Mrchožrout

Kruh panelistů tvořili: Jedna právě diplomující studentka AVU, oboru volného umění; paní ve věku 65 let, vzděláním novinářka; 35letý fotograf po absolvování Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze; absolventka AVU, oboru volného umění, ve věku 45 let; učitelka na střední škole ve věku 46 let a dvě mladé ženy, socioložka a psychoterapeutka. 

Výpověď A:

Takhle, mám tady před sebou… Prosim vás, takhle vypadá moje příprava na cvičení, jo, jako abyste viděli, co já tady dělám vždycky. Čili to jsou jako sestavy, jo, poloh cviků, no a ta jóga, rozumíte. Takže já mám cvičitele druhý třídy, čili ty nejlepší nějaký takový ty, to jsou jednička, jo, to je první třída. Druhá třída je taková nižší a třetí třída, to jsou normálně jako lidi, který ještě nemaj’ moc velkou praxi a tak, jo, no. A čtvrtá třída, to jsou ty, který začínaj’, jako jo. Čili, čili tady vidíte, to si tak nějak kreslim, ono to vychází z toho, jak kreslim si ty jednotlivý polohy… Jak bych vám to…? Prostě, a všechno takhle mám tady…, tady to jsou jednotlivý sestavy, víte, a teďka právě od těch třičtvrtě na šest budeme prostě s lidma cvičit a jsou to takovýho věku jako já, některý mladší taky.

A to vám je neuvěřitelný, že právě díky tomudletomu jsem překonal neuvěřitelný strázně, který mě potkaly, protože bez toho bych nepřežil. Rozumíte, to prostě je něco. co je neuvěřitelně jako… (pauza 3 vteřiny), když to člověk umí uchopit, tak vlastně mu to nedá zemřít. Ani fyzicky, ani psychicky. Rozumíte, protože dostane stabilitu, a ačkoliv ten okolní svět se může zbláznit a dělá všechno, aby ten člověk zahynul a zemřel, a nebo úplně byl zničenej, tak… tak… já vám řeknu jednu takovou zajímavou věc, prostě jsem si vymyslel takovej příměr, jo, že se říká, že dneska, jako jo, jsou lidi za vodou. Což znamená, že jsou bohatý, maj’ úspěch, že jo, a peníze a tak, jo, a… (pauza 2 vteřiny) Někdy taky je jinej příměr, že ty lidi plavou od jednoho břehu ke druhýmu… ve vodě, nebo v nějaký řece, že jo, života, a chtěj’ se dostat, prostě, no prostě plavou, jo, tak nějak aby žili vůbec, jo, no a mně se stalo to, a velice rád to říkám, že se mi stalo, že… (pauza 2 vteřiny), prostě já jsem se musel potopit, byl jsem potopenej pod vodu. Jenomže díky józe jsem se naučil pod tou vodou žít a existovat. Takže jsem na dně a prostě a je mi tam fajn, jako, rozumíte.

Ptám se panelistů: V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká? O čem bude mluvit dál?

Panelisté jednotlivě odpovídají a navrhují Hypotézy zkušenosti výpověďi A:

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Je po těžkých zdravotních potížích.

O čem bude mluvit dál?

1.a. O tom, že získá první cvičitelskou třídu v józe.

1.b. O svém zdravotním stavu.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

2. Zažívá ztrátu základních jistot. Akceptuje svůj stav.

O čem bude mluvit dál, jak bude jeho/ její narativ pokračovat?

2.a. Pochlubí se.

2.b. Bude mluvit o práci.

2.c. Pomluví někoho.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

3. Libuje si v rezignaci.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

3.a. Rozvine zmar.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

4. Machruje, kvůli sobě, kvůli mně jako člověka, který se ptá a má zájem.

O čem/ jak bude v tomto případě mluvit dál?

4.a. Bude stupňovat vytahování se.

4.b. Rozvine svoji paranoiu.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

5. Zažívá ukřivděnost.

O čem/ jak bude mluvit dál?

5.a. Popíše křivdu, kterou pociťuje.

Výpověď B:

Rozumíte, já prostě, třeba…(pauza 2 vteřiny), odmítal jsem jakýkoliv výstavy. Vůbec mě nazajímaly výstavy, prostě jsem si vydělával jako zedník, a to mě stačilo k tomu, že… (pauza 2 vteřiny) nepotřeboval jsem se vyjadřovat výtvarně. No právě, jenomže…(pauza 3 vteřiny) tak jak jsem existoval, a děti a rodina, a bylo to všechno takový docela zoufalý… (pauza 1 vteřina) místama, tak se stalo že… že, že jsem, že jsem, nepotřeboval vystavovat vůbec… (pauza 2 vteřiny) A teďka jsem se za… za…, no a jsem prostě pod vodou. Jenomže se stalo, že najednou teďka, když mám důchod, tak… (pauza 4 vteřiny) a doktoři mi zakázali, zakázali zedničit, tak já už nesmím zedničit, a najednou mám zájem o vystavování. Takže jsem si zajednal v Hradci Králové výstavu a jednadvacátýho srpna teďka roku 2015, prostě bude to, prostě na výročí toho, když nás přepadli ty Rusové, že jo prostě, tak já budu mít vernisáž výstavy. 

Hypotézy zkušenosti výpovědi B.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Není upřímný.
2. Nechce říct pravé důvody. (Faleš? Nezná je?)
3. Trpí kreativním blokem.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

3.a. Bude omlouvat čas, kdy nepracoval jako umělec.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

4. Neochota si přiznat nedostatek talentu.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

4.a. Odvolá výstavu v Hradci Králové.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

5. Má odvahu udělat výstavu

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

5.a. Poví víc o své připravované výstavě

5.b. Poví o dalších výstavách.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

6. Zažívá pocit křivdy, disidentství.
7. Má energii, nemůže být bez práce.

Výpověď C:

Jak nám sem přišli Rusové, jak nás tady převálcovali, já jsem prostě do tý doby…, já jsem absolvoval v roce šedesát šest Akademii a byl jsem rok na vojně. V roce šedesát sedum jsem byl na vojně. Tedy myslím do září, nebo do června, tak nějak. Asi do září.

A už v lednu šedesát osum jsem udělal jednu, prostě, betonovej reliéf s mozaikou, což byla tehdy zakázka. A ten reliéf s mozaikou je ještě pořád před hotelem. Prostě realizace výtvarná je to před hotelem Soluň v Hradci Králové. A prostě… (pauza 3 vteřiny) já jsem hrozně rád, že to tam jako je, a rozumíte, že to prostě… sice už to obrůstá jako…, je tam na tom lišejník trochu, a tak by to potřebovalo by to vyčistit, ale je to reliéf s mozaikou v betonu a prostě takovej panýlek a je to takový…, mně to dělá radost, že to tam je.

Druhá zakázka, kterou jsem udělal týden, dokončil jsem to týden nebo čtrnáct dní předtím, než sem přišli Rusové, jako jo, v srpnu šedesátýho osmýho. Tak to byla rozsáhlá práce, vodotrysk, fontána, že jo. Ale hodně bohatý reliéf taky s mozaikou, jako stejná technologie, a prostě jenomže ten už se nedochoval. Ona jak teďka byla…, když teďka byla vlastně restituce. Vrátili tomu původnímu majiteli tadyten hotel. Tohleto teďka mluvim o práci před hotelem v Prachovských skalách, jmenuje se ten hotel Orlí hnízdo. Já když jsem se tam přišel podívat, tak majitelka dostala ten hotel zpátky, ale oni odstranili tu mozaiku, tedy tu plastiku. To už tam teďka není. Akorát takovej vazínek, co zůstalo, to byla ta plastika v tom vazínku, kde byla ta fontána. Čili to už teďka neni.

Hypotézy zkušenosti výpovědi C.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Zažívá pocit nostalgie po tom, co bylo. 

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

1.a. Ukáže fotky.

1.b. Bude mluvit o tom jak se špatně smiřuje s promarněným životem.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

2. Je marnivý.
3. Hledá viníka za vlastní selhání.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

3.a. Přizná, že je alkoholik.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

4. Prožívá uzavření do vlastního světa.
5. Je narcistní.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

5.a. Popíše co mu politika zničila

5.b. Otom co vše skvělé ještě udělá.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

6. Není v něm sebeakceptace.
7. Nepřiznává si vlastní chybu.
8. Výpověď je pozitivní, je hodně talentovaný, skromný.

Výpověď D:

Ale prostě to byla bohatší práce a za ní jsem dostal dost peněz. Čili já vlastně jsem, do toho srpna já jsem byl úspěšnej výtvarník, kterej… Tehdy jsem si vydělal padesát tisíc, za to bylo hodně peněz jako a… Jenomže já jsem neustále nevěřil, že ty Rusové sem příjdou, jako jo, rozumíte, prostě mi říklali, hele, ono se to nějak jako zvrtne a todle…, a já jsem prostě si dělal svoji práci a prostě jsem tomu nevěřil, že se to může stát. No a když jsem odevzdal práci, tak ono za tejden buch, a přišli sem ty Rusové, žejo, tanky a todle. A já jsem byl v šoku a depresi, a tak jsem prostě začal malovat obrazy a nazval jsem celej cyklus Peklo, jako jo, prostě děsivý, jako jo prostě. Jsou to abstraktní věci, obrazy abstraktní. 

A todleto právě budu vystavovat v tom srpnu, víte, příští rok v srpnu jednadvacátýho. Takže to bude moje vlastně jako vylezení z toho dna tý vody, jak jsem říkal ten příměr, že jsem pod vodou, že jsem se naučil dejchat a todle, a prostě najednou vyplavu na hladinu pomyslný řeky nebo…, jako rozumíte, a najednou budu existovat jako výtvarník třeba i, jako rozumíte, jo, čili… A to je neprodejný… obrazy. Já tydlety obrazy nikdy neprodám, protože to jsou věci, který jsem udělal ze zoufalství a z tý deprese a tam to všechno jako je a… zakotvený… A prostě ty obrazy nejsou prodejný.

Ale zkrátka, tak jsem rád, že todle vám můžu říkat, že jsem se k tomu odhodlal, a že už mně baví vystavovat. Rozumíte. Já jsem neměl zájem jako vůbec nic dělat, já jsem si zedničil a byvilo mně to… A prostě jsem věděl, že dělám práci, která… která vlastně má nějakej význam, víte. A takový… Lidi mi dávali peníze za to, žejo, a prostě. No takže to mělo velkej… hodně těch pozitivních věcí, no.

Hypotézy zkušenosti výpovědi D.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Nesrovnal se s okupací 1968.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

1.a. Dozvíme se kdy začal s jógou a proč

1.b. O depresi.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

2. Zažívá pasivitu jako protest.
3. Je urputný.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

3.a. O tom, že ho zedničení naplňuje.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

4. Chybí mu tvůrčí zaujetí, touha se vyjádřit.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

4.a. Proč po 1968 nic nevytvořil

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

5. Sleduje ekonomickou linii, porovnává úspěch.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

5.a. Bude mluvit o tom proč neprodá obrazy ze série Peklo?

Výpověď E:

Prosimvás, takhle. Prostě já jsem se vyučil zedníkem v roce osumdesát jedna a normálně jsem… V tom roce šedesát osum, když sem přišli Rusové, tak jsem ještě rok tak maloval obrazy. A v roce šedesát devět, v září, jsem nastoupil do ČKD Trakce. Což byla taková jako záchrana abych prostě… (pauza 2 vteřiny), a taky jsem vystoupil ze Svazu jako prostě. Nechtěl jsem mít nic společnýho s touto společností, která…, prostě jsem musel nějak protestovat, jo. Prostě proti tomu, že tady byla okupace, jo. A neodešel jsem do zahraničí, teda jsem se prostě rozhod’, že budu tady. A prostě jsem se oženil a šel jsem pracovat do ČKD Trakce. A pracoval jsem tam sedm let.

Hypotéza zkušenosti výpovědi E.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Je odvážný, má vnitřní sílu.
2. Udělal čestné a správné rozhodnutí, to je sympatické.
3. Je tajemný. Stále tam je něco zatajeno, něco nezmiňuje.

