta tvorba, to jenom lítá, prostě jako. A ten alkohol a ty drogy tohleto ještě víc navodí a podpoří. Takže najednou vidíme, co všechno by se dalo a jak to je všechno nádherný. Jen to zachytit. Ale když tam neni ta píle a pokora, takže se snadno ten člověk zbortí, jako úplně psychicky, do takovýho, já nevim, do takový špatný osobnosti. Protože může dělat potom zlo. Mně se nelíbí pyšný lidi. Já když vidím pyšnýho člověka, tak okamžitě vidím, že je ztracenej. Víte, jako že to není správně, jo. I když třeba je slavnej, má peníze a bohatství a všechno, auta, jo, rozumíte, to je povrch, a jakmile nemá charakter, tak ta pokora, to je to nejlepší.
Hypotézy zkušenosti výpovědi M.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Zamýšlí se a argumentuje, proč jiní uspěli, a on ne.
1.a.Další odůvodnění, proč neprorazil jako umělec.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- První zde úvaha o lidech, ale velmi odměřeně.
- Srovnává, hodnotí.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
3.a. Sdělí další rozumné úvahy.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je otloukánek.
Výpověď N:
Že mně se skutečně stalo, že když jsem se vyučil zedníkem. Já jsem tři roky byl přidavačem. Ačkoliv já jsem si myslel, že po maturitě, že to budu mít třeba za půl roku, nebo za rok. Protože takhle to běžně je, když člověk s maturitou má zkrácenou výuční dobu. Ale to mi neudělali, prostě, já jsem se musel učit tři roky. Akyž jsem se tedy vyučil. Udělal jsem učňovský normálně zkoušky, tak pak mi dali, na to nezapomenu, že mně dali opravdu samostatnou práci. Prostě udělat takovej kamrlík. A prosim vás, to je nádhera, protože mě to tak neuvěřitelně bavilo. Já jsem byl tak šťastnej člověk, že najednou dělám něco…, a prostě že já jsem si sám sobě byl přidavačem i tím zedníkem. Nemusel jsem nikomu něco…, kdo jako že to…, no. Čili já tenkrát si pamatuju, že v tom kamrlíku, kterej jsem dělal, nebyly okna, jo, a mě to tak prostě bavilo, že… Já jsem potom to prostě udělal…. Už jsem neměl tu maltu v kalfasu a jdu dolu, ona už byla tma. Nikdo nikde, všichni byli už doma. prosim vás, mně to bavilo, jako když maluju obraz. To byla neuvěřitelná nádhera. A navíc jsem věděl, že dělám práci, prostě, která má užitek. Která není, jako když malíř dělá nebo sochař dělá…, neustále je tam otazník, jestli se mu to povede, nebo ne, že jo. A tadyto bylo prostě tvrdý řemeslo, žejo. Kde neexistuje, když postavim zeď, aby se nepovedla. Že to prostě byla taková nádhera, že úplně dávám rovnítko mezi svoji zednickou práci a jakékoliv dělání plastiky, sochy nebo obrazu. Úplně je to to samý. Fakt, to vám můžu garantovat. Ale musim k tomu mít ten vztah. Jako já jsem ten vztak k týhle svý zednický práci měl, no. Myslim, že to souvisí s pokorou nebo tak nějak, no. Nechtěl jsem jako nikde nic vyhrávat. Protože kdybych byl trošku pyšnej, tak bych musel zjistit, že jsem prohrál, jako, jo. To ale naopak, já právě jsem si uvědomoval, jak je to úžasný, když ještě mám za tu práci zaplaceno, jo. A takhle jsem dělal hodně a s radostí, prostě, no.
Hypotézy zkušenosti výpovědi N.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Až hrabalovsky filozofuje.
- Únik, měl kreativní blok.
- Sebereflexivní.
- Bylo bolestivé výtvarně tvořit.
- Bránil se emocím tím, že zedničil, umění je příliš emotivní.
Výpověď O:
Víte co je zajímavý? Že, prosim vás, tohleto, ty vynálezy, to neni zedničina, rozumíte. To už je něco jinýho. To už je takový to šílenství těch umělců, který dělaj’ něco, co vlastně normální lidi řeknou, to je blbost. Dokonce můj vlastní syn, když já jsem…, tady to vidíte, když jsme začali jezdit po Žižkově. A když on ten kluk byl… Prostě já mám dva kluky a jednu holku. A teďka ten nejstarší syn, on mě jako pomáhal různě dostat na chodník a různě po Žižkově jsme chodili. A já jsem viděl, jak on se stydí, prosim vás. On se styděl, že tatínek má něco, co tady nikde neni, jo. To bylo takový divný, že se styděl za tátu, prostě, no. Když já jsem jezdil po Žižkově s tim vozejkem…, protože ono to nejezdilo, rozumíte. Kdyby to jezdilo perfektně, ale tam bylo spousta chyb u toho, jo.
Hypotézy zkušenosti výpovědi O.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Nemluvil jako vyrovnaný jogín.
Na závěr jsem všechny panelisty požádala, aby každý za sebe napsal krátkou úvahu o osobě, jejíž narativ jsme poslouchali a rozebírali. Jak na ně působí, jaký z ní mají pocit.
Přepis závěrečných komentářů jednotlivých účastníků ve slepém interpretačním panelu:
Účastník 1:
Příjde mi, že to „co se vyryje do lina“, je, jak to vidím napsané, hodně kritické, skoro až nelítostné. Opravdu jsme při komentování jednotlivých částí příběhu byli tak kritičtí? Zajímavou otázkou pro mě je, jestli to může v daném oboru být jinak. V příběhu mi přišel klíčový rozpor mezi očekáváními/představami a tím, jak to ve skutečnosti může být. Opravdu se dá být úspěšným umělcem, spokojeným sám se sebou? Při zkoumání různých lidských trajektorií se zdá, že tahle varianta neexistuje. Vždy se objeví buď množství kompromisů, nebo vyvyšování více věcí, ale „ideální dráha“ asi není možná. Přesto jako by se předpokládalo, že se k ní v daném oboru dá směřovat. V tomto konkrétním příběhu mi přišlo velké napětí mezi satisfakcí z běžné práce (zedničiny) a pocitem, že by měl vystavovat / být umělec, slavný, bohatý. Zdálo se, že pnutí mezi těmito věcmi způsobilo i rozkoly v osobním životě (ať už tlak na tyhle představy byl z kterékoliv strany). Ale co když ta „ideální dráha“ umělce se míjí s reálnými existenčními starostmi? Skupina střídavě vypravěče hodnotila jako „snílka“ a „dítě“, a pak mu vyčítala, že nedělá umění dost. To mě trochu zneklidnilo. Přišlo mi, že v tomhle oboru „správné“ řešení není.
Účastník 2:
Ty, kdo jsi neznámý, vystudoval jsi Akademii, abys byl známý, slavný a bohatý? Jen proto? To byl cíl, to jsi chtěl? To sis přál? A co ti, kteří to žili s tebou? Syn se stydí za tvé malé bláznovství? Z toho si nic nedělej, to tak děti často dělají… Co jsi vlastně ve svém životé udělal dobře? Kamrlík? Byl jsi šťastný? Byl jsi nešťastný? Směješ se rád a často? Je s tebou někdy sranda? Asi mě ale nezajímáš… Vystudoval jsi Akademii jen proto, abys byl slavný a bohatý? Co jsi vlastně v životé chtěl? Opravdu chtěl? Co sis přál? Opravdu přál? Opravdu!
Kdo jsem, abych mohla hodnotit něčí život?
Účastník 3:
Umělec, který se spletl. Mladý muž z Jižních Čech se rozhodne dobýt svět. Akáda je prestižní škola a on se rozhodne vyniknout. Nepovede se. Zatrpkne, celý život hledá, kdo za to může. Nikdy si nepřizná, že je to on a zase on. Smutný příběh jednoho obyčejného života. Ale takových přece je…
Účastník 4:
Osamělý člověk s pocitem velké izolovanosti. Ztráta kontaktu s realitou. Snaha o nalezení vnitřního klidu, nakonec zřejmě úspěšná.
Účastník 5:
Taký prierez životom úplne neznámeho života cudzieho človeka. Príde mi odvážne komentovať jeho trajektoriu a neprimerané hodnotiť jeho život. Lebo sa naň dá pozrieť čierno-bielo, ale taký jeho život určitě nebol. Každý z nás pri stole ho môže interpretovať úplne ináč a budeme v tej interpretácii zrkadliť svoje osobné frustrácie, túžby či realitu. Ja v ňom nechcem vidieť bláznivého dědka zo Žižkova, ani nádejného následovníka Leonarda. Ja v ňom vidím iba pána, muža, otca, ktorý žil a žije to, čo potrebuje prežiť, a určite to robí najlepšie, ako to len dokáže.
Účastník 6:
Z toho, jak popsal svůj život, je cítit, že je asi schopen reflektovat svůj osud nebo co se okolo něj děje, ale dokáže jednat jen ve vlastní uzavřenosti. Nebo si neví rady. Určitě v jeho příběhu chybí jakýkoliv silnější kontakt s okolím, který by mu napomohl usměrňovat vlastní jednání a přemýšlení. Postrádá bohužel schopnost sebereflexe. Jeho sympatická urputnost a rozhodnost tak přechází v poblouzněné snahy. Zásadním upřímným okamžikem byl popis zednické práce, které se snad měl věnovat od začátku. Myslím, že podobné paralely uměleckého neúspěchu nebo marné snahy se uplatnit jako umělec lze nacházet neustále.
Posléze, po písemném poznamenání poznámek a hodnocení panelistů, vznikla diskuze. Toto jsou mé zápisky.
Ten člověk trpí paranoiou, že jsou všichni proti němu. Má pocit křivdy. Jeho vyprávění se zdá být dopředu připravené, jakoby se rozhodl, jak svůj život vyprávět. Co bude následovat: Bude popisovat křivdu, která za vším stojí. Pocit nedostatečnosti. Bude se chlubit prací. Pomluví někoho. Stěžuje si, snaží se být zajímavý.
Neříká nic o tom, že by to dělal rád. Působí to negativně. Neupřímně. Buď nechce přiznat pravou příčinu svého rozpoložení, nebo si jí není vědom. Nepřizná svou roli na svém osudu. Má odvahu po letech udělat vlastní výstavu. Neodstřihl se, stále sleduje, co se děje s jeho realizacemi. Má ke svým realizacím v umění pozitivní vztah. Má tendenci odložit vinu na něco jiného – rok 1968. Upjatost v projevu, když teď vypráví svůj život. Referuje o jednom okruhu lidí, což působí uzavřeně, jako nepružnost, úzkoprsost. Žije minulostí. Rodina – proč o ní nemluví? Co mu tedy zabránilo tvořit, byť sám pro sebe? Smutek. Říká negativní věci pozitivním způsobem. Lže sám sobě, je narcista. Necítím sebeakceptaci, jako by byl vyviněný, běželo to kolem něj a on za nic nemohl. Možná jde o hodně dobrého umělce. Po pauze čtyřiceti let vystavuje relikt – starou práci. Byl to jeho umělecký protest, netvořit, teď je konečně odblokován. Najednou bude existovat jako výtvarník. Chybí mu vnitřní touha se vyjádřit výtvarně. Dostat zaplaceno – finanční stránka věcí ho zajímá. Sebelékem mu je jóga. Byl odvážný, když vystoupil ze Svazu. Je samorost. Rozhoduje se čestně. Oženil se a izolovalo ho to. O čem sakra nemluví, co je skutečný důvod? Je tam nějaké tajemství. Libuje si ve smůle, ale umí to i odlehčit humorem. Prožívá soustavně křivdu. Zatrpklost. Masochismus – chce být na dně. Zoufalství. Strohý popis života bez emocí. Je dítětem, nedospěl. Potřeboval utéct před vlastním životem. Má nějaký problém, o kterém ještě nemluvil. Jeho emoce jsou tak bolestivé, že o nich není možné mluvit. Zbláznil se. Senilita. Zabývá se bludy, nic nepochopil, nedospěl. Zmar. Vynálezy k ničemu. Nedaří se mu, ale není zamindrákovaný. Ztratí rodinu a jede dál nedotčen. Porovnává se se slavnými spolužáky. Poprvé nám zprostředkoval upřímnou radost, když mluví o zednicky postaveném kamrlíku. Byl rád sám.
Panelisté reagovali na trpitelský tón vyprávění a zhruba v devadesáti procentech hodnotili výpověď jako neschopnost, slabost. Důležitý byl opakující se vjem, že vyprávění je vykonstruované a zastírá skutečnost. Na druhou stranu bylo rozpoznáno několik pozitivních momentů čistého charakteru bez zlosti, bez závisti a pomluv. Odvaha vzdorovat, odvaha opustit uměleckou práci na čtyřicet let.
Pro mě osobně výpověď byla otevřená a upřímná, vážila jsem si odkrytí mnoha neúspěchů, které vedly k dalším novým začátkům. Zvraty v životě byly přijímány vstřícně. Z padesátky oslovených absolventů to byl první, který plně realizoval několik dalších profesí. Byl postupně umělcem, poté vyučeným praktikujícím zedníkem a nyní je kvalifikovaným instruktorem jógy. Byly to naplno realizované profese bez kompromisu, nikoli vedlejší nebo přechodné brigády. V tom je ve své řadě vyjímečný. Jeho vyprávění možná působí nezrale a dětinsky na panelisty, ale já ho vidím jako výjimečně upřímné. Byla to nejúpřímnější výpověď. To je, myslím, dáno v první řadě tím, že je to známý mé matky a já, ač jsme se neznali osobně, jsem pro něj nebyla zcela cizím člověkem. Také je určitá otevřenost, a tím pádem i zranitelnost v jeho povaze. Je pro něj přirozené vyprávět o svých pokusech a neúspěších, které pro jeho životní zkušenost byly zásadní, stejně tak jako odkrýt to, že by si přál mít úspěch jako výtvarný umělec, pokud by mu to umožnily jemné vztahy a podpůrné struktury, které umělce zviditelňují. Domnívám se, že jeho upřímnost panelisty překvapila a zprvu ji četli jako dětinskost. V závěrečných komentářích panelistů se objevuje opatrnost vynášet příliš příkré úsudky a někteří dávají najevo porozumění. Je zajímavé, že panelisté v první interpretační fázi reagovali velmi podobně, jejich představivost a vlastní zkušenost jim neumožnila rozpoznat a pozitivně ohodnotit citlivost a otevřenost vypravěče.
Slepý panel číslo 2
Kruh panelistů tvořili: jedna pedagožka na střední škole ve věku 46 let; paní ve věku 65 let, vzděláním novinářka; 45letý filmař a zvukař po absolvování FAMU a mladá studentka vysoké školy humanitního oboru.
Výpověď A:
U mě nejvýraznější bylo, že jsem už jako malá opravdu chtěla být tou malířkou, to jako jó, a to byla veliká chyba. Všechno, co jsem dělala, jsem podřizovala tomuhle přání. Takže jsem chodila na ty různý kurzy nebo, pro děti jak byly. Né, to se nejmenovalo kurzy, ale takový ty při školách, ty kroužky zájmový. Tak jsem tam chodila na modelování, na kreslení, na keramiku, všechno možný. A všechno jsem podřizovala tomu, že bych chtěla být jednou tou akademickou malířkou.
Hypotézy zkušenosti výpovědi A.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Vyplouvají na povrch dětská přání.
- Obviňuje sama sebe.
2.a. Popíše o co přišla.
2.b. Popíše zásah z vnějšku.
- Shodila dětský sen.
3.a. Bude mluvit o realitě versus snu.
3.b. O tom, že ji přestalo bavit umění.
- Obětovala něco.
4.a. Vzdá se toho a začne něco jiného.
- Je oběť vlastních ambicí.
5.a. Bude dál popisovat své zklamání.
Výpověď B:
No a potom jsem šla na Průmyslovou školu bytový tvorby. Kde bylo oddělení U, to bylo oddělení umělecký. No a tam tedy mě přijmuli a tam jsem byla na oddělení plakátu a propagační tvorby. Takže tam jsem si taky zamalovala dost, akorát mi nešlo písmo.
Hypotéza zkušenosti výpovědi B.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je realistka.
1.a.Nemá na malování čas.
1.b. Bude mluvit o práci, že jí nebavila.
1.c. Vezmou ji na vysokou.
1.d. Vdá se
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Musela slevit ze snu.
2.a. Malovala jen pro sebe.
2.b. Bude pracovat a bude ji bavit být písmomalířkou.
2.c. Navzdory všemu bude malovat.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Zklamaná. Škola je pod její úroveň.
3.a. Nedokončí školu, přestoupí.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Výčet života v bodech, životopisecké.