Výpověď F:

A jsou s tím spojený takový různý historky. Jako že jsem četl v novinách, prostě jak jsem byl v expedici ČKD Trakce a prostě četl jsem v novinách, že Petr Prachař z Ostravy, prostě spáchal vraždu sexuálního charakteru. Tedy vraždu. Byl odsouzenej a popravenej. To jsem četl v novinách, jo. A moji spolužáci, který mě znali, tak se ptali mýho profesora…, já jsem absolvoval u profesora Paderlíka. Tak přišli k profesorovi a říkali: „On ten Prachař, on byl nějakej divnej, protože nechodil s náma do hospody.“ Já jsem totiž nechodil nikam do hospody a já jsem trénoval jako…, no závodil jsem a jako jsem dělal sport, žejo, vážně tedy, jo. A že jsem závodil a prostě jsem trénoval na Vltavě s kajakem a všichni to věděli a říkali: „On byl nějakej divnej a on prostě udělal sexuální vraždu.“ A přišli k panu profesorovi Paderlíkovi, a on o ničem nevěděl. Ptal se na policii, to bylo jediný, co mohl udělat, jestli jsem to byl já, koho odsoudili k smrti a popravili, žejo. A policajti mu řekli, že to jsem byl já, no, protože oni ještě ti kamarádi věděli, že já jezdim někam směrem na jih, jako domů, žejo. Ten Benešov je po cestě na Budějice, Já jsem byl z Benešova, takže jsem jezdil do Benešova, takže rozumíte. Čili s timdlectim se váže ta historka.

No a když já jsem potom cvičil tu jógu, žejo, a jdu takhle z Klárova a na Klárově jdu na křižovatce. Jdu takhle přes tu ulici a najednou vyskočí z auta…, tam byly na červenou, my chodci jsme měli zelenou…, vyskočí z auta Kurt Gebauer, jestli ho neznáte, sochař, a on byl vždycky takovej halasnej. No Kurtík, no… (pauza 2 vteřiny) Né, prosím vás, Bernard, né Gebauer ne, Bernard, Honza Bernard, takhle, takže, jo. A říkal: „Petře jakto, že jdeš po chodníku, když jseš popravenej?“ A já jsem si udělal legraci a řekl jsem:“ Já jsem se odvolal.“ Jako rozumíte, takže ona je to taková historka s tím spojená, že jsem byl úplně odříznutej.

Hypotéza zkušenosti výpovědi F.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Vylepšuje si životní příběh vtipnými historkami.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

1.a. Bude dál podobně vyprávět.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

2. Trpí nedostatkem sociálních kontaktů.
3. Libuje si v křivdě.
4. Je to ilustrace izolovanosti.
5. Je disident opravdu perzekuovaný.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

5.a. Bude mluvit o politické konspiraci.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

6. Věděl, že se odlišuje, že je divný.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

6.a. Pozitivněpromluví o své jinakosti.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

7. Zažívá sebelítost.
8. Má nadhled nad věcí.
9. Je zatrpklý.

Výpověď G:

Byl jsem ženatej, mám tři děti, pravda a… jo, a moje manželka, ta todleto, tudletu změnu velkou prostě ve zdraví nepřežila a vlastně ta se úplně psychicky zhroutila. protože jí spadl svět, když já jsem najednou nebyl žádnej jako…, já jsem sedm let dělal v ČKD Trakce normálního dělníka. Zatajil jsem Akademii, zatajil jsem při vstupu do tý fabriky maturitu, tedy gymnázium, že jo, v Budějicích, že jo, takže tam jsem byl vlastně jako… (pauza 2 vteřiny), normálně dělal s cikánama, jako jo. Ale potom jsem se vyučil zedníkem v tom roce osumdesát jedna a pak už jsem dělal jako práci, která se mi víc líbila, což jako je to zedničení, a tak takhle, no.

Hypotézy zkušenosti výpovědi G.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Je zakletý v rozhodnutí, ze kterého už nemůže vystoupit.
2. Je sebedestruktivní, masochista.
3. Neměl šanci se v umění prosadit.
4. Obětoval se kvůli rodině, musel pracovat a vydělávat.
5. Trestá sám sebe.

Výpověď H:

Nicméně tvorba, když se… (pauza 3 vteřiny), já jsem se přihlásil do Svazu. Hlásil jsem se do svazu v roce sedumdesát sedum, když jsem odcházel z tý fabriky ČKD Trakce. A tehdy mně pomohl se tam dostat zpátky Paderlík, zase můj profesor, žejo, kterej mně znal, žejo. A ten jako se zasadil, že jsem byl vzatej zpátky. Jenomže to nebyl Svaz, ale Fond, Fond umění, že jsem mohl vystavovat a dávat obrazy do Díla. Takže jsem pomaličku doma si začal dělat takový různý kresbičky nebo zátiší. Nebo jsem začal dělat keramiku jako trochu, jako odlejvanou keramiku do sádrovejch forem a tak. Nebo i cínový reliéfky jsem si dělal. A hodně mě bavilo jaksi malovat lidi a prostě různý…, v Podolí jsem si kreslil. Nebo jsem dokonce…, mně se šíleně líbila spartakiáda a já jsem byl úplně nadšenej, takže jsem dělal potom veliký spartakiádní obrazy.

Hypotézy zkušenosti výpovědi H.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Zažívá vystřízlivění.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

1.a. Přiklonil se k užité tvorbě, méně ambiciózní.

1.b. O tom, že znovu neuspěje, nikdo nic nekoupí.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

2. Dělá kompromis.

Výpověď I:

No prostě ono to nešlo při těch třech dětech a nemocná manželka, tak vlastně když… (pauza 3 vteřiny) Jo a ty děti nám vzali do dětskýho domova, jo, tak to jako… Právě že, tam to bylo v rodině to, že jsem se nakonec rozvedl. Udělal jsem si zednický papíry, že jsem se vyučil zedníkem, a hnedka v tom tejdnu jsem se rozvedl a oni nám hnedka vzali děti do dětskýho domova co nejdál do Tábora, do Pyšel u Tábora. To bylo spojeno s tím, že manželka vedla ty děti proti mně. Protože já jsem jaksi nesplňoval její očekávání, že budu slavnej, bohatej, jaksi umělec. A když jsem byl obyčejnej dělník z ČKD Trakce, tak najednou celá ta její rodina, všichni věděli, že… (pauza 2 vteřiny) vlastně to není to, co ona chtěla. A nebo, jo, takový ty…, když si někdo někoho vezme tak, vlastně když se o mně ucházela, tak tehdy jsem byl bohatej. Jsem si vydělával, jako jo, na těch dvou plastikách za ten půl rok ani ne, prostě. A najednou to spadlo, prostě Rusové a to, takže konec. Takže ona prostě odešla psychicky…

Hypotézy zkušenosti výpovědi I.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Vymlouvá se.
2. Omlouvá selhání.
3. Byl zatrpklý, stěžoval si doma, což vedlo k rozvodu.
4. Svoje frustrace háže na jiné.
5. Je to umělé vyprávění, strohý popis bez emocí.

Výpověď J:

Čili už když tady byli Rusové s těma tankama, tak to vám říkám, něco jsem jako už jako…, to mám napsaný jako všechno. Rozumíte, to jsem sepsal si tyhlety věci. A tak já jsem chtěl utýct. Odejít, jako kamarádi odešli do zahraničí. Jenomže já jsem nechtěl do zahraničí a vidím, koukám z okna, jsem byl v podkroví ubytovanej. Tam jsem měl ateliér a byteček ve Střešovicích, v Pevnostní ulici, no, a všude tanky a já jsem koukal z okna a vidím oblak. Mrak, rozumíte. Krásnej. V modrý obloze mrak pluje. A já jsem si říkal, prostě já bych chtěl jako nasednout na tem mráček a prostě odplout pryč z toho tady jak. Rozumíte, od Rusů a tak… od depresí. No, a takže se stalo to, že já jsem… Prostě tahleta myšlenka, že já jsem chtěl utýct z toho. Jsem si říkal, že prostě, no, tak sestrojím něco, abych mohl někam do vzduchu a letět. Ulítnout pryč, rozumíte, jako prostě. A to je právě ta tvorba. To vám právě…, takže já jsem, já jsem…. to bylo v roce šedesát devět, a vlastně, jo, čili, všechno to, co mě napadalo, si píšu.

Hypotéza zkušenosti výpovědi J.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Je dětinský.
2. Utíká sám před sebou.
3. Celá výpověď je natrénovaná interpretace.
4. S emocemi nemůže pracovat, zažil příliš bolesti.

Výpověď K:

Všechno to, co mě napadalo, si píšu a začal jsem si dělat technický nákresy. Víte, různý zařízení, který by vlastně splňovaly ty moje sny. Ano, a ten soupis teďko vám ukážu, jo. Ono jich je skoro dvacet nakonec, jo, ale pět jich je takovejch, který jako… Ale já tady vám ukážu všechny, nebo těch osmnáct. Já jsem si to připravoval jako no. (pauza 5 vteřin) No prosim vás pěkně, podívejte se, já jsem totiž…, jako že teďka mně baví vystavovat, jako jo, tak jsem napsal dopis řediteli Galerie v Hradci Králové, on se jmenuje pan Rybička, a dokonce mi ten ředitel odpověděl, že mi jako zavolá. No ale já tady vlastně kdyžtak…, když tady je ten celej vývoj, co jsem vám tady začal říkat. Tak tady je to napsaný. A prostě… (pauza 3 vteřiny), jak jsem to napsal, jako mailem jsem mu to poslal, jo, tak on mně to Standa, syn…, jsem mu to přeposlal vlastně, jako, jo, a on mně to takhle vytiskl. Čili je to takhle jako pro vás připravený, že jsem si to xeroxoval, takže tohle bych vám klidně rád předal, a tady jsou právě napsaný ty vynálezy neboli projekty, který jsem si jako vysnil, jo. Právě jak jsem byl pod tou vodou, jo. Nebo jsem pořád, vlastně jako, samozřejmě. Tak jsem vymejšlel všelijaký takový věci, který mně napadaly. Tak jsem si to napsal a technický výkresy, a takhle. Čili tadyhle to máme. Teďka nevim, jestli…, jo, jo, jo, ano, tak jako dostat se do vzduchu. Jsem si vymyslel, že to je tedy Vzdušná píďalka neboli schody do nebe, rozumíte. A teďka další a další. A 4CYKL, to byl druhej. To jsem zase, protože jsem na Bohemce, TJ Bohemians, byl cvičitelem, normálně teďka v Sokole jako, žejo. No a na loděnici, tady na Vltavě, jsem se stal takovym tím, že jsem učil děti na kajaku, jako prostě. A nahoře ve třetím patře tam byli veslaři, protože Bohemka má taky veslici, takže veslaři. A já jsem viděl, jak oni tam trénujou na trenažérech v zimě a maj’ kanál takovej, jako prostě. A oni, no prostě trénujou. A když jsem to viděl, jak oni tam se tahaj’ za takovej provaz, za takový prkýnko. A maj’ sedačku a všechno to je jako na lodi, na tý veslici. A maj’ to… Jsou opřený o ty takový zarážky, žejo, a tahaj’ za ten klacík. A někde na stěně je takovej jako, zkrátka oni taky závodí jako. Já nevim jestli to znáte, veslaři musej’ jezdit na lodích a v zimě, tak oni jsou jako třeba na nějakým pódiu a makaj’, makaj’. V sále jsou lidi, který je povzbuzují, jako, jo, a za nima je…, každý má takový jako svůj ciferník. A prostě tak jak jede rychle, tak ta ručička, nebo číselník… A já když jsem tohleto viděl, jak tam makaj’ a svaly a tohle, tak jsem okamžitě sestrojil… čili tohleto je 4CYKL. A dostal jsem na to užitný vzor, rozumíte, to je jako poloviční patent. Jsem si to nechal hnedka přihlásit, žejo.

Hypotézy zkušenosti výpovědi K.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Zbláznil se.
2. Snílek, dítě, naivní.
3. Dělá konečně něco smysluplného, praktickou věc.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

3.a. Popíše vynálezy.

3.b. Bude mluvit o svém kontaktu s rodinou.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

4. Je dokumentarista. Chtěl to sdílet, proto si vše zapisuje.
5. Mluví poprvé s vášní.

Výpověď L:

Jo a prostě je to taková zajímavá příhoda, že když já jsem po mnoha letech, to bylo teďka před pěti, nebo kolika letech. Neznáte ten televizní pořad Den D, nekoukali jste se na Den D? No né, vidíte, a když já jsem zjistil v televizi, že je Den D. To je pro takový lidi jako já, rozumíte. A věděl jsem, že mám něco fantastickýho, jo, já jsem byl nadšenej, žejo. Zkrátka, přihlásil jsem se a byl jsem nadšenej, že mně přijali. Dokonce jsem, prosím vás, přihlásil dva tyhlety nápady… vynálezy, jo. Jeden vrtulník, to je tadyty Schody do nebe a dělal jsem to potom jako že vrtulník, jako, žejo. A potom tenhleten 4CYKL, a oni, stalo se, že oni mi ten vrtulník vůbec nepřijali. To mi shodili ze stolu, prostě to, jako. To si uvědomovali, že to je blbost, jako, jo. Jenomže to blbost neni. Já jsem si to předtim…, já jsem šel na Karláku…, to existuje ta vysoká škola technologická… České vysoké učení technické. A já samozřejmě nechci bejt blázen, co něco dělá, co nejde, žejo. Ale to taky jsem napsal, já taky píšu… Já jsem tam byl. Zaklepal jsem. Tam je katedra konstrukce letadel, žejo. Tak jsem zaklepal, odvážně, takhle s tim batohem a s taškou jak takhle chodim, žejo. A oni tam byli prostě nějaký asistenti a teďka: „Co chcete pane?“ Takže já jsem přišel z ulice, nikdo mně nečekal, a říkal jsem jim, že bych rád, třeba že mám takovej systém, že bych letěl ve vrtulníku jako ve vzduchu a poháněl bych to vlastní silou. A oni říkali, že to je nesmysl. Já jsem se zastavil a vysvětlil jsem jim, jak by to běželo, a oni říkali. „Ano, to by šlo.“ (pauza 5 vteřin) A prej: „My to dáme našim studentům jako dizertační práci,“ no a prostě se jim to zalíbilo a dopadlo to tak, že oni mi řekli, že za půl roku, až studenti udělají semestrální práci. Jenomže já jsem to potřeboval hnedka, protože jsem šel do toho Dne D. To muselo být pozítří, jako hnedka. Tak jsem šel k rektorovi přímo, kterej…, mi řekli, kde je jako, a ten se na mně málem rozkřičel, protože mi začal vysvětlovat, že oni jako profesoři tý techniky nemaj’ peníze. Že všichni musej’ dělat další zaměstnání a takovouhle blbost říkal… Ŕíkal, že mám jít do Brna, kde jsou…, že oni jsou projektanti letadel, a né vrtulníků. Že jsem šel na špatnou adresu. No a já jsem ho tak nějak vytočil a naštval, že jsem si říkal, tak já do Brna nepujdu. A zkrátka, on mi nakonec řekl, když už mě vyhazoval, kolik energie potřebuje vrtulník, aby to vzlítlo, jo. A já jsem předtím byl na ČVUT na Tyršáku, kde mi zase řekli, jakej výkon má v těch watech, dřív to byly couly… A tam mě řekli, kolik cyklista udělá energie, když jede naplno, trénovanej cyklista, za minutu, nebo za pět minut. Kolik udělá energie veslař, což jsem si já myslel, že veslař udělá víc než bycikl, že tím pádem ta myšlenka je úžasná, jako, žejo. A oni mi tam na fakultě na Tyršáku řekli, že právě veslař se musí vrátit, on má velikánský záběr, jo. On má šílenou sílu, když on táhne ,jo. Jenomže on se musí vrátit a tim zase strašně ztratí. Takže cyklista je na tom lepší, ten má dvacet procent, a ten veslař má jenom osumnáct. To byl tedy vítr z plachet to jsem si říkal to je…, jako, no prostě… (pauza 2 vteřiny) Nicméně neopustil jsem tu myšlenku. No ne, takhle, prosím vás, podívejte se, oni mě … Když se vrátím k tý televizi, na cástingu, vrtulník shodili, ale Čtyřcykl neboli veslice na kolech, to jsem prošel jako na cásting. A teďka se mě ptali před kamerou…, tam už byli takový ty tři lidi, takový ty podnikatelé, který maj’ prachy, jako, jo. A ti prostě mi dávali otázky, a nakonec mě vyhodili, protože zjistili, že to do kopce nejede. Jenomže já jsem chtěl, aby mi dali peníze, protože jsem věděl, že já to dokážu, aby to jelo do kopce. Díky těm jejich penězům. Ale to jsem jim nedokázal říct, protože jsem se dostal hnedka do stresu. Rozumíte, když mě vyhazuje, tak jsem už nedokázal říct, že já právě díky jejich penězům to zlepším.

Hypotézy zkušenosti výpovědi L.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Je šťastný, ale je mimo realitu.
2. Je důsledný.
3. Cítí se zneuznaný od druhých.
4. Prožívá zmar, nesmyslnost.
5. Je sebestředný.
6. Cítí víru a sílu jít za svým.
7. Není zamindrákovaný, má dobrou míru sebevědomí.

Výpověď M:

Ale já bych chtěl připomenout jednu věc, na kterou jsem teďka jako narazil. Jednak jsem mluvil o tý stabilitě psychiky, což je důležitý, aby člověk neulít’. Ale potom je otázka pokory, nebo pýchy. Já jsem se najednou potkal mezi svými spolužáky, že některý lidi byli takový velice dobrý, velice fajnový a přátelský a úžasný, ale taky jsem se setkal s takovými typy kamarádů a spolužáků, jako který byli plný pýchy a arogance a povýšenectví. Prosím vás, pokud tam je taky otázka talentu a píle. Když si člověk vezme…, možná když se tim budete víc zabývat…, né takhle. U nás, my když jsme studovali, tak nám profesoři říkali, nebo jsem to slyšel a zapamatoval si to, že někdo když neni tak talentovanej, tak že pílí může hodně dosáhnout. Je to takový stabilnější, lepší, než když je někdo hodně talentovanej. A on potom může velice snadno tim talentem…, jak bych to řekl…, vyjet nahoru, do slávy a do peněz. Ale pak je tam ten alkohol a drogy. Jako velice snadno pomocí alkoholu může…, víte, ten alkohol osvobozuje, ten osvobozuje. Najednou nám je nádherně. Jo a je to takový, že se pomocí alkoholu dostane velice snadno do relaxace. Relaxace je úžasná věc, že vlastně se cítíme nádherně a napadaj’ nás ty myšlenky. To je ta tvorba, to jenom lítá, prostě jako. A ten alkohol a ty drogy tohleto ještě víc navodí a podpoří. Takže najednou vidíme, co všechno by se dalo a jak to je všechno nádherný. Jen to zachytit. Ale když tam neni ta píle a pokora, takže se snadno ten člověk zbortí, jako úplně psychicky, do takovýho, já nevim, do takový špatný osobnosti. Protože může dělat potom zlo. Mně se nelíbí pyšný lidi. Já když vidím pyšnýho člověka, tak okamžitě vidím, že je ztracenej. Víte, jako že to není správně, jo. I když třeba je slavnej, má peníze a bohatství a všechno, auta, jo, rozumíte, to je povrch, a jakmile nemá charakter, tak ta pokora, to je to nejlepší.

Hypotézy zkušenosti výpovědi M.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Zamýšlí se a argumentuje, proč jiní uspěli, a on ne.

1.a.Další odůvodnění, proč neprorazil jako umělec.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

2. První zde úvaha o lidech, ale velmi odměřeně.
3. Srovnává, hodnotí.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

3.a. Sdělí další rozumné úvahy.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

4. Je otloukánek.

Výpověď N:

Že mně se skutečně stalo, že když jsem se vyučil zedníkem. Já jsem tři roky byl přidavačem. Ačkoliv já jsem si myslel, že po maturitě, že to budu mít třeba za půl roku, nebo za rok. Protože takhle to běžně je, když člověk s maturitou má zkrácenou výuční dobu. Ale to mi neudělali, prostě, já jsem se musel učit tři roky. Akyž jsem se tedy vyučil. Udělal jsem učňovský normálně zkoušky, tak pak mi dali, na to nezapomenu, že mně dali opravdu samostatnou práci. Prostě udělat takovej kamrlík. A prosim vás, to je nádhera, protože mě to tak neuvěřitelně bavilo. Já jsem byl tak šťastnej člověk, že najednou dělám něco…, a prostě že já jsem si sám sobě byl přidavačem i tím zedníkem. Nemusel jsem nikomu něco…, kdo jako že to…, no. Čili já tenkrát si pamatuju, že v tom kamrlíku, kterej jsem dělal, nebyly okna, jo, a mě to tak prostě bavilo, že… Já jsem potom to prostě udělal…. Už jsem neměl tu maltu v kalfasu a jdu dolu, ona už byla tma. Nikdo nikde, všichni byli už doma. prosim vás, mně to bavilo, jako když maluju obraz. To byla neuvěřitelná nádhera. A navíc jsem věděl, že dělám práci, prostě, která má užitek. Která není, jako když malíř dělá nebo sochař dělá…, neustále je tam otazník, jestli se mu to povede, nebo ne, že jo. A tadyto bylo prostě tvrdý řemeslo, žejo. Kde neexistuje, když postavim zeď, aby se nepovedla. Že to prostě byla taková nádhera, že úplně dávám rovnítko mezi svoji zednickou práci a jakékoliv dělání plastiky, sochy nebo obrazu. Úplně je to to samý. Fakt, to vám můžu garantovat. Ale musim k tomu mít ten vztah. Jako já jsem ten vztak k týhle svý zednický práci měl, no. Myslim, že to souvisí s pokorou nebo tak nějak, no. Nechtěl jsem jako nikde nic vyhrávat. Protože kdybych byl trošku pyšnej, tak bych musel zjistit, že jsem prohrál, jako, jo. To ale naopak, já právě jsem si uvědomoval, jak je to úžasný, když ještě mám za tu práci zaplaceno, jo. A takhle jsem dělal hodně a s radostí, prostě, no.

Hypotézy zkušenosti výpovědi N.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Až hrabalovsky filozofuje.
2. Únik, měl kreativní blok.
3. Sebereflexivní.
4. Bylo bolestivé výtvarně tvořit.
5. Bránil se emocím tím, že zedničil, umění je příliš emotivní.

Výpověď O:

Víte co je zajímavý? Že, prosim vás, tohleto, ty vynálezy, to neni zedničina, rozumíte. To už je něco jinýho. To už je takový to šílenství těch umělců, který dělaj’ něco, co vlastně normální lidi řeknou, to je blbost. Dokonce můj vlastní syn, když já jsem…, tady to vidíte, když jsme začali jezdit po Žižkově. A když on ten kluk byl… Prostě já mám dva kluky a jednu holku. A teďka ten nejstarší syn, on mě jako pomáhal různě dostat na chodník a různě po Žižkově jsme chodili. A já jsem viděl, jak on se stydí, prosim vás. On se styděl, že tatínek má něco, co tady nikde neni, jo. To bylo takový divný, že se styděl za tátu, prostě, no. Když já jsem jezdil po Žižkově s tim vozejkem…, protože ono to nejezdilo, rozumíte. Kdyby to jezdilo perfektně, ale tam bylo spousta chyb u toho, jo.

Hypotézy zkušenosti výpovědi O.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Nemluvil jako vyrovnaný jogín.

Na závěr jsem všechny panelisty požádala, aby každý za sebe napsal krátkou úvahu o osobě, jejíž narativ jsme poslouchali a rozebírali. Jak na ně působí, jaký z ní mají pocit.

Přepis závěrečných komentářů jednotlivých účastníků ve slepém interpretačním panelu: 

Účastník 1:

Příjde mi, že to „co se vyryje do lina“, je, jak to vidím napsané, hodně kritické, skoro až nelítostné. Opravdu jsme při komentování jednotlivých částí příběhu byli tak kritičtí? Zajímavou otázkou pro mě je, jestli to může v daném oboru být jinak. V příběhu mi přišel klíčový rozpor mezi očekáváními/představami a tím, jak to ve skutečnosti může být. Opravdu se dá být úspěšným umělcem, spokojeným sám se sebou? Při zkoumání různých lidských trajektorií se zdá, že tahle varianta neexistuje. Vždy se objeví buď množství kompromisů, nebo vyvyšování více věcí, ale „ideální dráha“ asi není možná. Přesto jako by se předpokládalo, že se k ní v daném oboru dá směřovat. V tomto konkrétním příběhu mi přišlo velké napětí mezi satisfakcí z běžné práce (zedničiny) a pocitem, že by měl vystavovat / být umělec, slavný, bohatý. Zdálo se, že pnutí mezi těmito věcmi způsobilo i rozkoly v osobním životě (ať už tlak na tyhle představy byl z kterékoliv strany). Ale co když ta „ideální dráha“ umělce se míjí s reálnými existenčními starostmi? Skupina střídavě vypravěče hodnotila jako „snílka“ a „dítě“, a pak mu vyčítala, že nedělá umění dost. To mě trochu zneklidnilo. Přišlo mi, že v tomhle oboru „správné“ řešení není.