Výpověď C:
A potom, po maturitě, jsem šla na tu Akademii, a nevzali mě. A to jsem z tohoteda byla ale úplně zhroucená. Já jsem s tím počítala. Tak jsem si posteskla nějaký kolegyni, nějaký kamarádce, nebo co to bylo. A ona mě řekla: „Prosim tě, tam je profesor Sychra a můj tatínek s nim chodí hrát karty. Já mu řeknu. Tady máš telefonní číslo, zavolej mu, a uvidíš, co se bude dít.“ No a já jsem to teda udělala, ačkoliv strašně nerada. Opravdu. A ještě z těch budek, to bylo něco příšernýho. Mě to tam vždycky majzlo do nosu. Takový to mluvítko, nebo něco. Pravděpodobně to bylo špatně izolovaný, tak jsem tam vždycky dostala ránu. Tak jsem mu zavolala, a opravdu ten profesor Sychra mně řekl, ať příjdu a přinesu mu ukázat, co teda jsem vytvořila nebo s čim tam chci jít. Tak jsem tam šla a ukázala jsem mu to a on… no, nebyl ani nadšenej, ani nenadšenej. Jen prostě řekl: „Podívejte, děláte tady moc stínů, takových polostínů.“ Já jsem měla hlavně ty portréty. Protože lidi mně docela rádi poseděli a nemusela jsem nikam chodit do krajiny, nebo tak. Já jsem se dost styděla. Jo ale měla jsem dvě malovaný krajiny. Ty se zase líbily Radovi. No a potom řekl takovou docela dobrou větu. Řekl: „Podívejte se, tenhle rok bude spartakiáda tak já nevim, jestli ty zkoušky…“ řekl, že vůbec nebudou, nebo byly jen posunutý, to už mám v tý hlavě nějak pomotaný. Ale fakt je že mně řekl, že můžu ty portréty do tý doby udělat znova. A takhle na ten můj papír mi udělal takovou hlavičku, takový vajíčko. Tam vyznačil nos, takhle oči. A udělal tam jeden velkej stín tadyhle a jeden u nosu. A řekl: „To úplně stačí prostě.“ No a takhle mně ukázal. jak se vlastně dělaj’ ty portréty, nebo jak bych to měla asi dělat já. Vyšel z toho, co jsem tam měla, jenomže jsem to měla vošmudlaný těma malýma stínama ještě k tomu. No a tak mi řekl, ať to teda zkusim takhle. A já jsem, opravdu jsem se do toho vrhla. A ačkoliv jsem byla zaměstnaná, jsem byla někde, jsem dělala nějakou brigádu. Protože jsem nemohla bejt doma dva roky, žejo, to by mě nenechali. Byla jsem v energetických závodech v propagačním oddělení. Jsem tam pracovala. A tak pokaždý, když jsem přišla domů, tak jsem sehnala vždycky nějakej model a už jsem dělala. A potom jsem s těma pracema a s těma dvěma olejomalbama šla teda k těm zkouškám. Tentokrát teda mně vzali. Ale slyšela jsem k tomu různý hlášky. Takový jako, nevim…, že tam taky třeba chtěli mít nějakou holku, jo, nebo… nebo… a ještě nějaký takový dovětky k tomu, jako ty profesoři. Takže jsem jako nebyla na to vůbec hrdá. Jsem si říkala, to je teda dost blbý
Hypotézy zkušenosti výpovědi C.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Odvážná, cílevědomá, skromná.
- Řekla si o pozornost.
2.a. Bude mluvit prakticky o tom, co znamená studovat v Praze.
3.b. Promluví o rodině.
3.c. Bude mluvit o setkání, které ji ovlivní – pozitivně i negativně
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Podřizuje se kariéře.
- Je naivní, dětinská.
- Je svéhlavá, nepřipouští si alternativy.
- Sklízí systematicky ovoce, které ale nechutná dobře.
- Je plná sebeobviňování.
8.a. Bude mluvit o tom, že byla nejhorší ze všech.
8.b. Přitvrdí, bude usilovně pracovat.
Výpověď D:
A potom jsem teda začala chodit na tu Akademii. A byl to teda hezkej život, to vám teda můžu říct, že to bylo moc pěkný. Že jsme se tam docela měli všichni rádi. Měla jsem tam…, někdo tam přivedl psa, takovýho velikánskýho. A já mám hrozně ráda tedy zvířata, ale nemohli jsme doma mít pejska. A on se na mě upnul úplně příšerně. A on ho tam někdo snědl. Já mám takovýhle vzpomínky jako z toho. To mně bylo tak strašně líto a myslim si, že to byla moje vina, protože jsem byla dlouho v tom ateliéru, jsem si tam něco dělala a ten pes tam byl se mnou, takovej velikej, něco jako řeznickej se tomu říkalo. Rotvajler, něco takovýho, ale kříženej možná že byl. Tak jsem pak si řekla, že už tedy půjdu, a pes jako že jde se mnou. Ale maminka říkala: „Už mi sem toho psa nevoď.“ Takže jsem si říkala: „Co teďko s nim, domu ho vzít nemůžu, já se s nim asi vrátim.“ No a vrátila jsem se s nim. Otevřela jsem ten ateliér a on na to byl zvyklej, vběhl tam. Já jsem zavřela a odešla jsem a tim jsem ho vlastně zabila. Protože tam přišel jeden model – to mi takhle pak vyprávěli – už nikde pes nebyl. Tak mi pak říkali, že ten model, takovej jeden docela jako při těle, tak že jí psy a že ho tam někde majznul ve sklepě a že ho tam nějak rozporcoval nebo ta, no. Tak z toho mám takovou výčitku, tak to jako na mně sedí. A těch psů a všelijakých zvířat, co mně už pomřelo, to je něco příšernýho. To vám mám jako balvan na hrbu prostě. A nejhorší jsou prostě takový úplně malý zvířátka, myšky třeba nebo rybyčky nebo žabičky. Jééé… to je děsný, to s tim člověk neví, co s tim. Najednou to je mrtvý a už tomu nepomůžete. Tak to je hrozně pro mě traumatizující, ty zvířátka, no.
Hypotézy zkušenosti výpovědi D.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je naivní, někdo si z ní udělal srandu.
1.a. Něco jí definitivně zlomí
1.b. O nemoci?
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je přecitlivělá.
2.a. Promluví o vztahu se spolužáky a profesory.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je tu cítit nedospělost ve vyrovnání se se smrtí.
- Ohrožená, sama je tím malým zvířátkem.
4.a. Bude mluvit o tom že nemá blízkého přítele, přítelkyni.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Poprvé nemluví o umění, interpretuje svůj příběh skrze jinou dimenzi.
5.a. Popíše, že říjde uznání, sebevědomí.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Nemluví o rodině ani o sobě osobněji.
6.a. Promluví o tom, že bylo vše špatně.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Narativ má nepoměr k věku.
7.a. Vrátí se k tomu, co nechala za sebou.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je zakotvená v detailech, ne v celku.
- Ve všem je problém.
- Je cítit pocit viny, smutek, stáří,
Výpověď E:
Tak na tý Akademii jsem, říkám, byla docela spokojená. Byla jsem tam ráda. Byla jsem na monumentální malbě. To měl tehdy ten Sychra, ale on umřel. Představte si to, že když jsem se tam dostala, byla jsem nejdřív na tý přípravce. No a tam nám seděla jedna taková paní modelka, ta už bude určitě taky po smrti. Ale tu už jsme znali úplně nazpaměť. Takovej obličej, polokulatej, skoro kulatej. Takový černý vočíčka. Drdůlek, no moc pěkná paní to byla. No ale tu už jsme dělali furt pryč dokola. No a pak na konci toho studia, vlastně ve třetím nebo ve čtvrtým ročníku, nám k tomu přidali grafiku, začli jsme chodit dolu tam k Fučíkárně, bejvalý teda. A tam jsem chodila a ta grafika mě začala bavit a já jsem šílená šmudla, víte, já dělám všechno strašně šmudlavě. Ta grafika, na tu je třeba tu kyselinu přesně odvážit, odměřit, žejo, tu vodu tam přidat přesně. Tu barvu hezky rozetřít, prostě neušmudlat. A já jsem měla všechno strašně špinavý, ušmudlaný, šeredný. No ale stejně ta grafika mě docela bavila. Hlavně proto vlastně, že když ten pan Sychra umřel, tak tu monumentální malbu převzal pan profesor Paderlík. A mě to nějak s nim nebavilo. Já nevim proč. Taky vlastně on mněl jezevčíka a ten jezevčík za mnou furt lítal jak posedlej. A vono ho to štvalo šíleně. Takže to taky bylo… a pak taky říkal: „Vy byste mohla dělat monumenty tak do koupelny jako akorát.“ Takže ono se mu to moc nezdálo, to moje. No tak buďte někde, kde vás nechválej, žejo.
Hypotézy zkušenosti výpovědi E.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Mluví z pozice oběti.
1.a. Bude mluvit o svém trpitelství.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Pozitivní, pracuje navzdory nepochopení.
2.a. Absolvuje a založí si rodinu.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Nevěří si.
3.a. Řekne, že nedokončila školu.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Hledá komfort u zvířat.
- Je pasivní, nechá sebou vláčet.
5.a. Přijde zásadní neúspěch.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Utápí se ve smutku, v pomíjivém.
Výpověď F:
Ale poslal mě do Jindřichova Hradce a tam je goblénka a tam jsem si mohla udělat goblén. A to bylo moc teda zajímavý, to se mně líbilo. A taky jsem byla v Boru a tam jsem si mohla udělat mozaiky. Ne, ty mozaiky jsem si dělala na škole. Ale v boru jsem si dělala takový skleněný vitráže. I mi tam nařezali sklo, i tam bylo takový odpadový, hrudky růžový a světle modrý, takový jako hroudy skla, to se potom zase tavilo. A z toho jsem si udělala taky takovou jako plastiku průhlednou. Byl to akt na světle modrým…, tam nic jinýho než růžová a modrá nebylo. Tak ten akt a na modrým pozadí. A jak ty hrudky byly různě veliký, tak to dělalo…, některý byly tmavší, některý světlejší…, tak to dělalo jako modelaci toho těla. A bylo to moc zajímavý. To se každýmu líbilo a někdo to tam pak sebral domů a ty vitráže taky. Tak to mně dost mrzelo, že jsem si to nemohla vzít.
Hypotézy zkušenosti výpovědi E.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Šťastná v tvorbě. Čeká na pochvalu.
- Pozitivně o své práci .
- a Popíše nové nadejchnutí.
2.b. Začne dělat další vitráže, mozaiky a goblény.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Čeká na impulz od profesora.
- Je nevyhraněná.
4.a. Zaměstnají ji ve sklárně.
4.b. Vrátí se k písmomalířství.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Realitu si nevybírá, ale smiřuje se s ní v pozitivním smyslu.
- Žije nekomplikovaný život.
Výpověď F:
Tak jsem si říkala s tim Paderlíkem, že se mi to tam nelíbí. A tu grafiku převzal pan profesor Tittelbach tehdy. A oni už na něj byli všichni takový…, on už byl starej. Tak na něj byli všichi takový utrhačný. Tak já jsem si říkala: „Půjdu k němu.“ Nikdo tam skoro nechtěl, a já jsem tam šla a byla jsem tam ráda. Byla jsem tam na ten poslední rok. Dělala jsem tam nějaký ilustrace k ruským knížkám. A moc mě to teda bavilo, ty knížky. A říkala jsem si, že by to byla docela jako cesta příjemná do života. Dělat ilustrace. Že by se mi to i líbilo. Ale pak jsem si uvědomila, že já vlastně dělám jenom to, co si vyberu sama. A že kdybych měla v tom životě z nějaký knížky ilustrovat, tak že bych to třeba ani neuměla. Že bych musela udělat ilustrace třeba z automobilových závodů, nebo nějaká vražedná knížka, prostě já nevim. No tak jsem o tom přestala přemýšlet, že bych mohla dělat ilustrace. A říkala jsem si, že si budu malovat teda jako a tu grafiku, že budu dělat jen tak mimo…
Hypotézy zkušenosti výpovědi F.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Soucítí se slabšími, vidí se v nich.
- Ve všem vidí osud (nepřízeň).
- Mluví z pozice smutku.
Výpověď G:
A potom jsem teda ne odmaturovala, ale odstátnicovala, nebo jak se tomu říká. Prostě jsem to skončila tou státnicí. A pak byly prázdniny. A pak jsem ještě zapomněla říct, že jsme měli možnost se učit jazyky. Tak jsem se učila francouzsky. A jela jsem dělat au pair do Francie. Ještě jsem tam potom zůstala dýl, ale ten můj blbej osud tomu asi chtěl, abych se francouzsky pořádně nenaučila, protože mně odvál do do města Caen v Normandii a v tom kampusu vypsali jen lekce pro začátečníky.
A potom jsem musela domů, takže jsem se vrátila sem. A tady už jako že bych měla žít nějakej ten život jako normálně. Vydělávat si a tak. Ale to ještě to jsem dostala nějaký to stipendium. Takže to bylo taky dobrý, než jsem zjistila, co a jak. A pak jsem začala pomáhat restaurátorům s různýma takovýma pomocnýma pracema. A na takových těch né moc uměleckých, spíš řemesných památkách. Jako jsou třeba dřevěný stropy a fasády domů a tak. Tak tí,m jsem se živila. A taky nějakou tu knížku opravdu jsem ilustrovala, taky nějaký ty do časopisů, pro nějakou tu povídku a takhle různě jsem prostě se tím životem šinula. Pak už to byl normální takovej život. Ráno vstát a jít do práce. A smlouva a dodržet smlouvu a mít nějaký peníze. A přežít nějak, a aby to nebylo tak úplně ze dne na den, aby ten život nebyl úplně hrozně nuznej. Abysme měli aspoň něco. Tak to bylo docela dobrý. V tom smyslu, že jsem vždycky něco jakž takž vydělala. Možná, že jsem zapoměla za tu dobu, že jsem vlastně neplatila činži. Jsem žila u maminky a maminka tedy platila ten byt. Tak si uvědomuju, jak jsem byla vyděračná. No to už je dávno no.
Hypotéza zkušenosti výpovědi G.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Uvědomění, že život teď začal.
- V rozhodování je nepraktická.
2.a. O tom, že jí vnutili rukopis v uměleckém projevu.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Někdo jí říká „mohlo by to být lepší“.
3.a. O vlivu rodiny?
3.b. O tom, že rodiče neměli vztah k umění.
3.c. Byla rodičům jedno? Nezáleželo jim na ní?
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je nespokojená s pohodovým životem.
4.a. Promluví o otci, o tom, že měla dítě.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Negativní přístup k životu.
5.a. Popíše proč nikdy neriskovala.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Něco jí nedovolí být spokojená.
Výpověď H:
A potom, co bylo potom? Pak jsem šla do penze a to bylo báječný. Že najednou jsem nemusela už dělat povinně. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Dělala jsem si grafiku. Já jsem měla takovou suterénní místnost, kde tedy bylo hodně vlhko a hodně zima. Tak jsem musela v jednom kuse topit. A tam jsem dělala grafiku a to mě bavilo moc. Měla jsem jí, říkám, takovou ušmudlanou. Ale měla jsem strašně špatnou satinýrku, pak jsem sice sehnala lepší, tak už to šlo. No a sem tam jsem dělala výstavy, hlavně teda s tou grafikou. Já vám nevím, jak to tenkrát bylo. To bylo asi, že člověk šel na ten Svaz výtvarných umělců a tam řekl, že by si chtěl udělat výstavu. A oni se nějak sešli a udělali nějakej rozhovor mezi sebou. A řekli si, tak týhle to dáme, týhle to nedáme, dáme to tadytomu. Je těch pár místností výstavních. A tak člověku to dali, nebo nedali. Já nevím, já jsem pro to nikdy nic nedělala. Ani jsem teda nebyla ve Svazu mládeže, celej život. Takže ta rivalita byla mezi umělcema. Taky mi někdo řekl: „Jak to, že ty budeš mít zase výstavu v Praze a mně jí ještě nikdy nedali?“ Já jsem za to nemohla, já jsem si to tam odvystavila. Stálo to peníze taky nějaký, něco jsem prodala, nebo třeba taky nic. A to bylo všechno. Někdo mi tam třeba řekl pár slov, zahráli na nějakej hudební nástroj. A to bylo docela příjemný, protože když si člověk zadal tu výstavu, tak betonově teda něco udělal. A to jsem třeba ani teda nepracovala takhle pro výdělek. Chodila jsem tam do tý zimy, tam jsem si vždycky zatopila a udělala jsem si tam ty grafiky. No a taky asi na základě těch výstav mě vzali do toho Hollara. Což taky by se dalo říct, že tam každýho nevezmou. Ale prostě mě tam vzali. Taky by se dalo říct: Jak to že jseš v Hollaru, a já tam nejsem…? To bylo takový, že se to nedalo ovlivnit. Člověka vzali, nebo nevzali.
20 Československý svaz mládeže (ČSM), jednotná mládežnická organizace v Československu řízená Komunistickou stranou Českoslovenka. Vznikla v roce 1949, zanikla v roce 1968. V roce 1970 byla založena nástupnická organizce Socialistický svaz mládeže (SSM), která v roce 1989 zanikla.