Účastník 2:

Ty, kdo jsi neznámý, vystudoval jsi Akademii, abys byl známý, slavný a bohatý? Jen proto? To byl cíl, to jsi chtěl? To sis přál? A co ti, kteří to žili s tebou? Syn se stydí za tvé malé bláznovství? Z toho si nic nedělej, to tak děti často dělají… Co jsi vlastně ve svém životé udělal dobře? Kamrlík? Byl jsi šťastný? Byl jsi nešťastný? Směješ se rád a často? Je s tebou někdy sranda? Asi mě ale nezajímáš… Vystudoval jsi Akademii jen proto, abys byl slavný a bohatý? Co jsi vlastně v životé chtěl? Opravdu chtěl? Co sis přál? Opravdu přál? Opravdu!

Kdo jsem, abych mohla hodnotit něčí život?

Účastník 3:

Umělec, který se spletl. Mladý muž z Jižních Čech se rozhodne dobýt svět. Akáda je prestižní škola a on se rozhodne vyniknout. Nepovede se. Zatrpkne, celý život hledá, kdo za to může. Nikdy si nepřizná, že je to on a zase on. Smutný příběh jednoho obyčejného života. Ale takových přece je…

Účastník 4:

Osamělý člověk s pocitem velké izolovanosti. Ztráta kontaktu s realitou. Snaha o nalezení vnitřního klidu, nakonec zřejmě úspěšná.

Účastník 5:

Taký prierez životom úplne neznámeho života cudzieho človeka. Príde mi odvážne komentovať jeho trajektoriu a neprimerané hodnotiť jeho život. Lebo sa naň dá pozrieť čierno-bielo, ale taký jeho život určitě nebol. Každý z nás pri stole ho môže interpretovať úplne ináč a budeme v tej interpretácii zrkadliť svoje osobné frustrácie, túžby či realitu. Ja v ňom nechcem vidieť bláznivého dědka zo Žižkova, ani nádejného následovníka Leonarda. Ja v ňom vidím iba pána, muža, otca, ktorý žil a žije to, čo potrebuje prežiť, a určite to robí najlepšie, ako to len dokáže.

Účastník 6:

Z toho, jak popsal svůj život, je cítit, že je asi schopen reflektovat svůj osud nebo co se okolo něj děje, ale dokáže jednat jen ve vlastní uzavřenosti. Nebo si neví rady. Určitě v jeho příběhu chybí jakýkoliv silnější kontakt s okolím, který by mu napomohl usměrňovat vlastní jednání a přemýšlení. Postrádá bohužel schopnost sebereflexe. Jeho sympatická urputnost a rozhodnost tak přechází v poblouzněné snahy. Zásadním upřímným okamžikem byl popis zednické práce, které se snad měl věnovat od začátku. Myslím, že podobné paralely uměleckého neúspěchu nebo marné snahy se uplatnit jako umělec lze nacházet neustále.

Posléze, po písemném poznamenání poznámek a hodnocení panelistů, vznikla diskuze. Toto jsou mé zápisky.

Ten člověk trpí paranoiou, že jsou všichni proti němu. Má pocit křivdy. Jeho vyprávění se zdá být dopředu připravené, jakoby se rozhodl, jak svůj život vyprávět. Co bude následovat: Bude popisovat křivdu, která za vším stojí. Pocit nedostatečnosti. Bude se chlubit prací. Pomluví někoho. Stěžuje si, snaží se být zajímavý.

Neříká nic o tom, že by to dělal rád. Působí to negativně. Neupřímně. Buď nechce přiznat pravou příčinu svého rozpoložení, nebo si jí není vědom. Nepřizná svou roli na svém osudu. Má odvahu po letech udělat vlastní výstavu. Neodstřihl se, stále sleduje, co se děje s jeho realizacemi. Má ke svým realizacím v umění pozitivní vztah. Má tendenci odložit vinu na něco jiného – rok 1968. Upjatost v projevu, když teď vypráví svůj život. Referuje o jednom okruhu lidí, což působí uzavřeně, jako nepružnost, úzkoprsost. Žije minulostí. Rodina – proč o ní nemluví? Co mu tedy zabránilo tvořit, byť sám pro sebe? Smutek. Říká negativní věci pozitivním způsobem. Lže sám sobě, je narcista. Necítím sebeakceptaci, jako by byl vyviněný, běželo to kolem něj a on za nic nemohl. Možná jde o hodně dobrého umělce. Po pauze čtyřiceti let vystavuje relikt – starou práci. Byl to jeho umělecký protest, netvořit, teď je konečně odblokován. Najednou bude existovat jako výtvarník. Chybí mu vnitřní touha se vyjádřit výtvarně. Dostat zaplaceno – finanční stránka věcí ho zajímá. Sebelékem mu je jóga. Byl odvážný, když vystoupil ze Svazu. Je samorost. Rozhoduje se čestně. Oženil se a izolovalo ho to. O čem sakra nemluví, co je skutečný důvod? Je tam nějaké tajemství. Libuje si ve smůle, ale umí to i odlehčit humorem. Prožívá soustavně křivdu. Zatrpklost. Masochismus – chce být na dně. Zoufalství. Strohý popis života bez emocí. Je dítětem, nedospěl. Potřeboval utéct před vlastním životem. Má nějaký problém, o kterém ještě nemluvil. Jeho emoce jsou tak bolestivé, že o nich není možné mluvit. Zbláznil se. Senilita. Zabývá se bludy, nic nepochopil, nedospěl. Zmar. Vynálezy k ničemu. Nedaří se mu, ale není zamindrákovaný. Ztratí rodinu a jede dál nedotčen. Porovnává se se slavnými spolužáky. Poprvé nám zprostředkoval upřímnou radost, když mluví o zednicky postaveném kamrlíku. Byl rád sám.

Panelisté reagovali na trpitelský tón vyprávění a zhruba v devadesáti procentech hodnotili výpověď jako neschopnost, slabost. Důležitý byl opakující se vjem, že vyprávění je vykonstruované a zastírá skutečnost. Na druhou stranu bylo rozpoznáno několik pozitivních momentů čistého charakteru bez zlosti, bez závisti a pomluv. Odvaha vzdorovat, odvaha opustit uměleckou práci na čtyřicet let.

Pro mě osobně výpověď byla otevřená a upřímná, vážila jsem si odkrytí mnoha neúspěchů, které vedly k dalším novým začátkům. Zvraty v životě byly přijímány vstřícně. Z  padesátky oslovených absolventů to byl první, který plně realizoval několik dalších profesí. Byl postupně umělcem, poté vyučeným praktikujícím zedníkem a nyní je kvalifikovaným instruktorem jógy. Byly to naplno realizované profese bez kompromisu, nikoli vedlejší nebo přechodné brigády. V tom je ve své řadě vyjímečný. Jeho vyprávění možná působí nezrale a dětinsky na panelisty, ale já ho vidím jako výjimečně upřímné. Byla to nejúpřímnější výpověď. To je, myslím, dáno v první řadě tím, že je to známý mé matky a já, ač jsme se neznali osobně, jsem pro něj nebyla zcela cizím člověkem. Také je určitá otevřenost, a tím pádem i zranitelnost v jeho povaze. Je pro něj přirozené vyprávět o svých pokusech a neúspěších, které pro jeho životní zkušenost byly zásadní, stejně tak jako odkrýt to, že by si přál mít úspěch jako výtvarný umělec, pokud by mu to umožnily jemné vztahy a podpůrné struktury, které umělce zviditelňují. Domnívám se, že jeho upřímnost panelisty překvapila a zprvu ji četli jako dětinskost. V závěrečných komentářích panelistů se objevuje opatrnost vynášet příliš příkré úsudky a někteří dávají najevo porozumění. Je zajímavé, že panelisté v první interpretační fázi reagovali velmi podobně, jejich představivost a vlastní zkušenost jim neumožnila rozpoznat a pozitivně ohodnotit citlivost a otevřenost vypravěče. 

Kruh panelistů tvořili: jedna pedagožka na střední škole ve věku 46 let; paní ve věku 65 let, vzděláním novinářka; 45letý filmař a zvukař po absolvování FAMU a mladá studentka vysoké školy humanitního oboru. 

Výpověď A:

U mě nejvýraznější bylo, že jsem už jako malá opravdu chtěla být tou malířkou, to jako jó, a to byla veliká chyba. Všechno, co jsem dělala, jsem podřizovala tomuhle přání. Takže jsem chodila na ty různý kurzy nebo, pro děti jak byly. Né, to se nejmenovalo kurzy, ale takový ty při školách, ty kroužky zájmový. Tak jsem tam chodila na modelování, na kreslení, na keramiku, všechno možný. A všechno jsem podřizovala tomu, že bych chtěla být jednou tou akademickou malířkou.

Hypotézy zkušenosti výpovědi A.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Vyplouvají na povrch dětská přání.
2. Obviňuje sama sebe.

2.a. Popíše o co přišla.

2.b. Popíše zásah z vnějšku.

3. Shodila dětský sen.

3.a. Bude mluvit o realitě versus snu.

3.b. O tom, že ji přestalo bavit umění.

4. Obětovala něco.

4.a. Vzdá se toho a začne něco jiného.

5. Je oběť vlastních ambicí.

5.a. Bude dál popisovat své zklamání.

Výpověď B:

No a potom jsem šla na Průmyslovou školu bytový tvorby. Kde bylo oddělení U, to bylo oddělení umělecký. No a tam tedy mě přijmuli a tam jsem byla na oddělení plakátu a propagační tvorby. Takže tam jsem si taky zamalovala dost, akorát mi nešlo písmo. 

Hypotéza zkušenosti výpovědi B.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Je realistka.

1.a.Nemá na malování čas.

1.b. Bude mluvit o práci, že jí nebavila.

1.c. Vezmou ji na vysokou.

1.d. Vdá se

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

2. Musela slevit ze snu.

2.a. Malovala jen pro sebe.

2.b. Bude pracovat a bude ji bavit být písmomalířkou.

2.c. Navzdory všemu bude malovat.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

3. Zklamaná. Škola je pod její úroveň.

3.a. Nedokončí školu, přestoupí.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

4. Výčet života v bodech, životopisecké.

Výpověď C:

A potom, po maturitě, jsem šla na tu Akademii, a nevzali mě. A to jsem z tohoteda byla ale úplně zhroucená. Já jsem s tím počítala. Tak jsem si posteskla nějaký kolegyni, nějaký kamarádce, nebo co to bylo. A ona mě řekla: „Prosim tě, tam je profesor Sychra a můj tatínek s nim chodí hrát karty. Já mu řeknu. Tady máš telefonní číslo, zavolej mu, a uvidíš, co se bude dít.“ No a já jsem to teda udělala, ačkoliv strašně nerada. Opravdu. A ještě z těch budek, to bylo něco příšernýho. Mě to tam vždycky majzlo do nosu. Takový to mluvítko, nebo něco. Pravděpodobně to bylo špatně izolovaný, tak jsem tam vždycky dostala ránu. Tak jsem mu zavolala, a opravdu ten profesor Sychra mně řekl, ať příjdu a přinesu mu ukázat, co teda jsem vytvořila nebo s čim tam chci jít. Tak jsem tam šla a ukázala jsem mu to a on… no, nebyl ani nadšenej, ani nenadšenej. Jen prostě řekl: „Podívejte, děláte tady moc stínů, takových polostínů.“ Já jsem měla hlavně ty portréty. Protože lidi mně docela rádi poseděli a nemusela jsem nikam chodit do krajiny, nebo tak. Já jsem se dost styděla. Jo ale měla jsem dvě malovaný krajiny. Ty se zase líbily Radovi. No a potom řekl takovou docela dobrou větu. Řekl: „Podívejte se, tenhle rok bude spartakiáda tak já nevim, jestli ty zkoušky…“ řekl, že vůbec nebudou, nebo byly jen posunutý, to už mám v tý hlavě nějak pomotaný. Ale fakt je že mně řekl, že můžu ty portréty do tý doby udělat znova. A takhle na ten můj papír mi udělal takovou hlavičku, takový vajíčko. Tam vyznačil nos, takhle oči. A udělal tam jeden velkej stín tadyhle a jeden u nosu. A řekl: „To úplně stačí prostě.“ No a takhle mně ukázal. jak se vlastně dělaj’ ty portréty, nebo jak bych to měla asi dělat já. Vyšel z toho, co jsem tam měla, jenomže jsem to měla vošmudlaný těma malýma stínama ještě k tomu. No a tak mi řekl, ať to teda zkusim takhle. A já jsem, opravdu jsem se do toho vrhla. A ačkoliv jsem byla zaměstnaná, jsem byla někde, jsem dělala nějakou brigádu. Protože jsem nemohla bejt doma dva roky, žejo, to by mě nenechali. Byla jsem v energetických závodech v propagačním oddělení. Jsem tam pracovala. A tak pokaždý, když jsem přišla domů, tak jsem sehnala vždycky nějakej model a už jsem dělala. A potom jsem s těma pracema a s těma dvěma olejomalbama šla teda k těm zkouškám. Tentokrát teda mně vzali. Ale slyšela jsem k tomu různý hlášky. Takový jako, nevim…, že tam taky třeba chtěli mít nějakou holku, jo, nebo… nebo… a ještě nějaký takový dovětky k tomu, jako ty profesoři. Takže jsem jako nebyla na to vůbec hrdá. Jsem si říkala, to je teda dost blbý 

Hypotézy zkušenosti výpovědi C.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Odvážná, cílevědomá, skromná.
2. Řekla si o pozornost. 