21 Sdružení českých umělců grafiků Hollar byl založen již (!) roku 1917, fungoval až do počátku normalizace v 70. letech. Činnost byla obnovena roku 1990.
Hypotézy zkušenosti výpovědi H.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká? Jak na vás její výpověď působí?
- Nemluví vůbec o tématu tvorby?
- Co se dělo od školy do důchodu?
- Znova je svobodná v důchodu.
- Kde je význam, smysl? Obsah?
- Dívá se na sebe zvenku.
5.a. Promluví o tom proč se nevidí pozitivně
Výpověď I:
No a potom, když jsem byla v penzi, tak to bylo moc radostnější s tou grafikou. To jsem si ji mohla dělat od rána do večera. Já vím, že lidi šli do Národního divadla, a já jsem to měla ten suterén na Újezdě, tak jsem přešla most a teď jsem šla proti těm lidem, nastrojený límečky a prostě čisťoučký a kabelky a to, a já jsem šla, úplně ruce prostě černý a utahaná a říkala jsem si: „Ale stejně jsem šťastná. Nechtěla bych jít teď zrovna do toho divadla. Jsem šťastná, že jsem si to tam jako udělala.“ To bylo moc příjemný období z toho začátku tý penze. No ale potom jsem zjistila – to jsem možná ještě v tý penzi nebyla –, ale dělala jsem si, že jsem nevzala třeba nějakou práci na ten výdělek. Jo, že jsem prostě nešla pracovat, a tu dobu měla jsem nějaký peníze ve spořitelně, žejo. A tu dobu jsem si dělala tu svoji grafiku. A to jsem byla opravdu, moc, moc, moc šťastná. A potom najednou jsem zjistila, že mně vržou kolena příšerně a že se mně špatně chodí. Tak jsem šla k doktorovi a on řekl: „No to máte artrózu prvního stupně.“ Já jsem se ptala, kolik je stupňů. A on říkal pět, myslím. Tak jsem si říkala, to bude tím, že tam je takový vlhko, a už se mi tam nějak přestalo líbit. Tak jsem to nechala, ale chytře. Mně někdy pánbůh pomáhal, a někdy jsem to schytala teda. Ale tohle jsem chytře…, tak jsem to věnovala nějakýmu mladýmu člověku.
A potom je to doteďka. Teď už ale nedělám vlastně nic, jenom tady něco opravuju, takhle ,co potřebuje kdo opravit, jinak nedělám už nic a asi už dělat nebudu. Takže takhle, to je asi celej můj život. Já jsem nic jinýho neuměla. Bylo to pro mně jediný řešení. Mně by třeba zajímal dějepis, ale nebyla jsem studijní typ. Mě by zajímalo třeba… nejenom dějepis, ale třeba vůbec jako historie čehokoliv. Třeba historie divadla, historie oblíkání, prostě takovýdle věci, to by mně bejvalo hrozně zajímalo, ale nebyla jsem studijní typ. Bavila by mně třeba medicína, ale nebyla bych se schopná to naučit. Takže já nevím, co bych mohla dělat. Nebavilo by mně být sekretářkou, to v žádnym případě. Ani na tu veterinu by mě nevzali. Jo, s těma zvířátkama bych třeba komunikovat uměla, ale neuměla bych popsat jejich kosti, svaly a všechno to. Takže co bych já mohla dělat? Takže já jsem se upnula, opravdu upnula na tohleto už jako malá. Hodně lidí to říkají, chtěl jsem něco bejt už jako malej, ale někdy to třeba ani neni pravda. Ale u mě to pravda je. A asi před dvaceti lety jsem se setkala s jednou spolužačkou ze základní školy a ona, aniž by ií k tomu někdo vyzval, byli jsme takhle v hloučku, tak sama řekla, tohle, a ukázala na mě, je jedinej člověk, kterej opravdu už v tý první třídě, říkal, že chce být timhletim, čim opravdu je. Tím mi osvěžila v paměti, že opravdu tomu tak bylo, že jsem byla jak umanutá, všechno jsem pokreslovala.
Hypotéza zkušenosti výpovědi I.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Umění jí bylo únikem.
- Degraduje umění. Talent staví pod jiné dovednosti –historii a medicínu,
- Nepochopila, co je umění.
- Vytváří si imunitu v kritizovatelnosti od jiných tím, že se kritizuje sama.
Výpověď J:
A dostal se mi do ruky, to si vzpomínám jak teďko, tlustej scénář na film. A tam byla hromada volných míst. Vždycky pár řádek a pár řádek a všude kolem spoustu místa. A já jsem to všechno pomalovala, pokreslila svýma výtvorama. A dostalo se to ruky, a to bylo v šestý nebo pátý třídě, dostalo se to do ruky nějakýmu člověku, kterej možná si myslel, že k tomu má co říct. A ten snad k nám přišel domů a říkal, že prostě to dítě musí jít na nějakou tu školu. „Podívejte se, jak to tady krásně udělala. To je velikej talent,“ a něco v tom smyslu. Ale hrozně se mýlil. Takže maminka, tatínek tenkrát už nebyl, tak začala o tom jako přemýšlet a něco hledat, nějaký možnosti. Viděl v tom rychlým črtání tím perem a tužkou, tak viděl ten talent, jo, ale prostě, já nemám žádnej jako výraznej talent, bohužel. Chtěla jsem být svobodná, a to jsem přehnala.
Hypotézy zkušenosti výpovědi I.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- V čem tedy byla chyba být malířkou?
- Začala vůbec žít?
- Užila si to, ale dívá se na to se smutkem.
- Co je to za kariéru?
- Žije cizí život – „byla tou akademickou malířkou“.
- Není v tom smířenost.
Na závěr jsem všechny panelisty požádala, aby každý za sebe napsal krátkou úvahu o osobě, jejíž narativ jsme poslouchali a rozebírali. Jak na ně působí, jaký z ní mají pocit.
Přepis závěrečných komentářů jednotlivých účastníků ve slepém interpretačním panelu:
Účastník 1:
Čekání na Godota. Téměř seriálová postava. Prochází od dětského snu přes postupné poznávání až ke střetu s realitou. Na konci života zjišťuje, že sen je sen, ale život je život. Nedochází však ke smíření, ale k životní deziluzi. Škoda, měla v sobě příliš málo tvůrčí energie a běsů. Ale udržela si svobodu – vnitřní i vnější. Proč není spokojená?
Účastník 2:
Slepé následování předem stanoveného cíle bez možnosti připustit si, že by to mohlo být jinak. Následuje tento cíl, aniž by si uvědomila, proč je to pro ni tak důležité. Není to proto, že ji umění něčím naplňuje, nebo že by to byla forma a nutnost k vyjádření. Následuje ho pouze jako pozici/ povolání ve společenském systému. Plní svou představu o profesi, nikoli představu o tom, co znamená být umělcem.
Účastník 3:
Pasivita bez schopnosti prožívat radost z toho, že její cesta následuje cíl objevený už v dětství. Možná proto že věděla už od mala, že chce být malířkou, že se nemusela v dospělosti rozhodovat, převzít zodpovědnost za volbu vlastního směřování.
Účastník 4:
Dítě – umělec. Oproti očekávání na Akademii konečně měla chuť zkoušet něco nového. Sklo, grafika, goblén. Když je člověk mladý, nechává se tak troch vláčet „osudem“… To se mi jeví jako obvyklé, ale ve zpětném pohledu to paní vnímá jako negativní. Negace je ve sděleních spousta…
Podobně jako v předešlém interpretačním slepém panelu jsou komentáře ovlivněné spíše představou, že tato osoba je nespokojená, a v podstatě nešťastná. Při osobním setkání během nahrávání prvního rozhovoru jsem měla pocit, že snižovat vlastní úspěchy a skromnost jsou typické projevy v profesi výtvarného umělce, kdy sebechvála není přijatelná a hodnocení o kvalitě práce může vynášet jen kritik umění a kurátor. Absolventka se posléze ujišťovala, že jsem její výpověď pochopila správně. Říkala: „Já jsem byla šťastná a spokojená, že jsem se mohla malování věnovat.“ Tento paradox zpětně chápu jako fenomén, který jsem popsala a označila jako neprožitý život. Tedy dva životy paralelně vedle sebe plynoucí. Jeden skutečný a druhý jako popis sama sebe takové, jakou chtěla být. Studovala malbu a chtěla se jí věnovat. Je tedy možné svůj život vidět naplněný vysněnou prací, která má svůj vývoj a milníky v podobě několika výstav. A zároveň na moji první otázku, položenou při pořízování rozhovoru, ve které jsem se ptala na celý prožitý život, bylo odpovědí spíše komplikované vyprávění plné pochyb, nejistoty a pocitu, že bylo chybou se umění věnovat. Vnímala jsem silně její potřebu sebekritikou uvést všechny části vyprávění. Jakoby nechtěla dopustit, abych já sama mohla vynést svůj vlastní soud a úsudek. Vše co jsem se dozvěděla, už bylo dopředu podané jako její slabost, chyba, neúspěch. Podobně jako v komických filmech osoba, která uklouzne a spadne, se rovnou sama sobě směje, aby jí posměch ostaních, co to viděli, nezranil.
22 Jde o stereotyp, který je ale bohužel průvodním jevem institucionalizovaného uměleckého provozu a je ve své podstatě platný dodnes.
Slepý panel číslo 3
Kruh panelistů tvořili: jeden praktikující právník ve věku cca 45 let; mladá studentka vysoké školy humanitního oboru; psycholožka ve věku cca 28 let; její kamarádka, absolventka AVU, ve věku cca 41 let a druhá absolventka AVU ve věku 45 let.
Výpověď A:
Já jsem ještě ráno byla v ateliéru a já si píšu takovej občasnej deník. Tak jsem si napsala prvního ledna tohoto roku, že kdybych věděla, že moje duše se setká s bohem, okamžitě bych opustila své tělo. A že ho prosím, aby to se mnou ještě chvilku vydržel, aby mě podržel. Takže v lidech to není. Lidi mě přestali úplně zajímat. A jak stárneme, ta naše generace, tak jsme…, jak to tak u starých, když řeknu vzletně…, umělců bývá, tak jsou strašně zahořklý, zatrpklý, nepříjemný a mrzutý. To je stářím, protože člověk ví, kdo ho zradil. A obzvlášť, když potom umře někdo blízký. To je pro mě jediná nová zkušenost, kterou jsem udělala, když můj bývalý manžel umřel. Já s ním čtyřicet let nežila, ale to je jako bych s nim žila. Že to byl nepřetržitej, stálej dotek. Tak se vám otevře rekapitulace celých těch padesáti let. To ne že umřel jeden člověk, ale to je o tý generaci. Od začátku, protože to bylo skutečně mimořádné, ten rok šedesát šest až šedesát osum. Ten Hanzlberg vlastně reprezentoval všechno to, co by se bývalo nějak vyvíjelo. Nevím jak, nedovedu to posoudit, kdyby to neskrečovalo tim příchodem těch Rusáků. Každej si pak hledal svoje místečko, buď ven, nebo tady nějak. Já jsem byla ještě na Akademii, už provdaná… (pauza 4 vteřiny) A poněvadž jsem ho velice milovala, a on řekl, že nehne už vůbec ani prstem. Jo. Lehl si do postele s flaškou prostě. A začal chlastat.
23 Legendární stavba v pražském Podolí, pojmenovaná po Leo Hanzlovi, kururní centrum.
Hypotézy zkušenosti výpovědi A.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Chtěla být nad věcí, ale úplně to nejde.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
1.a. Fokus k detailu.
1.b. O tvorbě.
1.c. O vztahu s tím mužem.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Pamětník historických událostí.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
2.a. O době prizmatem svého života.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Egocentrická.
- Rekapituluje, bilancuje.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
4.a. Vše zhodnotí.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je tam někdo, kdo ji převyšuje.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
5.a. Promluví o partnerovi
5.b. O někom jiném…?
Výpověď B:
Já nevím, o čem bysme mohly mluvit ještě. Se mnou to neto…, protože já opravdu rekapituluju tu minulost teď a… Kdo se vyšvihl, kdo se nevyšvihl. Třeba, byl mým přítelem, měli jsme vedle sebe ateliéry na Černým mostě, byl Petr Polák, jo. A protože ženský nikdy nebyly nikdy svými malířskými kolegy brány. Nikdy. To bylo tabu jo. Ženský byly tabu. A pamatuju si, že rok před tou revolucí, nebo těsně, byla skupina 12/15, nebo co, a že Kurt Gebauer, se kterým jsem měla právě v tý době výstavu, tak že mě navrhoval. A dva to neschválili. Pan Bláha, se kterým jinak normálně komunikuju, řekl: “Ženský nebereme. Ženský tady nechceme. Ne, žádný ženský.” Takže to se mě hluboce dotklo, protože i oni tady nějak strádali, všichni, žejo, udělali si tadytu skupinu a věděli, že ty ženský taky…, několik těch ženských… A oni, ne, ženský ne. Tam vznikala nějaká solitérnost taková. Jsem si říkala: „Tak na vás prdíme prostě, když jako ženský nechcete.“ No a teď už je to jedno všecko, žejo. Je prostě převaha ženských. Což je vůbec převaha. Co maj’ dělat? Tak malujou obrázky.
24 Jméno je změněno, aby byla zachována anonymita vypravěče.
Hypotéza zkušenosti výpovědi B.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Zažívá pocit diskriminace, nedocenění.
- Prorůstání politiky a osobního života.
- Pocit „po škole“.
- Zažívá pasivitu.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
4.a. Sama sdílí nedůvěru v to, co ženy dokážou?
4.b. Proč nezaloží skupinu sama? Se ženami.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Rezignace, teď, když o tom mluví, už v tom procesu není.
- Posuzování.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
6.a. Řekne co si myslí o chlapech?
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Obhajoba toho, proč se nevyšvihla.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
7.a. Popíše neúspěch jako důsledek blbé doby.
Výpověď C:
No tak já jsem dělala muziku. Od čtyř jsem hrála na piáno a zpívala jsem patnáct let v Kühnově sboru. Což byla událost. Jsme dokonce byli půl roku v Polsku. Jsem mamince říkala, jsme půl roku jezdili po celým Polsku. Měli jsme koncerty. To bylo po válce. Úplně úžasný, v krojích, žejo. No a přišla jsem, jak to u sborového zpěvu bývá, starej Kühn byl naprosto nemožnej, z nás dřel hlasivky, takže jsem o ty hlasivky přišla. A v pubertě jsem se rozhodla, teda jsem zahořkla, řekla jsem si ne, bylo to na operaci. A začala jsem kouřit v patnácti letech, anarchisticky, tak jako to. Opustila jsem sbor a byla jsem necelého půl roku na konzervatoři na piáně, no. Ale upadla jsem do strašný krize. To bylo všechno v době…, se to týkalo i těch Jezdců vyšehradskejch. Prostě tlak, šílenej tlak. Oni chtěli pryč. A teď tam bylo několik…, jako jsem kreslila, ale nic to nebylo. Jaksi takový normální si myslim. Tenkrát jsem tomu vůbec nepřikládala žádnej význam. No a někeří z nich byli…, jeden dokonce se uplatnil u Disneyho, krásně kreslil prostě. Takže nebyla jsem daleko od toho, ale nebylo to pro mě primární. Byla to muzika a divadlo. Celej život.
Hypotéza zkušenosti výpovědi C.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Dětinskost.
- Je pyšná na to, co dokázala.
- Byla dobrá, uvědomuje si to.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
3.a. Bude mluvit o svých úspěších.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Sází vše na jednu věc, pak shoří.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
4.a. Sází na kreslení do budoucna…
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Konkrétní člověk ji připraví o hlasivky.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
5.a. Popíše svoji situaci – sama proti všem.
5.b. Vysvětlí, jak to, že jí vždy někdo vše zhatí.
5.c. O tom, že je nad věcí. Že se všeho klidně vzdá.