2.a. Bude mluvit prakticky o tom, co znamená studovat v Praze.

3.b. Promluví o rodině.

3.c. Bude mluvit o setkání, které ji ovlivní – pozitivně i negativně

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

4. Podřizuje se kariéře.
5. Je naivní, dětinská.
6. Je svéhlavá, nepřipouští si alternativy.
7. Sklízí systematicky ovoce, které ale nechutná dobře.
8. Je plná sebeobviňování.

8.a. Bude mluvit o tom, že byla nejhorší ze všech.

8.b. Přitvrdí, bude usilovně pracovat.

Výpověď D:

A potom jsem teda začala chodit na tu Akademii. A byl to teda hezkej život, to vám teda můžu říct, že to bylo moc pěkný. Že jsme se tam docela měli všichni rádi. Měla jsem tam…, někdo tam přivedl psa, takovýho velikánskýho. A já mám hrozně ráda tedy zvířata, ale nemohli jsme doma mít pejska. A on se na mě upnul úplně příšerně. A on ho tam někdo snědl. Já mám takovýhle vzpomínky jako z toho. To mně bylo tak strašně líto a myslim si, že to byla moje vina, protože jsem byla dlouho v tom ateliéru, jsem si tam něco dělala a ten pes tam byl se mnou, takovej velikej, něco jako řeznickej se tomu říkalo. Rotvajler, něco takovýho, ale kříženej možná že byl. Tak jsem pak si řekla, že už tedy půjdu, a pes jako že jde se mnou. Ale maminka říkala: „Už mi sem toho psa nevoď.“ Takže jsem si říkala: „Co teďko s nim, domu ho vzít nemůžu, já se s nim asi vrátim.“ No a vrátila jsem se s nim. Otevřela jsem ten ateliér a on na to byl zvyklej, vběhl tam. Já jsem zavřela a odešla jsem a tim jsem ho vlastně zabila. Protože tam přišel jeden model – to mi takhle pak vyprávěli – už nikde pes nebyl. Tak mi pak říkali, že ten model, takovej jeden docela jako při těle, tak že jí psy a že ho tam někde majznul ve sklepě a že ho tam nějak rozporcoval nebo ta, no. Tak z toho mám takovou výčitku, tak to jako na mně sedí. A těch psů a všelijakých zvířat, co mně už pomřelo, to je něco příšernýho. To vám mám jako balvan na hrbu prostě. A nejhorší jsou prostě takový úplně malý zvířátka, myšky třeba nebo rybyčky nebo žabičky. Jééé… to je děsný, to s tim člověk neví, co s tim. Najednou to je mrtvý a už tomu nepomůžete. Tak to je hrozně pro mě traumatizující, ty zvířátka, no.

Hypotézy zkušenosti výpovědi D.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Je naivní, někdo si z ní udělal srandu.

1.a. Něco jí definitivně zlomí 

1.b. O nemoci?

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

2. Je přecitlivělá.

2.a. Promluví o vztahu se spolužáky a profesory.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

3. Je tu cítit nedospělost ve vyrovnání se se smrtí.
4. Ohrožená, sama je tím malým zvířátkem.

4.a. Bude mluvit o tom že nemá blízkého přítele, přítelkyni.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

5. Poprvé nemluví o umění, interpretuje svůj příběh skrze jinou dimenzi.

5.a. Popíše, že říjde uznání, sebevědomí.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

6. Nemluví o rodině ani o sobě osobněji.

6.a. Promluví o tom, že bylo vše špatně.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

7. Narativ má nepoměr k věku.

7.a. Vrátí se k tomu, co nechala za sebou.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

8. Je zakotvená v detailech, ne v celku.
9. Ve všem je problém.
10. Je cítit pocit viny, smutek, stáří,

Výpověď E:

Tak na tý Akademii jsem, říkám, byla docela spokojená. Byla jsem tam ráda. Byla jsem na monumentální malbě. To měl tehdy ten Sychra, ale on umřel. Představte si to, že když jsem se tam dostala, byla jsem nejdřív na tý přípravce. No a tam nám seděla jedna taková paní modelka, ta už bude určitě taky po smrti. Ale tu už jsme znali úplně nazpaměť. Takovej obličej, polokulatej, skoro kulatej. Takový černý vočíčka. Drdůlek, no moc pěkná paní to byla. No ale tu už jsme dělali furt pryč dokola. No a pak na konci toho studia, vlastně ve třetím nebo ve čtvrtým ročníku, nám k tomu přidali grafiku, začli jsme chodit dolu tam k Fučíkárně, bejvalý teda. A tam jsem chodila a ta grafika mě začala bavit a já jsem šílená šmudla, víte, já dělám všechno strašně šmudlavě. Ta grafika, na tu je třeba tu kyselinu přesně odvážit, odměřit, žejo, tu vodu tam přidat přesně. Tu barvu hezky rozetřít, prostě neušmudlat. A já jsem měla všechno strašně špinavý, ušmudlaný, šeredný. No ale stejně ta grafika mě docela bavila. Hlavně proto vlastně, že když ten pan Sychra umřel, tak tu monumentální malbu převzal pan profesor Paderlík. A mě to nějak s nim nebavilo. Já nevim proč. Taky vlastně on mněl jezevčíka a ten jezevčík za mnou furt lítal jak posedlej. A vono ho to štvalo šíleně. Takže to taky bylo… a pak taky říkal: „Vy byste mohla dělat monumenty tak do koupelny jako akorát.“ Takže ono se mu to moc nezdálo, to moje. No tak buďte někde, kde vás nechválej, žejo. 

Hypotézy zkušenosti výpovědi E.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Mluví z pozice oběti.

1.a. Bude mluvit o svém trpitelství.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

2. Pozitivní, pracuje navzdory nepochopení.

2.a. Absolvuje a založí si rodinu.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

3. Nevěří si.

3.a. Řekne, že nedokončila školu.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

4. Hledá komfort u zvířat.
5. Je pasivní, nechá sebou vláčet.

5.a. Přijde zásadní neúspěch.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

6. Utápí se ve smutku, v pomíjivém.

Výpověď F:

Ale poslal mě do Jindřichova Hradce a tam je goblénka a tam jsem si mohla udělat goblén. A to bylo moc teda zajímavý, to se mně líbilo. A taky jsem byla v Boru a tam jsem si mohla udělat mozaiky. Ne, ty mozaiky jsem si dělala na škole. Ale v boru jsem si dělala takový skleněný vitráže. I mi tam nařezali sklo, i tam bylo takový odpadový, hrudky růžový a světle modrý, takový jako hroudy skla, to se potom zase tavilo. A z toho jsem si udělala taky takovou jako plastiku průhlednou. Byl to akt na světle modrým…, tam nic jinýho než růžová a modrá nebylo. Tak ten akt a na modrým pozadí. A jak ty hrudky byly různě veliký, tak to dělalo…, některý byly tmavší, některý světlejší…, tak to dělalo jako modelaci toho těla. A bylo to moc zajímavý. To se každýmu líbilo a někdo to tam pak sebral domů a ty vitráže taky. Tak to mně dost mrzelo, že jsem si to nemohla vzít.

Hypotézy zkušenosti výpovědi E.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Šťastná v tvorbě. Čeká na pochvalu.
2. Pozitivně o své práci .
3. a Popíše nové nadejchnutí.

2.b. Začne dělat další vitráže, mozaiky a goblény.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

3. Čeká na impulz od profesora.
4. Je nevyhraněná.

4.a. Zaměstnají ji ve sklárně.

4.b. Vrátí se k písmomalířství.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

5. Realitu si nevybírá, ale smiřuje se s ní v pozitivním smyslu.
6. Žije nekomplikovaný život.

Výpověď F:

Tak jsem si říkala s tim Paderlíkem, že se mi to tam nelíbí. A tu grafiku převzal pan profesor Tittelbach tehdy. A oni už na něj byli všichni takový…, on už byl starej. Tak na něj byli všichi takový utrhačný. Tak já jsem si říkala: „Půjdu k němu.“ Nikdo tam skoro nechtěl, a já jsem tam šla a byla jsem tam ráda. Byla jsem tam na ten poslední rok. Dělala jsem tam nějaký ilustrace k ruským knížkám. A moc mě to teda bavilo, ty knížky. A říkala jsem si, že by to byla docela jako cesta příjemná do života. Dělat ilustrace. Že by se mi to i líbilo. Ale pak jsem si uvědomila, že já vlastně dělám jenom to, co si vyberu sama. A že kdybych měla v tom životě z nějaký knížky ilustrovat, tak že bych to třeba ani neuměla. Že bych musela udělat ilustrace třeba z automobilových závodů, nebo nějaká vražedná knížka, prostě já nevim. No tak jsem o tom přestala přemýšlet, že bych mohla dělat ilustrace. A říkala jsem si, že si budu malovat teda jako a tu grafiku, že budu dělat jen tak mimo…

Hypotézy zkušenosti výpovědi F.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Soucítí se slabšími, vidí se v nich.
2. Ve všem vidí osud (nepřízeň).
3. Mluví z pozice smutku.

Výpověď G:

A potom jsem teda ne odmaturovala, ale odstátnicovala, nebo jak se tomu říká. Prostě jsem to skončila tou státnicí. A pak byly prázdniny. A pak jsem ještě zapomněla říct, že jsme měli možnost se učit jazyky. Tak jsem se učila francouzsky. A jela jsem dělat au pair do Francie. Ještě jsem tam potom zůstala dýl, ale ten můj blbej osud tomu asi chtěl, abych se francouzsky pořádně nenaučila, protože mně odvál do do města Caen v Normandii a v tom kampusu vypsali jen lekce pro začátečníky.

A potom jsem musela domů, takže jsem se vrátila sem. A tady už jako že bych měla žít nějakej ten život jako normálně. Vydělávat si a tak. Ale to ještě to jsem dostala nějaký to stipendium. Takže to bylo taky dobrý, než jsem zjistila, co a jak. A pak jsem začala pomáhat restaurátorům s různýma takovýma pomocnýma pracema. A na takových těch né moc uměleckých, spíš řemesných památkách. Jako jsou třeba dřevěný stropy a fasády domů a tak. Tak tí,m jsem se živila. A taky nějakou tu knížku opravdu jsem ilustrovala, taky nějaký ty do časopisů, pro nějakou tu povídku a takhle různě jsem prostě se tím životem šinula. Pak už to byl normální takovej život. Ráno vstát a jít do práce. A smlouva a dodržet smlouvu a mít nějaký peníze. A přežít nějak, a aby to nebylo tak úplně ze dne na den, aby ten život nebyl úplně hrozně nuznej. Abysme měli aspoň něco. Tak to bylo docela dobrý. V tom smyslu, že jsem vždycky něco jakž takž vydělala. Možná, že jsem zapoměla za tu dobu, že jsem vlastně neplatila činži. Jsem žila u maminky a maminka tedy platila ten byt. Tak si uvědomuju, jak jsem byla vyděračná. No to už je dávno no.

Hypotéza zkušenosti výpovědi G.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Uvědomění, že život teď začal.
2. V rozhodování je nepraktická.

2.a. O tom, že jí vnutili rukopis v uměleckém projevu.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

3. Někdo jí říká „mohlo by to být lepší“. 

3.a. O vlivu rodiny?

3.b. O tom, že rodiče neměli vztah k umění.

3.c. Byla rodičům jedno? Nezáleželo jim na ní? 

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

4. Je nespokojená s pohodovým životem.

4.a. Promluví o otci, o tom, že měla dítě.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

5. Negativní přístup k životu.

5.a. Popíše proč nikdy neriskovala.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

6. Něco jí nedovolí být spokojená.

Výpověď H:

A potom, co bylo potom? Pak jsem šla do penze a to bylo báječný. Že najednou jsem nemusela už dělat povinně. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Dělala jsem si grafiku. Já jsem měla takovou suterénní místnost, kde tedy bylo hodně vlhko a hodně zima. Tak jsem musela v jednom kuse topit. A tam jsem dělala grafiku a to mě bavilo moc. Měla jsem jí, říkám, takovou ušmudlanou. Ale měla jsem strašně špatnou satinýrku, pak jsem sice sehnala lepší, tak už to šlo. No a sem tam jsem dělala výstavy, hlavně teda s tou grafikou. Já vám nevím, jak to tenkrát bylo. To bylo asi, že člověk šel na ten Svaz výtvarných umělců a tam řekl, že by si chtěl udělat výstavu. A oni se nějak sešli a udělali nějakej rozhovor mezi sebou. A řekli si, tak týhle to dáme, týhle to nedáme, dáme to tadytomu. Je těch pár místností výstavních. A tak člověku to dali, nebo nedali. Já nevím, já jsem pro to nikdy nic nedělala. Ani jsem teda nebyla ve Svazu mládeže, celej život. Takže ta rivalita byla mezi umělcema. Taky mi někdo řekl: „Jak to, že ty budeš mít zase výstavu v Praze a mně jí ještě nikdy nedali?“ Já jsem za to nemohla, já jsem si to tam odvystavila. Stálo to peníze taky nějaký, něco jsem prodala, nebo třeba taky nic. A to bylo všechno. Někdo mi tam třeba řekl pár slov, zahráli na nějakej hudební nástroj. A to bylo docela příjemný, protože když si člověk zadal tu výstavu, tak betonově teda něco udělal. A to jsem třeba ani teda nepracovala takhle pro výdělek. Chodila jsem tam do tý zimy, tam jsem si vždycky zatopila a udělala jsem si tam ty grafiky. No a taky asi na základě těch výstav mě vzali do toho Hollara. Což taky by se dalo říct, že tam každýho nevezmou. Ale prostě mě tam vzali. Taky by se dalo říct: Jak to že jseš v Hollaru, a já tam nejsem…? To bylo takový, že se to nedalo ovlivnit. Člověka vzali, nebo nevzali.

Hypotézy zkušenosti výpovědi H.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká? Jak na vás její výpověď působí?

1. Nemluví vůbec o tématu tvorby?
2. Co se dělo od školy do důchodu?
3. Znova je svobodná v důchodu.
4. Kde je význam, smysl? Obsah?
5. Dívá se na sebe zvenku.

5.a. Promluví o tom proč se nevidí pozitivně

Výpověď I:

No a potom, když jsem byla v penzi, tak to bylo moc radostnější s tou grafikou. To jsem si ji mohla dělat od rána do večera. Já vím, že lidi šli do Národního divadla, a já jsem to měla ten suterén na Újezdě, tak jsem přešla most a teď jsem šla proti těm lidem, nastrojený límečky a prostě čisťoučký a kabelky a to, a já jsem šla, úplně ruce prostě černý a utahaná a říkala jsem si: „Ale stejně jsem šťastná. Nechtěla bych jít teď zrovna do toho divadla. Jsem šťastná, že jsem si to tam jako udělala.“ To bylo moc příjemný období z toho začátku tý penze. No ale potom jsem zjistila – to jsem možná ještě v tý penzi nebyla –, ale dělala jsem si, že jsem nevzala třeba nějakou práci na ten výdělek. Jo, že jsem prostě nešla pracovat, a tu dobu měla jsem nějaký peníze ve spořitelně, žejo. A tu dobu jsem si dělala tu svoji grafiku. A to jsem byla opravdu, moc, moc, moc šťastná. A potom najednou jsem zjistila, že mně vržou kolena příšerně a že se mně špatně chodí. Tak jsem šla k doktorovi a on řekl: „No to máte artrózu prvního stupně.“ Já jsem se ptala, kolik je stupňů. A on říkal pět, myslím. Tak jsem si říkala, to bude tím, že tam je takový vlhko, a už se mi tam nějak přestalo líbit. Tak jsem to nechala, ale chytře. Mně někdy pánbůh pomáhal, a někdy jsem to schytala teda. Ale tohle jsem chytře…, tak jsem to věnovala nějakýmu mladýmu člověku.

A potom je to doteďka. Teď už ale nedělám vlastně nic, jenom tady něco opravuju, takhle ,co potřebuje kdo opravit, jinak nedělám už nic a asi už dělat nebudu. Takže takhle, to je asi celej můj život. Já jsem nic jinýho neuměla. Bylo to pro mně jediný řešení. Mně by třeba zajímal dějepis, ale nebyla jsem studijní typ. Mě by zajímalo třeba… nejenom dějepis, ale třeba vůbec jako historie čehokoliv. Třeba historie divadla, historie oblíkání, prostě takovýdle věci, to by mně bejvalo hrozně zajímalo, ale nebyla jsem studijní typ. Bavila by mně třeba medicína, ale nebyla bych se schopná to naučit. Takže já nevím, co bych mohla dělat. Nebavilo by mně být sekretářkou, to v žádnym případě. Ani na tu veterinu by mě nevzali. Jo, s těma zvířátkama bych třeba komunikovat uměla, ale neuměla bych popsat jejich kosti, svaly a všechno to. Takže co bych já mohla dělat? Takže já jsem se upnula, opravdu upnula na tohleto už jako malá. Hodně lidí to říkají, chtěl jsem něco bejt už jako malej, ale někdy to třeba ani neni pravda. Ale u mě to pravda je. A asi před dvaceti lety jsem se setkala s jednou spolužačkou ze základní školy a ona, aniž by ií k tomu někdo vyzval, byli jsme takhle v hloučku, tak sama řekla, tohle, a ukázala na mě, je jedinej člověk, kterej opravdu už v tý první třídě, říkal, že chce být timhletim, čim opravdu je. Tím mi osvěžila v paměti, že opravdu tomu tak bylo, že jsem byla jak umanutá, všechno jsem pokreslovala.

Hypotéza zkušenosti výpovědi I.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Umění jí bylo únikem.
2. Degraduje umění. Talent staví pod jiné dovednosti –historii a medicínu,
3. Nepochopila, co je umění.
4. Vytváří si imunitu v kritizovatelnosti od jiných tím, že se kritizuje sama.

Výpověď J:

A dostal se mi do ruky, to si vzpomínám jak teďko, tlustej scénář na film. A tam byla hromada volných míst. Vždycky pár řádek a pár řádek a všude kolem spoustu místa. A já jsem to všechno pomalovala, pokreslila svýma výtvorama. A dostalo se to ruky, a to bylo v šestý nebo pátý třídě, dostalo se to do ruky nějakýmu člověku, kterej možná si myslel, že k tomu má co říct. A ten snad k nám přišel domů a říkal, že prostě to dítě musí jít na nějakou tu školu. „Podívejte se, jak to tady krásně udělala. To je velikej talent,“ a něco v tom smyslu. Ale hrozně se mýlil. Takže maminka, tatínek tenkrát už nebyl, tak začala o tom jako přemýšlet a něco hledat, nějaký možnosti. Viděl v tom rychlým črtání tím perem a tužkou, tak viděl ten talent, jo, ale prostě, já nemám žádnej jako výraznej talent, bohužel. Chtěla jsem být svobodná, a to jsem přehnala.

Hypotézy zkušenosti výpovědi I.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. V čem tedy byla chyba být malířkou?
2. Začala vůbec žít?
3. Užila si to, ale dívá se na to se smutkem.
4. Co je to za kariéru?
5. Žije cizí život – „byla tou akademickou malířkou“.
6. Není v tom smířenost.

Na závěr jsem všechny panelisty požádala, aby každý za sebe napsal krátkou úvahu o osobě, jejíž narativ jsme poslouchali a rozebírali. Jak na ně působí, jaký z ní mají pocit.

Přepis závěrečných komentářů jednotlivých účastníků ve slepém interpretačním panelu: 

Účastník 1: 

Čekání na Godota. Téměř seriálová postava. Prochází od dětského snu přes postupné poznávání až ke střetu s realitou. Na konci života zjišťuje, že sen je sen, ale život je život. Nedochází však ke smíření, ale k životní deziluzi. Škoda, měla v sobě příliš málo tvůrčí energie a běsů. Ale udržela si svobodu – vnitřní i vnější. Proč není spokojená?

Účastník 2: 

Slepé následování předem stanoveného cíle bez možnosti připustit si, že by to mohlo být jinak. Následuje tento cíl, aniž by si uvědomila, proč je to pro ni tak důležité. Není to proto, že ji umění něčím naplňuje, nebo že by to byla forma a nutnost k vyjádření. Následuje ho pouze jako pozici/ povolání ve společenském systému. Plní svou představu o profesi, nikoli představu o tom, co znamená být umělcem.

Účastník 3: 

Pasivita bez schopnosti prožívat radost z toho, že její cesta následuje cíl objevený už v dětství. Možná proto že věděla už od mala, že chce být malířkou, že se nemusela v dospělosti rozhodovat, převzít zodpovědnost za volbu vlastního směřování. 

Účastník 4: 

Dítě – umělec. Oproti očekávání na Akademii konečně měla chuť zkoušet něco nového. Sklo, grafika, goblén. Když je člověk mladý, nechává se tak troch vláčet „osudem“… To se mi jeví jako obvyklé, ale ve zpětném pohledu to paní vnímá jako negativní. Negace je ve sděleních spousta…

Podobně jako v předešlém interpretačním slepém panelu jsou komentáře ovlivněné spíše představou, že tato osoba je nespokojená, a v podstatě nešťastná. Při osobním setkání během nahrávání prvního rozhovoru jsem měla pocit, že snižovat vlastní úspěchy a skromnost jsou typické projevy v profesi výtvarného umělce, kdy sebechvála není přijatelná a hodnocení o kvalitě práce může vynášet jen kritik umění a kurátor. Absolventka se posléze ujišťovala, že jsem její výpověď pochopila správně. Říkala: „Já jsem byla šťastná a spokojená, že jsem se mohla malování věnovat.“ Tento paradox zpětně chápu jako fenomén, který jsem popsala a označila jako neprožitý život. Tedy dva životy paralelně vedle sebe plynoucí. Jeden skutečný a druhý jako popis sama sebe takové, jakou chtěla být. Studovala malbu a chtěla se jí věnovat. Je tedy možné svůj život vidět naplněný vysněnou prací, která má svůj vývoj a milníky v podobě několika výstav. A zároveň na moji první otázku, položenou při pořízování rozhovoru, ve které jsem se ptala na celý prožitý život, bylo odpovědí spíše komplikované vyprávění plné pochyb, nejistoty a pocitu, že bylo chybou se umění věnovat. Vnímala jsem silně její potřebu sebekritikou uvést všechny části vyprávění. Jakoby nechtěla dopustit, abych já sama mohla vynést svůj vlastní soud a úsudek. Vše co jsem se dozvěděla, už bylo dopředu podané jako její slabost, chyba, neúspěch. Podobně jako v komických filmech osoba, která uklouzne a spadne, se rovnou sama sobě směje, aby jí posměch ostaních, co to viděli, nezranil. 

Kruh panelistů tvořili: jeden praktikující právník ve věku cca 45 let; mladá studentka vysoké školy humanitního oboru; psycholožka ve věku cca 28 let; její kamarádka, absolventka AVU, ve věku cca 41 let a druhá absolventka AVU ve věku 45 let. 