Výpověď D:
No tak jsem musela jít pracovat. Tak jsem šla pracovat ve svých sedumnácti a půl letech. A byla jsem strašně kverulující osoba. Jsem se octla v nějakém projekčním ústavu zvaným Hydroprojekt, kde se dělaly všechy ty Slapy a Orlíky a takovýhle ty věci. No a mého otce dali z trestu do továrny. Ho nasadili v akci B, protože jim praštil s legitimací. Tak ho odrovnali. Moje matka se z toho málem zbláznila. A já jsem prostě chodila k těm Jezdcům, kde jsem brala tu energii do toho budoucího života. To byl naprosto příšernej rok. A říkala jsem si, ano jako tvorba… ta muzika, jako absolutně jsem byla zasažená muzikou. A jsem do dnešního dne. Ale. Už jsem na tom tak, že nemůžu poslouchat tu muziku. Tak už jsem na tom. Protože tam je svoboda, tam je absolutní prostě…, no takže muzika. A já jsem si říkala: „Co já si počnu fakt v tom životě?“ Rodiče nebyli ti, kteří by mně byli pomohli. Otec se zcela zlomil. Udělal si jeřábnický kurz. Vzal si kufr, kde měl celou antickou literaturu a potahoval jeřáb od roku padesát jedna až do roku šedesát osum, když šel do penze. Četl si Senecu a přestal mluvit. Úplně. Moje matka taky nemluvila a stále plakala nebo chodila po lékařích. Já jsem chodila k Vyšehradským jezdcům, do práce, a ukázala se taková věc, že si mě zavolali na koberec a říkali: „Soudružko, souško, my jsme se dověděli, že nejseš v ČSM. Tak ty nám tady buď vstoupíš do zítřejšího dne do ČSMn a nebo budeš mít s tím problém, protože bysme tě museli dát do továrny. Já jsem nevstoupila do ČSM. Šla jsem druhý den na ten koberec a říkám jim: „No, soudruzi, já bych možná i vstoupila, ale nevšimla jsem si, že by v tomto závodě ta organizace vůbec existovala.“ Oni mě řekli: „Nebuď drzá, soudružko, to sis měla nějak zařídit. Všude jsou tyhlety skupiny. Takže buď vstoupíš, nebo nevstoupíš, ale my jsme mezitím pátrali, a dověděli jsme se, že tvůj otec pracuje v továrně. Takže jsme se dohodli na tom, že nebudeme k tobě až tak tvrdý, ale že tě dáme na takovou rekvalifikaci na filiální skupinu na Olašskou přehradu do Krušných hor.“ A já jsem říkala: „A co tam budu dělat?“ A oni říkali: „No to, co děláš tady. Budeš dělat prostě korespondentku, budeš psát na stroji a budeš dělat ty konstrukční návrhy jako tady.“ Ale já jsem říkala: „No jo, ale já hraju na piáno.“ Já jsem furt docházela na konzervatoř. Na to mě soudruh Permík, kterýho mám takhle před očima a celá léta jsem ho střílela kalašnikovem do břicha, jako Heda Gablerová, mi řekl: „My už ti dáme piáno.“ Dobrý, ne? v sedmnácti letech.
25 Akce B (1952–1953) – vystěhování „státně nespolehlivých osob“ z Prahy, Bratislavy a dalších měst.
Hypotéza zkušenosti výpovědi D.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Nejsilnější část – mluví o rodičích.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
1.a. Promluví o tom, že potká manžela.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Z rodiny intelektuálů (rodiče také solitérní?).
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
2.a. Bude mluvit o piáně.
2.b. O Krušných horách.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Křehkost maskuje silnou rétorikou.
- Opakuje, co už řekla o sobě dřív.
- V sedmnácti letech je dospělá.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
5.a. O tom, co dál s rodiči.
Výpověď E:
Tak mě poslali na rekvalifikaci na půl roku, kde jsem zůstala celý rok. A zachránil mě zánět ledvin. Tam jsem chtěla páchat sebevraždu. Už jsem si našla místo, kde si to udělám. Úplně sama, asi čtyři inženýři, nějaký konstruktéři, a já sama v baráku. Začala jsem přemýšlet o životě. Řekla jsem si: „Tak co mám dělat? Buď se můžu jít oběsit, nebo zastřelit…, a nebo prostě si musím najít svět, do kterého nikdo mně nebude zasahovat.“ A začala jsem si tam číst dějiny umění po večerech. Jinak jsem ve dne vždycky chodila…, tam bylo hraniční pásmo, lesíkem jsem chodila na tu přehradu, Tam jsem nosila ty plány. Bála jsem se, až jsem úplně umírala. A pak jsem dostala ten zánět ledvin, tak soudruzi se rozhodli, že mě teda vrátěj do Prahy.
Hypotézy zkušenosti výpovědi E.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je zoufalá.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
1.a. Vyřeší to tím, že se přihlásí na AVU.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Používá přímou řeč, která má vtáhnout dotazujícího se do příběhu.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
2.a.Bude mluvit o jiné práci v Praze.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Vyprávění postihuje krajní situaci v jejím životě.
- Mluví a má smysl pro dramatičnost.
- Hledá argument pro svoji tvorbu.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
5.a. Bude mluvit o tom, že se seznámí s Boudníkem?
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je těžce zkoušená dobou.
- Je mluvka.
Výpověď F:
No tak jsem byla v Praze. Začala jsem se seznamovat s podobně postiženými lidmi, kteří rovněž usilovali o něco. Buď to byli muzikanti, nebo kreslili. No a začala jsem kreslit a našla jsem v tom… absolutní…, bych řekla…(pauza 2 vteřiny) Jak bych to nazvala? Já jsem o tom nikdy tak hluboce nepřemýšlela. No bylo to to nejvnitřnější ghetto, jaký jsem vůbec mohla najít, jo. Jako vůbec jsem o tom s nikým nekomunikovala. Prostě moje matka myslela, že jsem se zbláznila. Otec na to nereagoval vůbec. Nicméně to umění tam bylo od malička. Začala jsem prostě kreslit, začala jsem prostě víc vnímat to… V neděli jsem vždycky hrála na varhany slovenským muklům. Tam bylo asi padesát kněží. Vězni, kteří makali na tý přehradě. To bylo jediný, co jsem tam dělala. Věděla jsem, že tudy cesta nevede, tak jsem pracovala dál v Hydroprojektu v Praze. Už jsem nekverulovala, držela jsem hubu. Měla jsem úžasnýho šéfa, který chodil na kontrolu a říkal: „Hlavně aby to bylo pokrytý formátama, to je důležitý.“ A viděl, že já si tam něco šmudlám a říkal: „Souško, ty formáty budou, že jo?“ A já jsem říkala: „No jasně, budou.“ A říkal: „To nezavírejte, já vim, že to otevřete zase, až já odejdu.“
Hypotézy zkušenosti výpovědi F.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Umění je její terapie.
- Je silná – změnila strategii, naučila se přežít.
- Ghetto umění má kontury.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
3.a. Bude mluvit o tom co její povahu změkčilo?
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Našla spojence v práci.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
4.a. Popíše, že se změnila jako člověk.
Výpověď G:
No takže začala jsem pomalu, žejo, kreslit a pak jsem měla fatální příhodu. Jsem chodila ještě prostě hrát na tu konzervatoř, znova zpátky, jsem si říkala, že to nemůžu úplně opustit. Buď to byla lenost… Já si myslim, že tu muziku jsem měla dělat. Takhle. Jsem přesvědčená. A jdu takhle jednou z konzervatoře a stojim na Novotného lávce a čekám na tramvaj. A příjdou dva mládenci, a teď se takhle vedle mě postavili, žejo. Dívali se na ten Hrad. Úplně fatální. A ten jeden říká: „Prosím vás, nepřišla byste mi sedět na Akademii na portrét?“ Já jsem říkala: „No tak jestli myslíte, že vás to nějak zaujalo…“ A ten druhej nějak se odporoučel. A ten první zůstal a říkal: „Tak že bysme se nějak sešli a domluvili se.“ A udělali jsme si rande ve Strahovské zahradě, asi za tři dny nato. Si pamatuju, byla sobota a asi jsme to měli nějak ve tři hodiny odpoledne. A byly tři a já jsem si něco četla, nebo dělala. Já jsem říkala: „Aha, tam čeká ten.“ Čtyři. Tak jsem říkala: „Aha, tak už tam nečeká.“ Pět. V šest jsem se oblíkla a říkala jsem: „Tak se pudu projít na Vyšehrad.“ Jsme bydleli hned vedle Vyšehradu. Ale docela bych se do tý Strahovský ráda podívala, ‘dyť já jsem tam nebyla leta. Dojela jsem tou lanovkou nahoru, přišla jsem kolem tý rozhledny. Bylo to…, tam byla rozkopaná zeď, tak se chodilo kolem. Já jsem tam přišla a on seděl pod tim stromem. Nějak bylo půl sedmý večer. Říkal: „Já jsem věděl, že příjdeš.“
Hypotézy zkušenosti výpovědi G.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je sebevědomá, protože byla dobrá.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
1.a. Dál uslyšíme o úspěších.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je holčičí, nestandardně.
- Myslí vizuálně.
- Dobrodružná.
- Má život ráda.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
5.a. Promluví o partnerském vztahu.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Vzpomíná ráda.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
6.a. Promluví o AVU.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Stabilizovaná, nový začátek
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
7.a. Popíše jak nerada bude sedět modelem.
Výpověď H:
Namaloval portrét a bylo to absolutně…, prostě ten osud mi přihrál člověka, kterej to se mnou prostě vydržel asi tři roky. Začali jsme se bavit o Zrzavým, všechno už jsem měla načtený, prohlídlý. Viděla jsem tohleto… Kokoschka, pochopitelně, to je ta exprese toho mládí. No a začal tak jako mě… A on dokončoval Akademii. Vždycky to tak jako shlédnul. A jednou vím, že jsem dělala kresbu asi čtrnáct dní jednu. A byla jsem z toho zoufalá a on přišel. A já jsem říkala: „To je strašný né?“ A on se tak na mě podíval:“Jjak jako strašný?“ A já jsem říkala: „No, je to prostě upracovaný. Nemá to vůbec žádnej luft, žádnej prostor, ta kresba a to.“ A vzala jsem jí a roztrhla jsem jí. A dostala jsem svojí první facku v životě. Za kterou jsem strašně vděčná. Mě by zajímalo, jestli by byly nějaký okolnosti dneska, že by někdo, protože něco zničí, mu dal za to facku, si neumím vůbec představit. To by bylo jen určitě, určitě jakoby. Dal mi facku a řekl mi: „Nikdy nenič svojí práci.“ Já jsem úplně ustrnula. No a pak jako zmizel, rozptýlil. A já jsem žačala dělat zkoušky na Akademii. Poprvé – nic. Podruhé – nic, a to jsem vstávala v půl šesté každý den, pracovala jsem do čtyř. Chodila jsem domů a od pěti hodin do deseti jsem makala. Strašný. No a podruhé, když zase nic, tak jsem uvažovala o sebevraždě. Úplně vážně. Já jsem říkala: „Tak já tady prostě shniju v Hydroprojektu, mezi technickou prostě pakáží. Tupou, sprostou, vulgární, blbou. Co si počnu, no.“ No a bylo potřetí. Já jsem si říkala: „To bylo naposledy.“ No a byl rok šedesát tři a stala se taková zvláštní náhoda. Žírovalo se tak, že ty věci byly na zemi, naházený všechny. A oni chodili, a co se jim líbilo, to dali na zeď takhle. No a Pelc tenkrát byl rektorem. Pelc byl úžasnej prostě, úplně nedostižnej žid, kterej prošel všim, teda kromě koncentráku, žejo. Protože byl v Americe s Hoffmeistrem. Odjeli už v třicátým osmým prostě. No a von chrápal ve svym ateliéru kolikrát, jo. A pak jsem u něj byla a on korigoval tim způsobem, že nemluvil zásadně. On neřekl ani slovo. On se postavil takhle za člověka, úplně těsně, jo. A teď měl ten židovskej hrbol, takhle jako a díval se na tu věc a pískal neslyšně, jo. Pískal. Měl tři motivy. Když nevěděl, nelíbilo se mu to, tak to bylo takový indiferentní, a zase odešel. Když to bylo hrozný, tak pískal hasičskou kvartu, jo a to bylo zlý jako. A když se mu to líbilo, tak měl takovou vítěznou famfáru, to si pamatuju prostě do dnešního dne. Takže nade mnou tam dvakrát zapískal tu famfáru…, já jsem byla úplně…, my jsme strašně ctili autoritu. My jsme prostě vzhlíželi k nim. My jsme si jich vážili, my jsme je nekritizovali. To bylo tabu, jakákoli kritika. No takže ten Pelc chrápal ve svým ateliéru a oni tam bušili na něj. A on říkal: „Co je, co se zase děje? A oni říkali: „Jsou žíry, pane profesore, dole máme ty uchazeče,“ žejo. On si vždycky nasadil manžety takhle pod sako. Zapnul, aby nemusel mít košili. Šel dolu a tam to prohlížel takhle. Mně to potom říkal jeden z těch asistentů, jako že to viděl. A říkal: „To je hrozný, to je strašný, samá výtvarná škola. To je macha.“ A říkal: „Sundejte to a dejte tam něco jinýho. Nó. Třeba tohle.“ A takhle jsem se dostala na Akademii. No, třeba tohle. (pousmání)
Hypotézy zkušenosti výpovědi H.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Prožívá silně – MY – komunita AVU.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
1.a. Je ráda chválena, a bude o tom mluvit.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Nebyla šťastná v práci.
- Respektuje hodnoty, má dokonce Pelce ráda.
- Houževnatá, vytrvalá.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
4.a. Kdo jsou její kamarádky?
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Ironie osudu v tom, že ji vzali.
- Obdiv k profesorovi.
- Poznala upřímnost, tenkrát obvyklou, dnes neobvyklou.
Výpověď I:
Já jsem tenkrát milovala Karla Černýho, tak ty moje práce byly jako takový dialogy dvou figur v krajině. Nebo jsem si hledala modely různě. Jsem lovila model. Takový většinou pitoreskní. Jsem byla na nějakym koncertě v Lucerně. A tam stály takový dvě osoby zvláštní. Matka s dcerou prostě. A byly něco prostě. Já jsem si říkala: „Tam je nějaká příšerná tragedie, a přesto je tam vůle k životu,“ jo. Ta holka byla evidentně…, vypadala jako malá indiánka, takový měla shrbený to, a strašně chtěla tancovat, jo. A ta matka tam stála jak od Rousseaua, takový těžký ruce, strašný šaty. No a tu holku jsem potom přivedla na Akademii, ta nám dlouho seděla. Ona nebyla cvok, ale byla takovym zvláštním způsobem nemocná. No tak takovýhle jsem si vybírala nějaký podivný existence. Začala mi říkat šedivko a ona byla hadice, ona chovala hady. Měla doma několik hadů. Bylo to většinou jako všechno figurální a takový expresivní. To byl rok šedesát tři šedesát čtyři.
Hypotézy zkušenosti výpovědi I.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Pozorovatelka.
- Zabývá se hluboce metodou výběru modelů.
- Na AVU jako doma.
- Cítí se dobře.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
4.a. O své realizace umělkyně.
4.b. Promluví o tom, že je a cítí se svobodná.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Má odvahu v jinakosti.
- Má literární talent.
- Uznává autority.
Výpověď J:
No a pak to jakoby začlo vlastně, po tom šedesátým osmým. To byl strašnej stav, tak začlo zelené období. To trvalo asi dvanáct2 let. Byly to takový většinou míjející se figury, většinou někde ve tmě. Strašně jsem si dávala pozor, aby to nebylo literární, poněvadž to nám stále tloukli do palice. Že obraz neni literatura. Tak jsem končila a říkala jsem, co budu dělat. Mám člověka, kterej se válí s flaškou v posteli. Tak kamarádka mi řekla: „Co budeš dělat?“ A já jsem řekla: „Já vůbec nevim.“ A ona: „Já jdu na restaurárořinu.“ Tak já jsem šla na restaurátořinu, to jsem dělala postgraduálně. To už jsem měla holku. Tu jsem vodila s sebou do školy. Ještě teďka hledám ty deníky a mám tam: „Krávo, udělali z tebe restaurátorku. Ty náno blbá.“ No, tak začalo řemeslo a mezitím furt jako kulhala na tu druhou stranu a… Ovšem řemeslo je řemeslo. To člověk musí se absolutně přizpůsobit a podřídit a já jsem trpěla jako zvíře. Já jsem trpěla, von trpěl, tak jsme to museli ukončit. Ale proč. Protože on už jako všechny ty řeči o hochkumštu, o velikém umění, které se nedá provozovat za těchto podmínek, náhle ze dne na den porušil. Začal jezdit s nějakejma krávama někam do Německa. Manekýnama, jo, jim tam dělal tohleto. Jsem říkala: „Jsi pro mě skončil, chlapče.“ To bylo strašný. Z těch tří takzvaně otevírajících se let, to bylo, jak když vás někdo poleje dehtem. No takže jsem restaurovala a pokoušela jsem se přitom něco dělat. Tak jsem se uchylovala ke klaunům, to byly vosumdesátý leta. Sedumdesátý bylo zelený období, osumdesátý klauni a pak přišla revoluce a přišel Golem, jo. A já jsem cítila, že tuhletu energii musim vykopat ze země. Že už nemůžu prostě. Srandičky přešly.
Hypotézy zkušenosti výpovědi J.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je zhrzená restaurováním.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
1.a. Vystavovala někde?
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Reflektovala dobu v tvorbě – zelená – hmota – nemůžeš se hýbat.
- Náročná sama na sebe.
- Restaurovala z nouze.
- Morálka.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
5.a. Manžel, fajn, nepracuje, ale že podlehl tlaku doby, není v pořádku. Nesdílí s ní utrpení.