Výpověď A:

Já jsem ještě ráno byla v ateliéru a já si píšu takovej občasnej deník. Tak jsem si napsala prvního ledna tohoto roku, že kdybych věděla, že moje duše se setká s bohem, okamžitě bych opustila své tělo. A že ho prosím, aby to se mnou ještě chvilku vydržel, aby mě podržel. Takže v lidech to není. Lidi mě přestali úplně zajímat. A jak stárneme, ta naše generace, tak jsme…, jak to tak u starých, když řeknu vzletně…, umělců bývá, tak jsou strašně zahořklý, zatrpklý, nepříjemný a mrzutý. To je stářím, protože člověk ví, kdo ho zradil. A obzvlášť, když potom umře někdo blízký. To je pro mě jediná nová zkušenost, kterou jsem udělala, když můj bývalý manžel umřel. Já s ním čtyřicet let nežila, ale to je jako bych s nim žila. Že to byl nepřetržitej, stálej dotek. Tak se vám otevře rekapitulace celých těch padesáti let. To ne že umřel jeden člověk, ale to je o tý generaci. Od začátku, protože to bylo skutečně mimořádné, ten rok šedesát šest až šedesát osum. Ten Hanzlberg vlastně reprezentoval všechno to, co by se bývalo nějak vyvíjelo. Nevím jak, nedovedu to posoudit, kdyby to neskrečovalo tim příchodem těch Rusáků. Každej si pak hledal svoje místečko, buď ven, nebo tady nějak. Já jsem byla ještě na Akademii, už provdaná… (pauza 4 vteřiny) A poněvadž jsem ho velice milovala, a on řekl, že nehne už vůbec ani prstem. Jo. Lehl si do postele s flaškou prostě. A začal chlastat. 

Hypotézy zkušenosti výpovědi A.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Chtěla být nad věcí, ale úplně to nejde.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

1.a. Fokus k detailu.

1.b. O tvorbě.

1.c. O vztahu s tím mužem.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

2. Pamětník historických událostí.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

2.a. O době prizmatem svého života.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

3. Egocentrická.
4. Rekapituluje, bilancuje.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

4.a. Vše zhodnotí.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

5. Je tam někdo, kdo ji převyšuje.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

5.a. Promluví o partnerovi

5.b. O někom jiném…?

Výpověď B:

Já nevím, o čem bysme mohly mluvit ještě. Se mnou to neto…, protože já opravdu rekapituluju tu minulost teď a… Kdo se vyšvihl, kdo se nevyšvihl. Třeba, byl mým přítelem, měli jsme vedle sebe ateliéry na Černým mostě, byl Petr Polák, jo. A protože ženský nikdy nebyly nikdy svými malířskými kolegy brány. Nikdy. To bylo tabu jo. Ženský byly tabu. A pamatuju si, že rok před tou revolucí, nebo těsně, byla skupina 12/15, nebo co, a že Kurt Gebauer, se kterým jsem měla právě v tý době výstavu, tak že mě navrhoval. A dva to neschválili. Pan Bláha, se kterým jinak normálně komunikuju, řekl: “Ženský nebereme. Ženský tady nechceme. Ne, žádný ženský.” Takže to se mě hluboce dotklo, protože i oni tady nějak strádali, všichni, žejo, udělali si tadytu skupinu a věděli, že ty ženský taky…, několik těch ženských… A oni, ne, ženský ne. Tam vznikala nějaká solitérnost taková. Jsem si říkala: „Tak na vás prdíme prostě, když jako ženský nechcete.“ No a teď už je to jedno všecko, žejo. Je prostě převaha ženských. Což je vůbec převaha. Co maj’ dělat? Tak malujou obrázky. 

Hypotéza zkušenosti výpovědi B.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Zažívá pocit diskriminace, nedocenění.
2. Prorůstání politiky a osobního života.
3. Pocit „po škole“.
4. Zažívá pasivitu.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

4.a. Sama sdílí nedůvěru v to, co ženy dokážou?

4.b. Proč nezaloží skupinu sama? Se ženami.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

5. Rezignace, teď, když o tom mluví, už v tom procesu není.
6. Posuzování.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

6.a. Řekne co si myslí o chlapech?

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

7. Obhajoba toho, proč se nevyšvihla.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

7.a. Popíše neúspěch jako důsledek blbé doby.

Výpověď C:

No tak já jsem dělala muziku. Od čtyř jsem hrála na piáno a zpívala jsem patnáct let v Kühnově sboru. Což byla událost. Jsme dokonce byli půl roku v Polsku. Jsem mamince říkala, jsme půl roku jezdili po celým Polsku. Měli jsme koncerty. To bylo po válce. Úplně úžasný, v krojích, žejo. No a přišla jsem, jak to u sborového zpěvu bývá, starej Kühn byl naprosto nemožnej, z nás dřel hlasivky, takže jsem o ty hlasivky přišla. A v pubertě jsem se rozhodla, teda jsem zahořkla, řekla jsem si ne, bylo to na operaci. A začala jsem kouřit v patnácti letech, anarchisticky, tak jako to. Opustila jsem sbor a byla jsem necelého půl roku na konzervatoři na piáně, no. Ale upadla jsem do strašný krize. To bylo všechno v době…, se to týkalo i těch Jezdců vyšehradskejch. Prostě tlak, šílenej tlak. Oni chtěli pryč. A teď tam bylo několik…, jako jsem kreslila, ale nic to nebylo. Jaksi takový normální si myslim. Tenkrát jsem tomu vůbec nepřikládala žádnej význam. No a někeří z nich byli…, jeden dokonce se uplatnil u Disneyho, krásně kreslil prostě. Takže nebyla jsem daleko od toho, ale nebylo to pro mě primární. Byla to muzika a divadlo. Celej život.

Hypotéza zkušenosti výpovědi C.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Dětinskost.
2. Je pyšná na to, co dokázala.
3. Byla dobrá, uvědomuje si to.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

3.a. Bude mluvit o svých úspěších.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

4. Sází vše na jednu věc, pak shoří.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

4.a. Sází na kreslení do budoucna…

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

5. Konkrétní člověk ji připraví o hlasivky.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

5.a. Popíše svoji situaci – sama proti všem.

5.b. Vysvětlí, jak to, že jí vždy někdo vše zhatí.

5.c. O tom, že je nad věcí. Že se všeho klidně vzdá.

Výpověď D:

No tak jsem musela jít pracovat. Tak jsem šla pracovat ve svých sedumnácti a půl letech. A byla jsem strašně kverulující osoba. Jsem se octla v nějakém projekčním ústavu zvaným Hydroprojekt, kde se dělaly všechy ty Slapy a Orlíky a takovýhle ty věci. No a mého otce dali z trestu do továrny. Ho nasadili v akci B, protože jim praštil s legitimací. Tak ho odrovnali. Moje matka se z toho málem zbláznila. A já jsem prostě chodila k těm Jezdcům, kde jsem brala tu energii do toho budoucího života. To byl naprosto příšernej rok. A říkala jsem si, ano jako tvorba… ta muzika, jako absolutně jsem byla zasažená muzikou. A jsem do dnešního dne. Ale. Už jsem na tom tak, že nemůžu poslouchat tu muziku. Tak už jsem na tom. Protože tam je svoboda, tam je absolutní prostě…, no takže muzika. A já jsem si říkala: „Co já si počnu fakt v tom životě?“ Rodiče nebyli ti, kteří by mně byli pomohli. Otec se zcela zlomil. Udělal si jeřábnický kurz. Vzal si kufr, kde měl celou antickou literaturu a potahoval jeřáb od roku padesát jedna až do roku šedesát osum, když šel do penze. Četl si Senecu a přestal mluvit. Úplně. Moje matka taky nemluvila a stále plakala nebo chodila po lékařích. Já jsem chodila k Vyšehradským jezdcům, do práce, a ukázala se taková věc, že si mě zavolali na koberec a říkali: „Soudružko, souško, my jsme se dověděli, že nejseš v ČSM. Tak ty nám tady buď vstoupíš do zítřejšího dne do ČSMn a nebo budeš mít s tím problém, protože bysme tě museli dát do továrny. Já jsem nevstoupila do ČSM. Šla jsem druhý den na ten koberec a říkám jim: „No, soudruzi, já bych možná i vstoupila, ale nevšimla jsem si, že by v tomto závodě ta organizace vůbec existovala.“ Oni mě řekli: „Nebuď drzá, soudružko, to sis měla nějak zařídit. Všude jsou tyhlety skupiny. Takže buď vstoupíš, nebo nevstoupíš, ale my jsme mezitím pátrali, a dověděli jsme se, že tvůj otec pracuje v továrně. Takže jsme se dohodli na tom, že nebudeme k tobě až tak tvrdý, ale že tě dáme na takovou rekvalifikaci na filiální skupinu na Olašskou přehradu do Krušných hor.“ A já jsem říkala: „A co tam budu dělat?“ A oni říkali: „No to, co děláš tady. Budeš dělat prostě korespondentku, budeš psát na stroji a budeš dělat ty konstrukční návrhy jako tady.“ Ale já jsem říkala: „No jo, ale já hraju na piáno.“ Já jsem furt docházela na konzervatoř. Na to mě soudruh Permík, kterýho mám takhle před očima a celá léta jsem ho střílela kalašnikovem do břicha, jako Heda Gablerová, mi řekl: „My už ti dáme piáno.“ Dobrý, ne? v sedmnácti letech.

Hypotéza zkušenosti výpovědi D.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Nejsilnější část – mluví o rodičích.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

1.a. Promluví o tom, že potká manžela.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

2. Z rodiny intelektuálů (rodiče také solitérní?).

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

2.a. Bude mluvit o piáně.

2.b. O Krušných horách.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

3. Křehkost maskuje silnou rétorikou.
4. Opakuje, co už řekla o sobě dřív.
5. V sedmnácti letech je dospělá.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

5.a. O tom, co dál s rodiči.

Výpověď E:

Tak mě poslali na rekvalifikaci na půl roku, kde jsem zůstala celý rok. A zachránil mě zánět ledvin. Tam jsem chtěla páchat sebevraždu. Už jsem si našla místo, kde si to udělám. Úplně sama, asi čtyři inženýři, nějaký konstruktéři, a já sama v baráku. Začala jsem přemýšlet o životě. Řekla jsem si: „Tak co mám dělat? Buď se můžu jít oběsit, nebo zastřelit…, a nebo prostě si musím najít svět, do kterého nikdo mně nebude zasahovat.“ A začala jsem si tam číst dějiny umění po večerech. Jinak jsem ve dne vždycky chodila…, tam bylo hraniční pásmo, lesíkem jsem chodila na tu přehradu, Tam jsem nosila ty plány. Bála jsem se, až jsem úplně umírala. A pak jsem dostala ten zánět ledvin, tak soudruzi se rozhodli, že mě teda vrátěj do Prahy.

Hypotézy zkušenosti výpovědi E.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Je zoufalá.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

1.a. Vyřeší to tím, že se přihlásí na AVU.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

2. Používá přímou řeč, která má vtáhnout dotazujícího se do příběhu.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

2.a.Bude mluvit o jiné práci v Praze.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

3. Vyprávění postihuje krajní situaci v jejím životě.
4. Mluví a má smysl pro dramatičnost.
5. Hledá argument pro svoji tvorbu.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

5.a. Bude mluvit o tom, že se seznámí s Boudníkem?

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

6. Je těžce zkoušená dobou.
7. Je mluvka.

Výpověď F:

No tak jsem byla v Praze. Začala jsem se seznamovat s podobně postiženými lidmi, kteří rovněž usilovali o něco. Buď to byli muzikanti, nebo kreslili. No a začala jsem kreslit a našla jsem v tom… absolutní…, bych řekla…(pauza 2 vteřiny) Jak bych to nazvala? Já jsem o tom nikdy tak hluboce nepřemýšlela. No bylo to to nejvnitřnější ghetto, jaký jsem vůbec mohla najít, jo. Jako vůbec jsem o tom s nikým nekomunikovala. Prostě moje matka myslela, že jsem se zbláznila. Otec na to nereagoval vůbec. Nicméně to umění tam bylo od malička. Začala jsem prostě kreslit, začala jsem prostě víc vnímat to… V neděli jsem vždycky hrála na varhany slovenským muklům. Tam bylo asi padesát kněží. Vězni, kteří makali na tý přehradě. To bylo jediný, co jsem tam dělala. Věděla jsem, že tudy cesta nevede, tak jsem pracovala dál v Hydroprojektu v Praze. Už jsem nekverulovala, držela jsem hubu. Měla jsem úžasnýho šéfa, který chodil na kontrolu a říkal: „Hlavně aby to bylo pokrytý formátama, to je důležitý.“ A viděl, že já si tam něco šmudlám a říkal: „Souško, ty formáty budou, že jo?“ A já jsem říkala: „No jasně, budou.“ A říkal: „To nezavírejte, já vim, že to otevřete zase, až já odejdu.“

Hypotézy zkušenosti výpovědi F.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Umění je její terapie.
2. Je silná – změnila strategii, naučila se přežít.
3. Ghetto umění má kontury.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

3.a. Bude mluvit o tom co její povahu změkčilo?