Výpověď K:
Pak přišly osumdesátý léta, tak my už jsme byli rozvedený. Samý soudy, všechno. Tak klauni zůstali, kamarádi, jo, tak prostě. Byly úžasný představení všechny. Tak jsem chodila na ty představení. A to už jsme všichni mysleli, že se oběsíme, zastřelíme. Ty osumdesátý léta byly naprosto příšerný. To bylo nejhorší. No a pak přišel teda Golem. No tak jsem vymlátila Golema, co se dalo. To byla první veliká společná výstava v Mánesu. Tam měla skupina Lipany…, volné sdružení, které se sejde vždycky, když je potřeba. Když se něco děje. Tak jsme se sešli asi třikrát. Teď už se nemůžeme sejít, protože opravdu teď už se nemůže nic stát. Takže tam byly ty Golemové. No a pak jsem začala úplně šlapat vodu. Jsem opustila figuru, definitivně, úplně. A octla jsem se v jakési mystice. Řekla jsem si: „Tak teď jsem skončila. Teď jsem Malevič. Došla jsem k bílému plátnu. Co si počnu. Co budu dělat?“
Hypotézy zkušenosti výpovědi K.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je toho na ní moc.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
1.a. Přizná, že jí dochází pára.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Mluví potřetí o sebevraždě jako východisku.
- Zveličuje.
- Doba pro ni ztratila hodnotu.
- Ztratilo pro ni smysl tvořit.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
5.a. Bude mluvit o tom, že ztrácí půdu pod nohama.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je unavená.
- Po revoluci zmizel tlak, námět, téma – zmizela doba – čas s charakterem.
Výpověď L:
No mezitím jsem samozřejmě plně restaurovala, poněvadž to mi po rozvodu zůstalo, žejo. Neschopná se o sebe postarat nějak jinak. Že bych se třeba nějak šikovně provdala. To jsem mohla. Zůstala jsem na svém. No tak jsem si říkala: „Dobře, tak to budou… (pauza 2 vteřiny), sáhnu prostě…, a nepřetržitě ta muzika a prostě… Dobře, tak co to bude?“ Tak jsem se obrátila na prokleté básníky. Vzala jsem si Rimbauda. A mezitím už jsem stále koketovala s Frantou, mým milovaným, pořád. A to bylo taky jenom prostě trošku, ale moc né, protože něco mně tam přišlo takového… (pauza 2 vteřiny), jako že mě to úplně… (pauza 3 vteřiny) zploští jako, jo, že to slovo je strašná konstrukce. A že já na tu konstrukci prostě jako nemám, jo, v tom výtvarnym. Že to prostě nedám, tak aby to bylo jako jeho věta jedna, která je složena z pěti slov a je to… barák, jo. Prostě to je těžký, strašně složitý. Takže vždycky prostě trošku Kafka byl jako takovej… kámoš pražskej, no a…. Neni vám zima? Nedáte si víno se mnou?
Takže Rimbaud nastal. Takže výstav bylo mnoho. Výstav mnoho. Samostatných bylo asi dvacet. (pauza 3 vteřiny) Společných asi sto. Pak jsem měla takovou rekapitulaci na tom Novým světě, samostatnou. No a co ještě…? (pauza 4 vteřiny) No a pak jsem začala jezdit prostě do krajiny, no. Jsem začala dělat krajiny. Lidi mě omrzeli. Svatej muž se mi sice objevil z toho Golema nakonec, ale tam končí všechno, žejo…, když to neni figura. No takže krajiny, no. A teď jsem tak jako…, občas usmrknu něco Keltům. Cítím se býti Keltkou ve své podstatě. Tak to jsou takový jako tématický, no. Maj’ téma, tak to je taková sranda spíš. Pracovala jsem nepřetržitě, jako blázen.
V sedmdesátym byla pauza, v osmdesátym byly pauzy, ale teď je to blbý. Je to o smrti takhle všechno. O energii a o smrti. Golem byl o energii, Rimbaud…, to je to kolísání právě. Mezi tou chutí žít a vlastně nepřetržitě to tam má. Je to asi o tom, no. Asi o tom to je.
Hypotézy zkušenosti výpovědi L.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Směřuje to ke konci.
- Chybí detaily.
- Rimbaud jako počasí.
- Úspěch – bilance čísel.
- Upřímná v tom, že už nemaluje.
O čem bude v tomto případě mluvit dál?
5.a. Bude mluvit víc o své tvůrčí pauze.
Výpověď M:
Jaký je váš vztah k tomu co namalujete?
Je to vytrvalá samozřejmě nespokojenost, odpor. Zpětně se na svoje obrazy dívám jenom technologicky. Už nehodnotim ten obsah vůbec. Prostě jako ty chyby, ty nedostatky. A říkám si: „Jak je to možný, že jsem byla takový prase?“ třeba. Obsah né už. Takhle… já jsem vždycky jako tvrdila… Sopko, měli jsme spolu jednou takovou debatu dlouhou. A on přišel a říkal mi: „Hele, tvůj problém je v tom, že neděláš cykly.“ Já jsem říkala: „Nedělám, protože obrazy jsou básně…“ A já prostě dělám ten obraz pro něj samotnej. Možná s návazností, možná bez ní, pokud to téma mě zajímá. Ale abych prostě mlátila žito, tak to mě nebaví. Mě to nebaví. Jako jsem tak postižená, řekněme, tou literaturou a tou muzikou a tim divadlem, že mě…, Řekové tomu říkali kairos, že je to takovej moment, když člověka něco najednou přepadne a řekne si: ano, to by bylo možný. A to opadne… A já nejsem ten člověk, kterej sedí a od rána něco dělá, to já nechápu vůbec. Jo. To je resturátořina, ale to neni umění. To neni tvorba. To je řemeslo. To je mechanický řemeslo se zavřenýma, zaťatýma zubama. A že jsem toho zrestaurovala. Vůbec to nechápu, že jsem to udělala. Nechápu. Nechápu.
Teď jsem vychovávala dvě vnučky…, jsem si říkala: „Vidíš to, krávo, kdyby jsi se na ně vyprdla, tak jsi mohla mít aspoň patnáct obrazů a víc. Takhle nemáš nic.“ A stejně se to všechno rozpadlo, ty výstavy. Takže cykly nemůžu a nechápu to. A nevěřim tomu, že se člověk posouvá tim cyklem. Je to spíš vyhaslost mozku, úplně. Je to mechanická činnost prostě. Třeba bych na to nepřišla, kdybych nerestaurovala. Nebo bych byla úplně někde jinde. Asi to pro mě bylo strašně vzácný, že si kradu ty okamžiky, nebo že ještě vedle toho jsem vůbec schopná něco…, protože to je temnota. Moje kamarádka, ta to vzdala. Ta to vzdala po škole, začala restaurovat a u toho skončila. Nevím. Nebyl tam v tom ten plamen a ten vzdor a ten vztek a to všechno… (pauza 2 vteřiny) To jsou takový nějaký základní pilíře. Ta celá literatura, to půjde do šrotu, to nebude nikoho zajímat, vůbec. Ty emoce dneska…, je likvidace emocí, žejo. Jde o to, aby lidi neměli žádné emoce. Aby prostě žili jako zombie, jako stroje. Já jsem to pochopila, prostě je to tak. Emoce patřej mojí generaci ještě nebo tak. Ale vidím na mládežníkách, že jsou bez emocí. Úplně. Úplně. Takže nevím, jak to bude vypadat dál s tím výtvarnem. Já si ty emoce ještě strážím a hlídám, ale je to tak namáhavý, že je ztrácim. Prostě zdá se mi to zbytečný. Ty moje emoce nemůžou absolutně vůbec nikoho zajímat, protože by to ani nikdo nepochopil.
Hypotézy zkušenosti výpovědi M.
V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?
- Je to její zpověď.
- Všechno bylo lepší, než co je teď.
- Dělat by chtěla, ale nemůže.
- Nenaplněná životní role.
Výpověď N:
Co vám dala Akademie do života?
Nic. Akademie mi dala… (pauza 4 vteřiny) karikaturu pana profesora Pelce. Jeho životní jaksi postoj, který se mi líbil. Pak mi dala pana profesora Smetanu, kterej mě uctíval a miloval, vysloveně. Byl dokonce na svatbě. Takovej malíř vlastně maluje pořád, i když nemaluje. Takže dá se z toho vyvodit, jak končí malíř. Jenom pošetilej člověk, kterej se tim nějak jako živí, tak má vyhráno, protože sem tam je nějaká zakázka. A on jí teda jako… Já nejsem schopná už udělat na zakázku nic. Je mi protivné setkat se s tím člověkem… (pauza 3 vteřiny) Hovořit o tom… (pauza 3 vteřiny) To… to restaurování je takový milosrdnější. To přinesou obraz, kterej je protrženej nebo zkrakelovanej. To je jako lékař, jo. Pomohu tomu obrazu. Restaurování mě činí absolutně nesvobodnou, se všim všudy. A samozřejmě při jisté zodpovědnosti a pečlivosti, kterou celá ta naše generace byla tak vycepována. Neni možný to ošulit tu restaurátořinu, že to je prostě harpyje, která člověka úplně vysaje. Ten nepřetržitej upír, tý zodpovědnosti k tomu řemeslu, člověka úplně zlikviduje. Já jsem se netajila nikdy tim, že mě to nebaví a že se tím pouze musím živit.
Shrnutí závěrečných komentářů jednotlivých účastníků ve slepém panelu:
Účastník 1:
Pracovitá a důsledná žena, zřejmě talentovaná, které se možná přes všechnu snahu nepodařilo dosáhnout nějaké osobní spokojenosti. Zejména proto, že nikdy neměla dostatek času na vlastní tvorbu.
Účastník 2:
Odvážná žena, myslím si. Asi trochu znechucená vlastním životem a jeho okolnostmi. Ale odvážná, energická, taková bojovnice. Skeptická umělkyně. Zdá se být i dost upřímná. Vnímám jí vlastně jako úspěšnou ženu. Nechápu zcela tu poslení část o emocích. Trochu mi připadá, jako by byla takovou vyschlou studnou. Že by i ráda něco, ale neví co. Možná je unavená životem? Možná jí chybí taková ta vnitřní svoboda, aby mohla dělat cokoliv, na co dostane chuť. Bez vnitřní a vnější cenzury. A to je důvodem, proč netvoří.
Účastník 3:
Vidím ji, jak stojí před bílým plátnem, kouká se na něj, ale nemůže malovat. Mezitím plátnem a jí je nekonečné napětí – na jednu stranu chce, a na druhou to nejde. Tento obraz, výjev se mi prolíná do celého života – boj o chvilkový mír. V tomto boji se mi zdá osamocená, nikdo tam nestojí. Mám ještě představu, že ten svůj obraz už má namalovaný v hlavě, a o to víc jí štve, že plátno je stále bílé. Mrzí mě, že nevím víc o jejím osobním životě, i když je jasné, že umění staví nejvýše. Možná by se zdálo zajímavé vrátit se do doby, kdy jako dítě jezdila do Polska se sborem. Byla alespoň tam šťastná? A kdy byla? A těch různých náhod…
Účastník 4:
Výtvarnice XX je velmi narativní, vypráví svůj život jako ucelený příběh, který vznikl s ohledem na určité cíle/smysl. Smyslem tohoto příběhu je přitom hodnota životního postoje, který se odvíjí od vymezení vůči neaktivitě a od programového přihlášení se k hodnotě okolnosti/gesta. Ačkoli XX svůj příběh vypráví jako sled neúspěchů, který je paradoxně komunikován nezaslouženým uznáním, sám postoj je argumentem kvality prožitéto. XX zároveň neustále zdůrazňuje motiv „konce dějin“, k němuž vztahuje svou identitu, a zejména pak moment svého vyprávění. Vše co XX prožila, má hodnotu hlavně v kontextu, v němž se to dělo, a pouze z toho úhlu pohledu, že „historie“ skončila. Vyprávění je sondou především do toho, co ještě zbylo.
Účastník 5:
Je vlastně jako já – hravá, ctižádostivá, citlivá, vlastně se nikdy nevzdala, má morální hodnoty, které nepřekročila. Tohle cítím stejně. Ovšem občas je z toho textu cítit prohra a mizérie, životní beznaděj. Setkávání se s realitou – dospělost, doba po škole –, kdy ideály o tom, že se bude živit svou tvorbou, mizí. Vdá se? Proč nemluvila o rodičích? I přes všechny ty útrapy se pere dál. Možná hnací motor? Má blízko k literatuře, ať už pominu knížku o Rimbaudovi, její vyprávění je poutavé.
Vyprávění životní zkušenosti této absolventky jsem k hlubšímu rozboru vybrala proto, že jde o velmi silnou osobnost. Je to někdo, kdo kolem sebe udržuje široký okruh přátel z řad absolventů Akademie, má proto povědomí o různých situacích, kterým i ostatní čelí. Zároveň je hodnotné, že má velmi zajímavý a propracovaný mluvený projev a schopnost sebereflexe. Jde také o ženu s všestranným talentem, která se výtvarnému umění začala věnovat náhodou, nebo proto, že by například žila v rodině výtvarných umělců. Rozhodla se tak sama.
To, že není doceněna víc, je, myslím, velkou chybou. Kdyby měla příležitost, byla rozpoznána a podpořena během svého života, její práce by se mohla vyvinout, domnívám se, velmi zajímavým způsobem. Byla u zrodu několika uměleckých skupin a kolektivů, ale sama silně cítila, že jako žena čelí nízké podpoře a nezájmu svých kolegů, kteří v kolektivu využívali jejího potenciálu a kapacity, ale když šlo o to, pozvat ji na výstavu, tak ji často opomíjeli. Proto na ně také postupně zanevřela a cítí pochopitelné zklamání.
Její vyprávění je pro mne svědectvím o tom, jak může chybějící péče a nezájem okolí ovlivnit rozvoj umělecké osobnosti. Její zkušenost mi také pomohla formulovat kapitolu této dizertační práce nazvanou Restaurování důstojnosti, založenou na vztahu k restaurování historických uměleckých děl.
Průraz
Průraz je třetí výzkumnou výstavou k mé diseratční práci. Uskutečnila se v Galerii Entrance na konci roku 2017.
26 Galerie Entrance, výstava proběhla v termínu 15. 11. – 10. 12. 2017, Kurátorka: Tereza Jindrová
Cíl výstavy
Poslední výzkumnou výstavu a kapitolu s ní svázanou věnuji tématu druhé kariéry.
Mým cílem je ukázat pozitivní stránku opuštění umění jako něčeho, co přestalo mít význam, a zjištění, že umělecké myšlení má svůj potenciál, se kterým je možné pracovat v jiných oborech.
Popis výstavy
Průvodním motivem výstavy bylo pomocí především nonverbálních prostředků zviditelnit sociální procesy ovlivňující to, zda umělec profesně takzvaně prorazí, nebo nikoli. Slovníkem běžným pro popis toho, zda je umělec rozpoznán, by se dal dal tento stav popsat jako razantní prolomení se z jedné polohy bytí do druhé, jako situace podobná té, když se konečně dvě štoly ražené ze dvou stran konečně spojí v jeden tunel, a to způsobem, který je oslavou vydařeného úsilí a výborného naplánovaní. V případě uměleckého úspěchu jde ale ve skutečnosti spíše o komplikovanou cestu, provázenou permanentními pochybnostmi a snahou o to, zachovat si nezávislost.
Na výstavě proběhlo několik setkání s vybranými absolventy AVU, během kterých jsme si povídali a kreslili jsme na litografické kameny.
Kresby, o které jsem je požádala, vznikly jako reakce na moji otázku, zda je možné vyjádřit kresbou, co si člověk může vzít ze svého uměleckého vzdělání, pakliže pracoval nakonec v jiném oboru, a co naopak v sobě musel z uměleckého vzdělání potlačit.
Jako koncepční model na této výstavě sloužila stěna – síto, na kterém se mohlo něco usadit a něco jiného jím naopak prošlo.
Motivy na kresbách je ale velmi obtížné významově rozebrat, mnohem výrazněji se ukázalo, že vyjádřit se výtvarně po letech nečinnosti nejde příliš spontánně. Kresby spíše ukázaly poslední živou výtvarnou představu vyvolanou touto situací. Zdálo se, že jde o výjev pro konkrétního umělce velmi důležitý, a že byl také často vytvořen v období, kdy bylo nutné řešit rozpolcení mezi mnohými dalšími zaměstnáními, kterým bylo nutné se věnovat. V podstatě podle toho, do jaké míry spontánně bylo možné zapojit uměleckou představivost a pokusit se výtvarně odpověět na moji otázku, ukázalo, nakolik bylo v životech absolventů AVU nutné potlačit uměleckou přirozenost a jak složité, nebo někdy i nemožné, je ji vyvolat zpět.
Jako člověk jsem byla dost ostýchavá a uzavřená, ale moje grafika byla vždycky násilná a hrubá. Ty nástroje mě k tomu vybízely. Grafika mě obrňovala a dávala mi jasný impulz k tomu prorazit. Prorazit jako umělkyně. Práce na ní mi brala všechny emoce, odcházela jsem domů vždy poslední a úplně vysátá, jako prázdná schránka. Bylo to, jako bych žila zpomaleným biologickým rytmem, podle toho, v jaké fázi práce jsem byla. Vždycky mě lákalo pokoušet zemskou přitažlivost. Sama jsem vážila pod padesát kilo a kreslit jsem chtěla na stokilový kámen. Ve škole bylo snad dvěstě kamenů, na kterých nikdo léta nepracoval. Byly tam kresby lidí strašně staré, ještě nepřebroušené, dalo by se z nich tisknout a navázat na to, co někdo zanechal před padesáti lety. Já s tiskem nikdy nechtěla čekat, vše navazovalo bez přestávky, už jen v průběhu separace ploch leptáním, které muselo působit nejméně dvacet čtyři hodin, kdy jsem na kámen nemohla sahat, jsem byla zneklidněná. Chtěla jsem mít kámen pořád pod kontrolou, být s ním pořád propojená. Separovaly se tisknutelné plochy od těch, co se měly uzavřít, aby nepřijaly barvu – nic do sebe nepropustit. Těch dvěstě kamenů se mnou v jedné místnosti už neslo spousty předloh k tisku. Postupně silou odbroušených, aby se mohlo začít znovu, na čistou plochu. V každém centimetru síly bylo spoustu pokusů, představ, obrazů. A ještě o mnoho víc jich kameny můžou přenést. Jsou tady na to připravené. S litografií se počítá, je pro ni všechno nachystané. Kdyby bylo potřeba, je jen v této místnosti možné natisknout miliony grafik. Někde ve vzduchu je tady grafika mojí sestry, která ji na Akademii tiskla patnáct let přede mnou. Čistý kámen už je obrazem krajiny. Vždycky jsem ji v něm viděla. Nejtěžší bylo se od toho obrazu odpoutat, protože ten se nikdy na papír neotiskl. Už samotný ten kámen je z třetihor geologickým tlakem zhutněná přírodní hmota. Ta odcizenost tisku na papíře je pokaždé překvapující. Když udělám první otisk. Grafika pro mě vždycky zůstane jenom ta jedna kresba přímo na kámen, uložená v mojí paměti, kterou odbrousí ten, kdo přijde pár let po mně, a vybere si stejný kámen. Škoda, že mě to pohltilo do takové míry, že jsem v podstatě nic jiného nedělala. Teď z odstupu času je to jako černá díra. Odešla jsem ze školy a uvědomila si najednou hroznou prázdnotu. Jako bych se probudila po šesti letech spánku. Zkusila jsem si po dvou letech kreslení jen tak na papír po večerech, zadat tisk v grafické dílně na Malé Straně. Všechno bylo ale jiné. Chyběla mi moje samota, a protože tam se mnou byli tiskaři a všechno běželo strašným tempem, ani si dodnes nepamatuju krajinu, kterou mi struktura písku v kameni připomínala. Ty školní mám přitom před očima dodnes. To byla moje poslední litografie, kterou jsem udělala. Ještě tu mám čtyřicet čtyři tisků z padesáti doma uložených. Snad tři jsem rozdala kamarádkám. Nedívám se na ně ráda, nelíbí se mi, jak papír žloutne. Jestli na něco vzpomínám, tak jsou to ty různé plochy na kameni, které jsem uzavírala, aby nebyly propustné. Tak na mě působí, jak jsem v sobě musela potlačit to, co mě nutilo pracovat. Dodnes nevím, co to bylo, co mě hnalo dopředu. Ve škole jsem byla celé dny, od rána do noci. Doma bych nevydržela, a ani dělat něco jiného bych tenkrát nemohla. Byla jsem jak umanutá.
Esej: Restaurování důstojnosti
Představete si, že stojíte před dílem, které máte restaurovat.
Restaurovat. Navrátit mu smysl. Musíte k němu přistoupit s naprostou pokorou. Také je dobře, že umíte potlačit svoji osobnost, tvůrčí invenci a nápady. Po osobnosti restaurátora nesmí být ani stopy. To jste si osvojila ve svém vlastním životě. Ani ve společnosti není zájem o vaši způsobilost umělkyně.
Rozhodnete se tedy, že budete raději umění sloužit jako pokorná restaurátorka, pakliže to nelze jinak. Zcela umění opustit je velmi těžké rozhodnutí. Umění. Památky. Na Akademii jste se učila francouzsky. A ve francouzštině jsou umělecké památky kulturního dědictví záludně pojmenovány jako otcovský majetek. Patrimoine. Díla vám nadřazená. Kultura vytvořená muži. Nemůžete se zbavit pocitu, že stejně jako na Akademii, tak i nyní jako restaurátorka se musíte podřídit dominujícímu světu umělců, mužů. Tyto dějiny nejsou dějinami, které byste ráda restaurovala. Kdyby to šlo, raději byste obnovila dějiny ženského hnutí. To by dávalo větší smysl. Ošetřujete a udržujete při životě kolektivní kulturní bohatství, které vás drží permanentně lehce přidušenou pod hladinou vody.
Posloucháte vyprávění svých spolužaček:
No a pak to jakoby začlo vlastně, po tom šedesátým osmým. To byl strašnej stav, tak začalo zelené období. To trvalo asi dvanáct let. Byly to takový většinou míjející se figury, většinou někde ve tmě. Strašně jsem si dávala pozor, aby to nebylo literární, poněvadž to nám stále tloukli do palice. Že obraz neni literatura. Tak jsem končila a říkala jsem, co budu dělat. Mám člověka, kterej se válí s flaškou v posteli. Tak kamarádka mi řekla: „Co budeš dělat?“ A já jsem řekla: „Já vůbec nevim.“ A ona: „Já jdu na restaurárořinu.“ Tak jsem šla na restaurátořinu, to jsem dělala postgraduálně. To už jsem měla holku. Tu jsem vodila s sebou do školy. Ještě teďka hledám ty deníky a mám tam: „Krávo, udělali z tebe restaurátorku. Ty náno blbá.“ No, tak začalo řemeslo a mezitím jsem furt jako kulhala na tu druhou stranu a… Ovšem, řemeslo je řemeslo. To se člověk musí absolutně přizpůsobit a podřídit a já jsem trpěla jako zvíře. Já jsem trpěla, von trpěl, tak jsme to museli ukončit. Ale proč. Protože on už jako všechny ty řeči o hochkumštu o velikém umění, které se nedá provozovat za těchto podmínek, náhle ze dne na den porušil. Začal jezdit s nějakejma krávama někam do Německa. Manekýnama, jo, jim tam dělal tohleto. Jsem říkala: „Jsi pro mě skončil, chlapče.“ To bylo strašný. Z těch tří takzvaně otevírajících se let, to bylo, jak když vás někdo poleje dehtem. No takže jsem restaurovala a pokoušela jsem se přitom něco dělat. Tak jsem se uchylovala ke klaunům, to byly osumdesátý leta. Sedumdesátý bylo zelený období, osumdesátý klauni a pak přišla revoluce a přišel Golem, jo. A já jsem cítila, že tuhletu energii musim vykopat ze země. Že už nemůžu prostě. Srandičky přešly.
Pak přišly osumdesátý léta, tak my už jsme byli rozvedený. Samý soudy, všechno. Tak klauni zůstali, kamarádi, jo, tak prostě. Byly to všechny úžasný představení. Tak jsem chodila na ty představení. A to už jsme všichni mysleli, že se oběsíme, zastřelíme. Ty osumdesátý léta byly naprosto příšerný. To bylo nejhorší. No a pak přišel teda Golem. No tak jsem vymlátila Golema, co se dalo. To byla první veliká společná výstava v Mánesu. Tam měla skupina Lipany…, volné sdružení, které se sejde vždycky, když je potřeba. Když se něco děje. Tak jsme se sešli asi třikrát. Teď už se nemůžeme sejít, protože opravdu teď už se nemůže nic stát. Takže tam byly ty Golemové. No a pak jsem začala úplně šlapat vodu. Jsem opustila figuru, definitivně, úplně. A octla jsem se v jakési mystice. Řekla jsem si: „Tak teď jsem skončila. Teď jsem Malevič. Došla jsem k bílému plátnu. Co si počnu? Co budu dělat?“
No mezitím jsem samozřejmě plně restaurovala, poněvadž to mi po rozvodu zůstalo, žejo. Neschopná se o sebe postarat nějak jinak. Že bych se třeba nějak šikovně provdala. To jsem mohla.
Restaurování mě číní absolutně nesvobodnou, se všim všudy.
A samozřejmě při jisté zodpovědnosti a pečlivosti, kterou celá ta naše generace byla tak vycepována. Neni možný to ošulit, tu restaurátořinu, že to je prostě harpyje, která člověka úplně vysaje. Ten nepřetržitej upír, tý zodpovědnosti k tomu řemeslu, člověka úplně zlikviduje. Já jsem se netajila nikdy tim, že mě to nebaví a že se tím pouze musím živit.
Je to stejné, jako když jste byly na Akademii, s očekáváním, pracovité, se zájmem o umění. Potom po škole smysl všeho, v co jste veřily, se nepotvrzuje a nedostavuje. Pár let vyčkáváte a stále pracujete. Výstavy buď nejsou, nebo mate i třeba výstav spoustu, ale stojí vás to jen peníze. Cítíte po čase, že už toho bylo dost. Litujete, že jste v sobě nezkusila v mládí rozvíjet ještě něco jiného. Jak dlouho bude trvat, než v sobě odbouráte vše, co způsobilo, že tu dnes stojíte a máte pocit selhání.
Řekla jste: Chtěla jsem být svobodná, a to jsem přehnala.
No, u mě nejvýraznější bylo, že jsem už jako malá opravdu chtěla být tou malířkou, to jako jó, a to byla veliká chyba. Všechno, co jsem dělala, jsem podřizovala tomuhle přání. Takže jsem chodila na ty různý kurzy, nebo, pro děti jak byly. Né, to se nejmenovalo kurzy, ale takový ty při školách, ty kroužky zájmový. Tak jsem tam chodila na modelování, na kreslení, na keramiku, všechno možný. A všechno jsem podřizovala tomu, že bych chtěla být jednou tou akademickou malířkou.
A dostal se mi do ruky, to si vzpomínám jak teďko, tlustej scénář na film. A tam byla hromada volných míst. Vždycky pár řádek a pár řádek a všude kolem spoustu místa. A já jsem to všechno pomalovala, pokreslila svýma výtvorama. A dostalo se to ruky, a to bylo v šestý nebo pátý třídě, dostalo se to do ruky nějakýmu člověku, kterej si možná myslel, že k tomu má co říct. A ten snad k nám přišel domu, a říkal, že prostě to dítě musí jít na nějakou tu školu. „Podívejte se, jak to tady krásně udělala. To je velikej talent,“ a něco v tom smyslu. Ale hrozně se mýlil. Takže maminka, tatínek tenkrát už nebyl, začala o tom jako přemýšlet, a něco hledat, nějaký možnosti.
Viděl v tom rychlým črtání tím perem a tužkou, tak viděl ten talent, jo, ale prostě, já nemám žádnej jako výraznej talent bohužel.
Já jsem nic jinýho neuměla. Bylo to pro mě jediný řešení. Mě by třeba zajímal dějepis, ale nebyla jsem studijní typ. Mě by zajímalo třeba… nejenom dějepis, ale třeba vůbec jako historie čehokoliv. Třeba historie divadla, historie oblíkání, prostě takovýhle věci, to by mně bejvalo hrozně zajímalo, ale nebyla jsem studijní typ. Bavila by mě třeba medicína, ale nebyla bych se schopná to naučit. Takže já nevim, co bych mohla dělat. Nebavilo by mně být sekretářkou, to v žádnym případě. Ani na tu veterinu by mě nevzali. Jo, s těma zvířátkama bych třeba komunikovat uměla, ale neuměla bych popsat jejich kosti, svaly a všechno to. Takže co bych já mohla dělat? Takže já jsem se upnula, opravdu upnula na tohleto už jako malá. Hodně lidí to říkají, chtěl jsem něco bejt už jako malej, ale někdy to třeba ani neni pravda. Ale u mě to pravda je. A asi před dvaceti lety jsem se setkala s jednou spolužačkou ze základní školy a ona, aniž by ji k tomu někdo vyzval, byli jsme takhle v hloučku, tak sama řekla: „Todle je jedinej člověk… ukázala na mě, „… kterej opravdu už v tý první třídě, říkal že chce být timhletim, čim opravdu je.“
Tím mi osvěžila v paměti, že opravdu tomu tak bylo, že jsem byla jak umanutá, všechno jsem pokreslovala.
Hledáte v sobě pomalu, ale jistě způsob, jak před ostatními omlouvat, že jste s volným uměním skončila. Stydíte se za to. Očekávalo se od vás že budete interpretovat svět…, tvořit…, pracovat se svojí představivostí. Tolik krásných a ušlechtilých předsevzetí. Vyvolalo to ve vás velká očekávání. To bylo krásné období, když na něj teď po čtyřiceti letech vzpomínáte. Tenkrát jste to brala jinak. Bylo to to jediné, co jste uměla, na jinou školu byste se ani hlásit nemohla. Byla jste ze začátku jak umanutá, pořád jste kreslila, pila pivo a nic nejedla. Lidi kolem vás vás museli brzdit.
A pak tahle práce – to restaurování – to bylo vykonstruované… Hybridní sloh, aby vás něco zaměstnalo. Bylo vás moc s diplomem svobodného uměleckého povolání. Úlisný manévr, jak odpoutat pozornost od toho, že společnost s uměleckým myšlením do budoucna nebude počítat.
Řekla jste: „Snažím se začít s grafikou, ale je to strašně těžký po tý době restaurování.“ Mohla byste mi to popsat?
No tak ten čas ubíhá jako už děsně rychle, a už člověk nemá tolik síly. Za mlada vždycky jsem se vrátila, vždycky jsem se vrátila. Ale teďka se mi stalo, ale to je čistě mezi náma, že jsem se dostala do situace kdy ne a ne se odlepit, jo, prostě. Nejde to jo. Dřív jsem prostě, během deseti čtrnácti dnů jsem se vzchopila a začala jsem něco dělat. Ale teďka prostě, ať dělám co dělám, tak prostě… (pauza 2 vteřiny) mám pocit naprostý takový…(pauza 5 vteřin) Jednak nemám pocit, že to je důležitý (velmi tiše), no tak nevim, no prostě to nejde, no. Neni dost síly. Ono všechno potřebuje sílu no. Ono se to zdá, že to neni žádná práce, že je to spíš zábava, ale neni tomu tak, potřebuje to určitou sílu a předtím jsem to nikdy nezažila jako teďka, když mám pocit naprostýho úbytku sil. To se stane takovej zlom, a to čekám, hned z jara to přejde, no ale… ale je to velmi nepříjemnej pocit, no. Člověk přejde ulici a vrátí se a je naprosto vyčerpanej. Přitom byla mírná zima, nic se jaksi nedělo hroznýho. Takže to je potřeba z tohodle se vysekat, no a potom… já doufám, že začnu, no. Ale představa, že budu něco tisknout, no to je docela… (pauza 2 vteřiny) Vyrejpat to to neni tak jako hrozný, to člověk udělá. Ale potom to vytisknout, to chce taky se obrnit trpělivostí, a nebo si to nechat vytisknout. Což já jsem do teďka nedělala, protože jsem měla pocit jednak, že ty moje tisky jsou takový nebezpečný. Já jsem vysekávala různý takový tvary a skládala jsem to v něco jinýho, a… (pauza 1 vteřina) nebo aspoň částečně. Takže jsem si říkala: „To ten tiskař, chudák, co on by z toho byl celej tumpachovej, aby pochopil, co tam jako chci, a co tam nechci…“(pauza 1vteřina) jenomže zase, no… (pauza 3 vteřiny), ty moje možnosti jsou zase daný roztečí toho válce na mašině, a to určuje velikost, přes kterou nemůžu jít, a potom teda ono záleží na tom, jak je vlhko, na tom, jak je dobře vlhčenej papír, jak je prostě, no, to znáte, no. Když se tiskne, tak musí všechno bejt správně. Když se vloudí chybička, tak ten tisk se může zahodit. Teďka ty větší desky, když člověk dělá tak padesát na šedesát, no tak to vytírám třeba hodinu z toho hliníku. Já dělám do hliníku, protože on je měkkej a ono se do něj docela dobře…, ale špatně se to vytírá, že to chvilku trvá, a potom tam tisknu třeba tři barvy nebo dvě barvy. A když po tý hodině tam člověk naloží papír a neni to zrovna tak vlhký, jak by to mělo bejt, a ten tisk nevyjde, tak to je lehce rozčilující, to namíchne. No a musí se to znova, a ten hliník zase nevydrží moc tisků, tak to jsou takový úskalí tý techniky, kterou já dělám, protože v poslední době jsem dělala jenom suchou jehlu. Suchá jehla má tu výhodu, že se může kdykoliv přerušit, že ten lept, to člověk něco zaleptá a za měsíc zapomene, co tam je zaleptanýho, a co ne. Potom na tom pokračovat, to je docela jako náročný. To by se mělo umejt všechno jako, ten kryt dát pryč, udělat si nátisk, v jakym je to stádiu přesně a co by to chtělo dál. Takže ta suchá jehla je v tomhle ohledu taková jako, no, jednodušší no. (pauza 5 vteřin) A mám teďka takový podklady pro asi tři věci, ale… ale nápad je nápadem tehdy, když to má člověk vymyšlený i v tý technice, když člověk ví, tohle udělám takhle a kompozičně to bude takhle a technicky to bude takhle. Tak je to nápad. Předtim ne, to jsou takový jako chiméry, který ještě nemaj’ dostatek podkladů k tomu, aby vyšly. Takže když člověk má bejt připravenej něco udělat a vyrejt to do tý desky, tak už musí mít poměrně jasno, co tam bude.
Bývalé spolužačky z Akademie dělíte na dvě skupiny. V první jsou „bylo to fajn“ a v druhé „škola mi nedala nic“. Cítíte, že je to jedno a to samé řečené dvojím způsobem – „bylo to fajn“ je alibistická verze toho druhého.
Ty, které celou tu dobu na škole vidí jako zárodek ne úplně snadno sdělitelného problému, vás baví víc.
Pak jsem se dostala, tak jsem přestala pracovat v té rekvizitárně, a šla jsem tedy na tu Akademii. Ovšem tam jsem byla velice zklamaná, protože tady se pořád něco dělo, jako na tý Śkole uměleckých řemesel, tak pořád člověk získával nějaký ty…, a teď najednou na tý…, já nevim, já bych to asi něměla říkat. Na tý Akademii, to byla shnilá voda, tam chodilo pár profesorů po těch chodbách, jo. Namyšlenejch. Který občas přišli do ateliéru. Teď tam nechali ty děcka ve svý vlastní šťávě, jak se říká, jo. Teď já jsem byla zvyklá prostě pořád nabírat, prostě komunikovat, jo. Hlavně třeba na tý malbě monumentální na střední…, my jsme tam měli dílenskýho, kterej nám třeba říkal různý techniky, jak se co dělá. Jak se dělaj’ nástěnný malby, jak se dělaj’ nějaký ty papíroviny, a zkoušeli jsme to. Nebo ty keramický všelijaký mozaiky a to všechno. A teď na Akademii se stálo u štaflí a každej si cosi mazal. A hlavně to bylo pro dítě vychovaný secesí a krásnem šílený, co tam kluci dělali. Ta doba strukturálního umění. Oni tam proleptávali a provrtávali desky. Lepilo se akronexem, teda akrylátem, železný nějaký ty na obrazy. A teď sirky, a to. A teď černý všechno. A teď já jsem tomu nerozuměla, protože já jsem se narodila tady do týto doby, čili mě komunismus nějak neovlivnil, že já bych viděla nějakou černotu. Oni mě naši nikdy nic neříkali, takže bych byla postižená nějak jako nenávistí k tomu systému. Já jsem se do toho narodila, tak jsem to vzala tak, jak to je. No ale oni, jak jsem to vyrozuměla potom, byl to jakýsi revanš. Shazovala se secese, shazovali se secesní malíři. Alfons Mucha byla úplná kýčovina. Všichni, co dělali realisticky, byli kýčaři. Tak já byla zoufalá, protože já jsem malovala pohádky a já nevim co všechno. V druhým ročníku jsem utekla ze školy do zbrojovky v Brně do uměleckého a grafického studia v tý fabrice, kde se dělaly takový ty různý plakáty a co ta fabrika potřebovala. A oni se z tý Akademie pak ozvali, jestli se vrátim, že nemám přerušený studium. Tak já jsem říkala, že teda jo, ale na grafiku. Tak jsem tam ty čtyři roky nějakým způsobem přecvakala. Sedm roků to trvalo celkem.
Nic se tam nedělo. My jsme třeba šli do hospody. Oni mi říkali děcko z Moravy a že moc mluvím. A já jsem si říkala: „A proč oni nemluví?“ Fakt je, že my jsme seděli v hospodě a všichni si tam dali pivo, a teď tam začali hrát takový ty krabičky. Takový to, prostě šprtali to a mlčeli. A teď pili tak dlouho, až spadli pod stůl. Říkali si somráci. Pro mě to bylo nepochopitelný. Jsem si říkala, že tak buďto maj’ tak hlubokej introvertní život, nebo žádnej. Já byla zvyklá, že jsme na střední dělali spoustu volovin. A ty kluci byli živí, plný energie, srandy, plesy byly, všechno. A teď na tý Akademii každej čučel polomrtvejma očima.
No přežila jsem ji, ale byl to můj nejhorší…, bylo tam…, nějaký tam bylo mrtvý ovzduší nebo co. No a ty kantory my jsme skoro neznali. Oni ty kantoři tam vždycky tak prošli, jednou za tejden. Neřekli k tomu nic.
Atmosféra na ulicích po Praze byla černá, ponurá, otlučená, ale na Akademii taky. Všecko bylo tedy takový jakýsi beznadějný, depresivní. A všecko mělo takovej charakter… ehm… hm… takovýho… takovejch prokletejch básníků. Když se teda mluví o tom bohémským životě, tak to mělo takovou atmosféru. Třeba jsme někde pili, a teď jsme tam pili dva dni. A pak jsme šli po tom Karlově mostě, úplně takhle k ránu. Tam nikdo nikde. Po cestě jsme potkali popelnici, tak jsme ji převrátili, jo, prostě ty ulice byly všude prázdný, celá Malá Strana až na Václavák.
Já jsem měla problémy s tím, že mě toho tam vlastně nic moc nedali, že všechno to, co jsem mohla získat, už jsem získala, a že to proto pro mě bylo… Já jsem tam jedině studovala život lidí, město, a otrkala jsem se tam, ale jinak z tý školy jsem neměla žádnej pocit. Z tý školy jsem měla ten pocit zmaru, nic jsem se tam nenaučila. Akorát ty techniky.
A taky:
No třeba kluci dělali to, že vzali holkám jejich práce a takhle to dali, až úplně ke stropu to pověsili, a teď se chechtali, jo. On tam byl nějakej žebřík, ale my jsme se na to bály lézt. To byl dlouhej…, to byl strašně vysokej ten ateliér. Tak pak se jeden smiloval a sundal to. (pousmání) (pauza 5 vteřin) S těma klukama to někdy nebylo moc jednoduchý. Do všeho moc kecali, všecko kritizovali. Holky pro ně byly blbý… (pauza 3 vteřiny, nevim… Nejhorší byl ten Jiří Sopko, jestli neznáte to jméno. Známej malíř. On jednou maloval jako pole – zelný hlávky, ale to byly lidský hlavy, jo. To je takový morbidní. On měl vždycky nějaký připomínky… k tomu co dělaly holky… (pauza 2 vteřiny) Byl dost drsnej…
Na tý Akademii jsem nebyla nějaká zvlášť výborná, ale ani jsem nebyla na vyhození. Já jsem byla u toho Pelce a řekla jsem, že bych chtěla dělat ty ilustrace. Tak on že: „Tak dělejte ilustrace.“ Já jsem si vzala knížku, takovou dětskou, a začala jsem dělat ilustrace a on: „Tohle nejsou ilustrace. Co to je?“ A já jsem říkala: „No to jsou ilustrace k tý knížce, se kterou pracuji.“ A on: „To nejsou ilustrace.“ Nikdy mi neřekl, proč to nepokládá za ilustrace. Mně se teda jeho ilustrace, který dělal do knížek, líbily. Proto jsem se k němu teda přihlásila. Ale nikdy jsem z něj nevymámila nic. Vždycky vybruslil a nikdy nic neřekl. To je dobrý, to je blbý. Proč je to blbý. Furt říkal: „Nebojte se barvy.“ Pak mi říkal, že maluju přebarveně, jo. Já jsem nerozuměla, co vlastně chce. No to už byl konec. Už se končilo. Tak jsem dostala diplom a šla jsem domu. On prej bejval fajn nějaký roky předtím, protože přišel do ateliéru, kde bylo těch dvacet studentů… nebo patnáct. A vykládal vtipy a bavil se s nima. A prostě byl normální. Teď ale chodil takovej nabručenej pořád a koukal tak divně a říkal: „Tohleto se mi nelíbí.“ Nebo jednou říká: „Tohle schovejte, a až bude žírování, tak si to pověsíte na zeď.“ A když jsem to pak pověsila na zeď, tak řekl: „To musíte sundat, to se mně nelíbí.“ Takový byli nějaký poťapaný ty profesoři někdy. No byli to už starý pánové. Co se dá dělat.
Jednou si tam přivedla spolužačka malýho chlapečka. A ještě tam měl někdo v klícce hrdličku, pověšenou takhle na stěně. A přišel profesor a říkal: „Co je to tady za blázinec, tady jsou ptáci, jsou tady děti. Tady se má pracovat!“ Jsme to museli zlikvidovat, tyhle jak on tomu říkal, sentimentality. Pták v kleci a dítě malý. Běhal tam dvouletej kluk, jo.
Nebo se zeptáte:
Co ti dala Akademie do života?
Nic.
Akademie mi dala…(pauza 4 vteřiny) karikaturu pana profesora Pelce. Jeho životní, jaksi postoj, který se mi líbil. Pak mi dala pana profesora Smetanu, kterej mě uctíval a miloval, vysloveně. Byl dokonce na svatbě.
Já nevim, o čem bysme mohly mluvit ještě. Se mnou to neto…, protože já opravdu rekapituluju tu minulost teď a… Kdo se vyšvihl, kdo se nevyšvihl. Třeba, byl mým přítelem, měli jsme vedle sebe ateliéry na Černym mostě, byl Jirka Načeradský, jo. A protože ženský nikdy nebyly svými malířskými kolegy brány. Nikdy. To bylo tabu, jo. Ženský byly tabu. A pamatuju si, že rok před tou revolucí, nebo těsně, byla skupina 12/15, nebo co, a že Kurt Gebauer, se kterým jsem měla právě v tý době výstavu, tak že mě navrhoval. A dva to neschválili. Pan Bláha, se kterým jinak normálně komunikuju. Řekli: „Ženský nebereme. Ženský tady nechceme. Ne, žádný ženský.“ Takže to se mě hluboce dotklo, protože i oni tady nějak strádali všichni, žejo, udělali si tadytu skupinu a věděli, že ty ženský taky…, několik těch ženských… A oni, ne, ženský ne. Tam vznikala nějaká solitérnost taková. Jsem si říkala: „Tak na vás prdíme prostě, když jako ženský nechcete.“ No a teď už je to jedno všecko, žejo. Je prostě převaha ženských. Což je vůbec převaha. Co maj’ dělat. Tak malujou obrázky.
Řekla jste: „Sedumdesátý léta bylo zelený období.“ Mohla byste mi popsat jeden obraz z toho zeleného období?
Tak já vám popíšu svojí smrt, jo. Jsem namalovala. Tak to jsem viděla někde Warhola a strašně se mi líbil. A teď jsem zkombinovala architekturu, jako ten princip opakování, jo. Řekala jsem si: „Ano, v opakování je ta naléhavost.“ A byli jsme se školou, naposledy se školou,v roce šedesát šest v Gruzii. Měsíc jsme tam byli. A tam jsme havarovali. Na Kazbeku. Zrovna pod Lermontovovým, jaksi to, mohylou. Takový serpentýny. A vezl nás nějakej žák z Akademie. To byla výměnna, oni jeli sem, my tam. A… (pauza 2 vteřiny) v jedný tý zatáčce byl jeden jedinej takovej betonovej sloupeček. On dostal smyk a takhle jak jel, tak dostal smyk a začal brzdit a zastavil se o ten sloupeček tak, že to auto se houpalo zadkem do propasti a předkem tam, jo. Dvě jsme byly. Ta už zemřela, ta kolegyně. Za námi jel autobus s našimi studenty. Nás poslaly jako dvě, protože jsme měly problémy s Gruzíncema. Dvě holky jsme byly jenom. No a teď já…, to byla nějaká volha a tam bylo takový byzantský světýlko špičatý. To mě takhle vrazilo do hlavy. A já zblbělá jsem začala vystupovat do tý propasti, jo. A řekla jsem si ještě: „Aha, tak tady ne, tudy ne.“ A drápala jsem se přes tu kolegyni, která tam byla v šoku, na druhou stranu. Takže jsem vylezla tady na to. A ten pak dojel a měl zlomenou holeň, jak narazil. A vůbec to nevěděl. On byl v takovym šoku, že ještě dojel do Tbilisi s takovouhle nohou, jo. No ale mezi touhletou zatáčkou a timhletim kouskem jsem opravdu prožila, to co se říká, svůj celej život. Na to nezapomenu. No a co s tim, no tak pak se to začlo násobit po tom šedesátým osmým, žejo. A já jsem si říkala: „Dobře, no tak já tenhleten zážitek musim nějak zúročit. (pauza 6 vteřin) Takže jsem to všechno zkompilovala dohromady. Uprostřed jsou takový tři figury, který nemaj’… (pauza 3 vteřiny) Podezírám kolegu Sopka, se kterým jsem pak dělala v aťáku, že mě lehce vykradl, jo. Protože on říkal: „Ty to tam pořád, člověče, děláš,“ jako on končil a já jsem ještě tam byla, „ty děláš takový divný lidi. Takový mloky.“ A já jsem říkala: „No taj já nevim, no, co to je.“ A byli tři aa jedna má takhle jako prst. Seděj v krajině, která je trojská zahrada. To je ta krajina moje, ta Trója s těma vinicema. A kolem ní jsou takový jakoby menší obrázky. Tenkrát to nikdo nedělal. Vzpoměla jsem si na Warhola, jak má tu havárii. No takže na těch obrázcích je celá ta havárie. Oni tam seděj, protože to je ta smrt. A tam jde taková secesní figura, zezadu, odchází do tý Tróje. To považuju za takovej svůj mimořádně dobrej obraz. Když ho viděl Souček, tak úplně ustrnul a říkal: „Děvečko, vy to budete mít tak těžký v životě.“ To je strašný. Tak těch jsem udělala několik. Některý jsou někde v muzeu. Během tý doby se něco prodalo. Kupovalo ministerstvo kultury, byly pravidelný nákupy, a prodalo se asi dvacet obrazů. A když se rozpadlo ministerstvo v osumdesátým devátým roce, že opouštěly krysy loď, tak mi volala jedna právnička, která mě pak připravila o ateliér, kterej… No prostě provázela mě celej život smůla, ale nepřetržitě. Ale mojí blbostí, já jsem si nikdy neověřovala nic, mě to bylo fuk. Tak mě volala: „Máš tady nějaký svoje obrazy, nechceš se přijít podívat?“ Já jsem říkala: „No to bych ráda.“ Jenže jsem byla liknavá, než jsem se tam dopotácela, tak se ukázalo, že ty obrazy tam nejsou. Tak jsem pátrala, kde jsou. Tyto byly všechny rozkradeny. A teď už třetí obraz vidim v Dorotheu. Jak to tam ty lidi dávaj’ a prodávaj’ to. Jo. Soudruzi si rozkradli obrazy, a teď je prodávaj’… za pár korun. No tak tenhleten obraz, ten byl takovej důležitej. Tohleto jsem postupně prostě opouštěla. Říkám: Míjející se figury. Portréty. Hodně portrétů, svých ubohých přátel, nešťastných, kteří skončili všichni většinou špatně.
Řekla jste: „Po škole to bylo blbý.“ Mohla byste mi z tý doby něco blíž vyprávět?
My jsme dělali do šuplíku takzvaně. Prostě člověk furt něco dělal, a vršilo se to doma. Mohla jste to dát třeba na tu nákupní komisi. To byly takový nákupy jednou za čtvrt roku, nebo tak. No ale většinou se vám to vrátilo, protože oni měli určitou sumu peněz v tom Fondu. Třeba že nakoupěj za sto tisíc. Tenkrát ty ceny nebyly takový jako dneska ty milióny. Tak zavolali svejm známejm a řekli: „Hele, v pátek bude nákupka, tak sem něco přines, my ti něco koupíme,“ žejo, no. A věděli, že z toho dostanou nějakej peníz od těch umělců. Takže obvolali svý známý. Ty tam přinesli obrázky. Oni to vybrali, žejo. Takže furt se nakupovalo od takových zhruba stejnejch lidí. A ty takový po tý škole, co byli neznámí, si to zase vždycky odnesli zpátky domu. Většinou teda. Takhle to bylo. Než jste se probojovala někam, no, ale to trvalo. Kdo to neměl už vobšlápnutý, tak ten se moc timhle neuživil. Ještě grafici, protože to se prodávalo za celkem levno, ty grafický listy. A když toho udělali hodně, tak docela uspěli. Ty malíři to měli horší. My jsme měli stipendium, střídavě já a manžel. Ale hlavně nám pomáhali rodiče. Byli jsme chudý jak kostelní myši. Než jsme se prostě jako uchytili a sehnali si nějakou práci. A to trvalo obyčejně těch, já nevim, čtyři pět let, než se člověk nějak usadil nebo zapsal.
Každej měl očekávání, to, že se stane špičkovym umělcem, že jo, jinak by to asi těžko dělal. To je jako u zpěváků, že každej chce bejt hvězda, chce uspět. Tak tady taky. Tak, vlastně se chcete propracovat někam, na nějakou špici toho umění, no, toho výtvarna. Aby se o vás vědělo, aby se o vás psalo, aby to prostě… jste dělala výstavy, abyste byla hvězda. Tak takhle všichni… někomu se to povedlo, a někomu se to nepovedlo, no. A komu se to nepovedlo tak se s tím musel naučit žít. Je to boj, no.
Leda na tom restaurování se dalo slušně vydělat, ale to zase člověk musel někam jet. Sice spousta věcí se dělala i tady v Praze. Já jsem si říkala, že si koupim velikou mapu Prahy a napnu jí na chodbu a dám si špendlíky, kde všude jsem něco dělala. A bylo by husto, jo. Dělaly jsme s se spolužačkou na Starým Městě renesanční stropy. Tak to by opravdu bylo zahuštěný, protože tim jsme se vlastně živili celou tu dobu. Hlavní bylo u dost lidí tohle. Na to restaurování se taky dávalo hodně peněz. Ale to máte, že se dělaly všechny exponovaný stavby v Praze. Tak když bych začala třeba Hradem, tak já jsem tam restaurovala to Muchovo okno. Potom jsme tam dělali všelijaký stropy renesanční, Martinický palác jsme dělaly, dole na Malostranským náměstí spoustu těch stropů malovaných, Rudolfinum, Obecní dům, Živnobanka, Koruna na Václavským náměstí, tam jsem dělala ty vitráže všecky. Hotely. Prostě všechny ty exponovaný domy, na tom jsem se podílela.
Řekla jste: „Na škole byla svoboda.“ Mohla byste mi popsat, jak ta svoboda fungovala?
Já teďka po revoluci, když slyšim slovo svoboda, tak mně to jako pěkně štve, jo, protože to byly kecy o svobodě. Tak jako svoboda, no. Tak nebyla jsem v kriminále naštěstí. A tak jako jsem si mohla relativně dělat, co jsem chtěla, jo. Což třeba plno lidí nemohlo, no. Ale ta svoboda je velice ošemetná, protože to každej darebák může zneužít, jako. Musí mít velice jako… nějaký mantinely, protože je nás tu mnoho a každej by chtěl mít svobodu prostě pro sebe, a né pro ty druhý.
Já o tom nepřemýšlela, jestli mám svobodu, nebo nesvobodu, ale přišlo mi hrozný, když jsem vždycky potkala svý spolužáky nebo nějaký známý, když jsem potkala třeba ty holky, jak maj’ nějakýho blbýho muže. Teď nějaký uřvaný děti. Teďka musej chodit do práce. Teď tchýně, když žijou třeba s tchýní v jedný domácnosti. To bylo běžný. A jak prostě musej v sobě potlačit veškerý svý touhy nějaký jako prostě… Tak jsem si prostě vždycky říkala: „Ježišmarja!“ Moje sestra mi byla takovym odstrašujícím taky v tomhle příkladem. Taky jsem si říkala, ježiš to je strašný tohle. (pauza 5 vteřin) Jako kdybych mněla nějakýho mužskýho, kterej by mi říkal, jestli můžu tam jít a co si mám obléci. Jestli by šílel třeba, že jsem si nechala ostříhat vlasy nebo…, už jen takový maličkosti, jo…, to jsem si vůbec nedokázala představit, že bych to přežila. A to je běžný, že musíte být tak jako… A teď vám furt říkaj’ ty chlapi, že ty ženský jsou blbý. Furt vám říkaj’, že vy jste leda tak dobrá… Vám řeknu rovnou. Jeden můj, jako né jako ctitel, kamarád z Akády, jsme si dobře rozuměli. Povídali jsme si. A pak on po mně tak jako začal vyjíždět a ujelo mu v týhle době, když se mi dvořil, že ženská je tak dobrá k plotně a do postele. Tak jsem si říkala: „Tak hochu, to ses správně projevil.“ A úplně já jsem ho začala nenávidět. A takový jsou ty chlapi furt skoro. Co si budem’ povídat. To je vlastně ten základ tý nesvobody. Jak člověk se jako upne na nějakýho mužskýho, a když má tu rodinu, tak to už je úplně konec. To už má do smrti teda zničenej život. Po první neštastný lásce, teď se tomu tedy směju, jsem si řekla, že se budu držet malování, to je to jediný, co mi zůstane a co stojí za to. Všechny ženský, co se vdaly a měly rodiny, tak toho nechaly, žejo. Nebo na dvacet let to přerušily a pak dělaly nějaký voloviny. Nakonec jsem si uvědomila, že musím mít nějakej pevnej bod.
Nejhorší je pocit marnosti naší životní existence, jo. A když někdo dělá něco bez cíle. Tak ty ženský, když maj’ děti a povede se to a nemaj’ úplnýho idiota, tak maj’ třeba, když ty děti vychovaj’ a jsou dobrý, tak jako to je dobrý. A právě ty chlapi, ty většinou, když jdou do penze, kór ty důležitý, tak je po nich. Ty umřou do roka. Protože už nejsou důležitý a nic. Tak jako člověk má takovou vidinu, tu já mám teď, že chci namalovat nějakej úžasnej obraz. Až se mi nějakej můj obraz povede a nadchne mně, tak snad můžu v klidu umřít, no. To se mi ještě nepodařilo, no. Takže si příjdu jako ten osel, jak jde za tim bodlákem. Takhle ho má před hubou a furt jde za nim. Až je po něm. Ale aspoň má tu ideu. Ale tyhle lidi, ty lituju. Ale je to všechno…, všechno je přelud. Mně to příjde, že celej ten život tak hrozně utek’, a příjde mi to, že se mi to zdálo, že to vůbec nebylo. Že to je sen. A každou noc se mi zdaj’ takový sny jako ze života, furt že něco jako dělám. Prostě jako ve dne, jo. A probudim se a někdy je to tak živý, že je to vlastně jedno, jestli se mi to tady zdá, nebo jestli to tady prožívám, jo. Vyjde to nastejno.
Řekla jste: „Toho času jsem promarnila strašně moc.“ Mohla byste mi tenhle čas popsat.
Vdala jsem se a vypadla jsem z rytmu. Život už neměl takovou rychlost. Když jsem se teda vdala, to je hrozný, to se člověk musí přizpůsobovat tomu druhýmu, a najednou jaksi… Já jsem dřív měla vždycky známosti a po čtyřech nebo třech letech jsme se rozešli. A já jsem si dělala svoje a občas jsme třeba někam spolu šli nebo jeli nebo tak. A teď, když máte toho chlapa vedle sebe, tak to si nedovedete představit, jak to člověka omezuje, jo. I když by on dělal všecko, tak už jenom tim, že on tady je a že jako… Oni ty chlapi prostě nechtěj’ dominantní ženskou, jako prostě, chtěj’ takovou… A než já jsem se trošku nějak naučila, jak bych řekla, dělat né slepici, ale neprovokovat ho tou dominancí, jo. Čili to chvíli trvalo. Potom když umřel, tak jsem se rychle vrátila do svý původní polohy, no, a jaksi… víceméně je to brzda, když se člověk vdá. Jako nemusí to bejt vždycky. Ale já měla technika, inženýra, ale i kdyby to byl výtvarník, tak já stejně myslim, že by to byla brzda. Takhle, on dělal všecko od vaření, dělal údržbáře, zahradníka, všecko. Já dneska na všecko mám lidi. A já se můžu s těma lidma sejít tehdy, když já chci. Když jim zavolám, zaplatim. Oni mi udělají ty věci a, zaplať pánbůh, zatím to funguje. A pak se s nima už nemusim zabejvat. Kdežto s tim manželem, toho máte vedle sebe od rána do večera, a v podstatě vás brzdí. Ta existence toho chlapa brzdí. Napětí jakýsi tady. Manžel vždycky tvrdil, že jsem jak chlap. No nebyla jsem puťka nějaká. A on byl strašně dominantní, tak my jsme museli každej strašně slevit. Když v tom vztahu víte, co nesmíte a můžete, tak vás to omezuje. No on taky se omezoval. A lidi si říkali, jak jsme slušní a sehraní. Ale to nebylo, to je někde vevnitř. Já když jsem tu sama, tak se uvolnim, jsem sama sebou. S nim to nešlo se uvolnit. Do těch pětačtyřiceti jsem měla těch vztahů taky všelijakejch. Ale vždycky jsem měla takovou jednu lajnu a vztahy se musely přizpůsobovat mně. Jo. Nikdy jsem se nepřizpůsobovala já. To bych jinak toho tolik neudělala.
Jak je vlastně váš život vepsán do role umělkyně?
Nikdy jste nakonec nevěděla, jestli vám vaše vzdělání něco dává nebo spíš bere.
Byla jste vedena k tomu, abyste si vytvořila svůj vlastní osobitý pohled na svět. Tento náš svět většina lidí prostě přijme za něco daného, ale vy jste si zvykla ho interpretovat. Vše je pro vás důležité a vše čtete jako kódy. Vytvořila jste si slovník obrazového jazyka. A i přesto – s ničím, co vytvoříte, nejste spokojená, vděčná jste jedině za to, že se tomu můžete věnovat.
Vytvářet budoucnost a definovat to.
Umění má inspirovat a měnit věci k lepšímu, ale samotné umělce svazuje. Umění má poukazovat na problémy ve společnosti, ale to, že je samo o sobě problémem, nikdo nechce vidět.
Kreativita je mimoto kulturní konstrukt, jak mluvit o tom, v čem jsme výjimeční? Nejsou slova.
Teď se vás někdo ptal: „Co vás nutí pracovat a co vám dala škola do života?“
Co máte na tohle odpovědět?
Po škole nastala drsná realita, prožila jste si taky moře let hladovejch. Vztahy se vám rozpadaly, všechno se začalo pomalu bortit a ztrácet smysl. V týhle společnosti o vaši způsobilost nikdo nestál. A představivost byla tak leda pro děti. Viděla jste to kolem sebe, je to tak bezvýchodný, protože si nikdo neumí nic představit, natož si představit politickou změnu k něčemu novýmu, něčemu, co tu prostě ještě nebylo. Žádná odvaha, hlavně neriskovat, že ztratím to málo, co mám. Tím jste se nemohla nechat prosytit, to byste radši umřela. To bylo nejhorší období vašeho života.
Zdálo se, že se na umění vykašlete. Stejně už vás dávno přestalo zajímat vystavovat, aspoň teda za těch podmínek, jaký kolem toho panovaly. Každou výstavou jste stejně jen zchudla a pozorovat to, jak ubývá lidí, co na ty výstavy chodí, a těch, pro který to skutečně něco znamenalo, to vás ničilo. A co víc, škodilo to umění samotnému, to, že ztrácelo angažované diváky. Nerozvíjelo se. Stagnovalo. Jako by nebylo možné překonat stereotyp, kdy umělecké myšlení může existovat výhradně materializované do formy soch a obrazů v galeriích. Je absurdní studovat s tím, že výstavy znamenají úspěch.
Pět let po škole pro vás umění úplně skončilo. Nechodila jste na výstavy, přestala o nich číst.
Všechno začalo takto. Rozhodli jste se se spolužáky z ročníku udělat si společnou výstavu v Atriu na Žižkově. Ujala jste se toho, že se pokusíte získat grant od městské části na pronájem galerie. To se vám podařilo tak dva měsíce před plánovanou vernisáží. Za nějakou dobu jste si všichni dali vědět, že se sejdete instalovat. Z deseti vás nakonec instalovali tři. Dva Pražáci včetně vás a spolužák z Písku. Do týdne v časovém skluzu jste ještě svezli, co chybělo. Nedá se říct, že by galerie čekala na to, až do ní někdo navěsí novou výstavu Po třech letech, co jste žádnou výstavu neměla, se vám dokonce zdála magičtější úplně prázdná. Představovala jste si, jak na všem pracují neviditelní dělníci. Elektřina, zásuvky, i ta řada zásuvek nad rámem dveří, jak o tom tenkrát asi přemýšleli. Podlaha z teraca, sádrokartony, které vytvořily dost podivný detail, jak se potkaly s podlahou. Překvapilo to tenkrát někoho? Sešli se nad tím?
Instalovali jste tři dny, což možná bylo až moc, protože s něčím jste si ani po těch třech dnech nevěděli rady. Instalovat v místech, kde zeď nebyla úplně souvislá, nebo ne? Bylo toho všeho víc, než co by pokrylo hezká místa. Dva dny byl klid před vernisáží. Pak jste přijela a vaše obrazy byly přeinstalované a nikdo vám ani nezavolal… Visely v podivné kaskádě nad sebou, tak aby udělaly pohledově prázdné pozadí pískovci na soklu, který přivezli ráno v den vernisáže… Asi by se o tom mohlo dál nějak diskutovat, ale vernisáž byla za půl hodiny a vám to vzalo veškerou chuť a sílu. Sbalila jste si obrazy a z galerie jako takové odešla…, jestli né navždycky, tak alespoň na hodně dlouho pryč.
Zmizela jste pro všechny a svým způsobem se vám ulevilo.
Ale co teď…
Nemalovala jste, zdálo se vám, že právě ty pomalovaný plátna si říkají o to, aby mohly viset v galeriích, a že ty za to celé znechucení můžou. Rozhodla jste se už žádný nedělat. Nebyla jste ten typ, který by zahořkl a stěžoval si na nějakou nespravedlnost.
Začala jste přemýšlet, co člověku zbyde, když přestane malovat.
…
Stejně jste nakonec začala restaurovat jako ostatní. Urputně udržovat staré umění při životě. Byla to namáhavá práce, úplné martýrium. Nekonečné škrábání… retuše…
Slyšela jste pak od kolegů, že Slánský stejně nakonec přiznal, že i umělecká díla by měly mít šanci zemřít. To byla ironie osudu.
Ze začátku jste vzdorovala, jak se dalo, brala jste to jako nutné zlo, ale po čase jste si zvykla, a dokonce jste z toho snad nakonec měla i potěšení. Jen vy jste mohla do tak významného díla zasáhnout, cítila jste privilegium. Mohla jste ho dokonce změnit, upravit. Nalézání podmaleb a rozhodování, kterou vrstvu odkrýt, zachovat.
Odstupovali jste si, nejen abyste si kontrolovali celek, ale také pro upamatování, že jste tu s touhle vyjímečnou malbou. S něčím, co jste si mysleli, že vás morálně převyšuje, a je proto žádoucí trochu té dělnické práce protrpět.
Prakticky jste zbavovaly ty díla jejich minulosti. To byl princip. Kdyby tu ta poptávka nebyla, nikoho z vás by nenapadlo takto k těm dílům přistupovat a oživovat je. Nedalo se o tom ale takhle přemýšlet…, jela jste jak robot. Mozek vám úplně vypnul. Zahlcovali vás prací, byly jste prakticky pořád na lešení.
Po prvním restaurování, už není cesta zpět. Každou další dekádu je nutné restaurovat nově, protože patina ani stáří už nejsou autentické. Restauruje se častěji a v kratších intervalech. Už nikdo nebude mít šanci se do díla vžít a pochopit, co ve své době mohlo znamenat, jedinečná atmosféra je pryč. Tváří se, jako by bylo vytvořené právě teď. Je to stejné jako retuše modelek v médiích. Boj s časem.
Pro vás samotné čas běží pomalu. Často je těžké si představit konec jedné práce. Někdy strávíte celý den na jednom centimetru čtverečním. Pracujete od rána do noci, každý den, měsíc v kuse.
A k tomu ještě ty domy a fasády se hýbou, spárovalo se ne až tak tvrdou maltou, takže byla všude vůle, flexibilita… To vás fascinovalo, jak dřív všechno fungovalo jinak. Když jste pracovala na věcech, tak jste žasla, jak bylo všechno udělané pečlivě. Jak to ti řemesníci dělali s chutí, všechno do toho dávali. Věřili svý práci.
Vystudovaní restaurátoři vás ze začátku nesnášeli, brali jste jim práci a navíc…, vám to šlo líp než jim. Neřídili jste se pravidly, ale intuicí. Pak se to zlomilo, protože komisi v Mánesu začali restaurátoři ovládat a umělce vytlačili. Začali vás posílat na Moravu a všude možně, kam se jim samotným nechtělo. To znamenalo se fakticky na tu Moravu třeba na tři roky odstěhovat. Je to absurdní, ale vám to asi nakonec nevadilo, v Praze vás v podstatě nic nedrželo.
Někdy si říkáte, co vy to vlastně restaurujete, dějiny… fresku, nebo snad svoji důstojnost…?