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

4. Našla spojence v práci.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

4.a. Popíše, že se změnila jako člověk.

Výpověď G:

No takže začala jsem pomalu, žejo, kreslit a pak jsem měla fatální příhodu. Jsem chodila ještě prostě hrát na tu konzervatoř, znova zpátky, jsem si říkala, že to nemůžu úplně opustit. Buď to byla lenost… Já si myslim, že tu muziku jsem měla dělat. Takhle. Jsem přesvědčená. A jdu takhle jednou z konzervatoře a stojim na Novotného lávce a čekám na tramvaj. A příjdou dva mládenci, a teď se takhle vedle mě postavili, žejo. Dívali se na ten Hrad. Úplně fatální. A ten jeden říká: „Prosím vás, nepřišla byste mi sedět na Akademii na portrét?“ Já jsem říkala: „No tak jestli myslíte, že vás to nějak zaujalo…“ A ten druhej nějak se odporoučel. A ten první zůstal a říkal: „Tak že bysme se nějak sešli a domluvili se.“ A udělali jsme si rande ve Strahovské zahradě, asi za tři dny nato. Si pamatuju, byla sobota a asi jsme to měli nějak ve tři hodiny odpoledne. A byly tři a já jsem si něco četla, nebo dělala. Já jsem říkala: „Aha, tam čeká ten.“ Čtyři. Tak jsem říkala: „Aha, tak už tam nečeká.“ Pět. V šest jsem se oblíkla a říkala jsem: „Tak se pudu projít na Vyšehrad.“ Jsme bydleli hned vedle Vyšehradu. Ale docela bych se do tý Strahovský ráda podívala, ‘dyť já jsem tam nebyla leta. Dojela jsem tou lanovkou nahoru, přišla jsem kolem tý rozhledny. Bylo to…, tam byla rozkopaná zeď, tak se chodilo kolem. Já jsem tam přišla a on seděl pod tim stromem. Nějak bylo půl sedmý večer. Říkal: „Já jsem věděl, že příjdeš.“

Hypotézy zkušenosti výpovědi G.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Je sebevědomá, protože byla dobrá.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

1.a. Dál uslyšíme o úspěších.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

2. Je holčičí, nestandardně.
3. Myslí vizuálně.
4. Dobrodružná.
5. Má život ráda.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

5.a. Promluví o partnerském vztahu.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

6. Vzpomíná ráda.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

6.a. Promluví o AVU.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

7. Stabilizovaná, nový začátek

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

7.a. Popíše jak nerada bude sedět modelem.

Výpověď H:

Namaloval portrét a bylo to absolutně…, prostě ten osud mi přihrál člověka, kterej to se mnou prostě vydržel asi tři roky. Začali jsme se bavit o Zrzavým, všechno už jsem měla načtený, prohlídlý. Viděla jsem tohleto… Kokoschka, pochopitelně, to je ta exprese toho mládí. No a začal tak jako mě… A on dokončoval Akademii. Vždycky to tak jako shlédnul. A jednou vím, že jsem dělala kresbu asi čtrnáct dní jednu. A byla jsem z toho zoufalá a on přišel. A já jsem říkala: „To je strašný né?“ A on se tak na mě podíval:“Jjak jako strašný?“ A já jsem říkala: „No, je to prostě upracovaný. Nemá to vůbec žádnej luft, žádnej prostor, ta kresba a to.“ A vzala jsem jí a roztrhla jsem jí. A dostala jsem svojí první facku v životě. Za kterou jsem strašně vděčná. Mě by zajímalo, jestli by byly nějaký okolnosti dneska, že by někdo, protože něco zničí, mu dal za to facku, si neumím vůbec představit. To by bylo jen určitě, určitě jakoby. Dal mi facku a řekl mi: „Nikdy nenič svojí práci.“ Já jsem úplně ustrnula. No a pak jako zmizel, rozptýlil. A já jsem žačala dělat zkoušky na Akademii. Poprvé – nic. Podruhé – nic, a to jsem vstávala v půl šesté každý den, pracovala jsem do čtyř. Chodila jsem domů a od pěti hodin do deseti jsem makala. Strašný. No a podruhé, když zase nic, tak jsem uvažovala o sebevraždě. Úplně vážně. Já jsem říkala: „Tak já tady prostě shniju v Hydroprojektu, mezi technickou prostě pakáží. Tupou, sprostou, vulgární, blbou. Co si počnu, no.“ No a bylo potřetí. Já jsem si říkala: „To bylo naposledy.“ No a byl rok šedesát tři a stala se taková zvláštní náhoda. Žírovalo se tak, že ty věci byly na zemi, naházený všechny. A oni chodili, a co se jim líbilo, to dali na zeď takhle. No a Pelc tenkrát byl rektorem. Pelc byl úžasnej prostě, úplně nedostižnej žid, kterej prošel všim, teda kromě koncentráku, žejo. Protože byl v Americe s Hoffmeistrem. Odjeli už v třicátým osmým prostě. No a von chrápal ve svym ateliéru kolikrát, jo. A pak jsem u něj byla a on korigoval tim způsobem, že nemluvil zásadně. On neřekl ani slovo. On se postavil takhle za člověka, úplně těsně, jo. A teď měl ten židovskej hrbol, takhle jako a díval se na tu věc a pískal neslyšně, jo. Pískal. Měl tři motivy. Když nevěděl, nelíbilo se mu to, tak to bylo takový indiferentní, a zase odešel. Když to bylo hrozný, tak pískal hasičskou kvartu, jo a to bylo zlý jako. A když se mu to líbilo, tak měl takovou vítěznou famfáru, to si pamatuju prostě do dnešního dne. Takže nade mnou tam dvakrát zapískal tu famfáru…, já jsem byla úplně…, my jsme strašně ctili autoritu. My jsme prostě vzhlíželi k nim. My jsme si jich vážili, my jsme je nekritizovali. To bylo tabu, jakákoli kritika. No takže ten Pelc chrápal ve svým ateliéru a oni tam bušili na něj. A on říkal: „Co je, co se zase děje? A oni říkali: „Jsou žíry, pane profesore, dole máme ty uchazeče,“ žejo. On si vždycky nasadil manžety takhle pod sako. Zapnul, aby nemusel mít košili. Šel dolu a tam to prohlížel takhle. Mně to potom říkal jeden z těch asistentů, jako že to viděl. A říkal: „To je hrozný, to je strašný, samá výtvarná škola. To je macha.“ A říkal: „Sundejte to a dejte tam něco jinýho. Nó. Třeba tohle.“ A takhle jsem se dostala na Akademii. No, třeba tohle. (pousmání)

Hypotézy zkušenosti výpovědi H.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Prožívá silně – MY – komunita AVU.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

1.a. Je ráda chválena, a bude o tom mluvit.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

2. Nebyla šťastná v práci.
3. Respektuje hodnoty, má dokonce Pelce ráda.
4. Houževnatá, vytrvalá.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

4.a. Kdo jsou její kamarádky?

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

5. Ironie osudu v tom, že ji vzali.
6. Obdiv k profesorovi.
7. Poznala upřímnost, tenkrát obvyklou, dnes neobvyklou.

Výpověď I:

Já jsem tenkrát milovala Karla Černýho, tak ty moje práce byly jako takový dialogy dvou figur v krajině. Nebo jsem si hledala modely různě. Jsem lovila model. Takový většinou pitoreskní. Jsem byla na nějakym koncertě v Lucerně. A tam stály takový dvě osoby zvláštní. Matka s dcerou prostě. A byly něco prostě. Já jsem si říkala: „Tam je nějaká příšerná tragedie, a přesto je tam vůle k životu,“ jo. Ta holka byla evidentně…, vypadala jako malá indiánka, takový měla shrbený to, a strašně chtěla tancovat, jo. A ta matka tam stála jak od Rousseaua, takový těžký ruce, strašný šaty. No a tu holku jsem potom přivedla na Akademii, ta nám dlouho seděla. Ona nebyla cvok, ale byla takovym zvláštním způsobem nemocná. No tak takovýhle jsem si vybírala nějaký podivný existence. Začala mi říkat šedivko a ona byla hadice, ona chovala hady. Měla doma několik hadů. Bylo to většinou jako všechno figurální a takový expresivní. To byl rok šedesát tři šedesát čtyři.

Hypotézy zkušenosti výpovědi I.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Pozorovatelka.
2. Zabývá se hluboce metodou výběru modelů.
3. Na AVU jako doma.
4. Cítí se dobře.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

4.a. O své realizace umělkyně.

4.b. Promluví o tom, že je a cítí se svobodná.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

5. Má odvahu v jinakosti.
6. Má literární talent.
7. Uznává autority.

Výpověď J:

No a pak to jakoby začlo vlastně, po tom šedesátým osmým. To byl strašnej stav, tak začlo zelené období. To trvalo asi dvanáct2 let. Byly to takový většinou míjející se figury, většinou někde ve tmě. Strašně jsem si dávala pozor, aby to nebylo literární, poněvadž to nám stále tloukli do palice. Že obraz neni literatura. Tak jsem končila a říkala jsem, co budu dělat. Mám člověka, kterej se válí s flaškou v posteli. Tak kamarádka mi řekla: „Co budeš dělat?“ A já jsem řekla: „Já vůbec nevim.“ A ona: „Já jdu na restaurárořinu.“ Tak já jsem šla na restaurátořinu, to jsem dělala postgraduálně. To už jsem měla holku. Tu jsem vodila s sebou do školy. Ještě teďka hledám ty deníky a mám tam: „Krávo, udělali z tebe restaurátorku. Ty náno blbá.“ No, tak začalo řemeslo a mezitím furt jako kulhala na tu druhou stranu a… Ovšem řemeslo je řemeslo. To člověk musí se absolutně přizpůsobit a podřídit a já jsem trpěla jako zvíře. Já jsem trpěla, von trpěl, tak jsme to museli ukončit. Ale proč. Protože on už jako všechny ty řeči o hochkumštu, o velikém umění, které se nedá provozovat za těchto podmínek, náhle ze dne na den porušil. Začal jezdit s nějakejma krávama někam do Německa. Manekýnama, jo, jim tam dělal tohleto. Jsem říkala: „Jsi pro mě skončil, chlapče.“ To bylo strašný. Z těch tří takzvaně otevírajících se let, to bylo, jak když vás někdo poleje dehtem. No takže jsem restaurovala a pokoušela jsem se přitom něco dělat. Tak jsem se uchylovala ke klaunům, to byly vosumdesátý leta. Sedumdesátý bylo zelený období, osumdesátý klauni a pak přišla revoluce a přišel Golem, jo. A já jsem cítila, že tuhletu energii musim vykopat ze země. Že už nemůžu prostě. Srandičky přešly.

Hypotézy zkušenosti výpovědi J.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Je zhrzená restaurováním.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

1.a. Vystavovala někde?

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

2. Reflektovala dobu v tvorbě – zelená – hmota – nemůžeš se hýbat.
3. Náročná sama na sebe.
4. Restaurovala z nouze.
5. Morálka.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

5.a. Manžel, fajn, nepracuje, ale že podlehl tlaku doby, není v pořádku. Nesdílí s ní utrpení.

Výpověď K:

Pak přišly osumdesátý léta, tak my už jsme byli rozvedený. Samý soudy, všechno. Tak klauni zůstali, kamarádi, jo, tak prostě. Byly úžasný představení všechny. Tak jsem chodila na ty představení. A to už jsme všichni mysleli, že se oběsíme, zastřelíme. Ty osumdesátý léta byly naprosto příšerný. To bylo nejhorší. No a pak přišel teda Golem. No tak jsem vymlátila Golema, co se dalo. To byla první veliká společná výstava v Mánesu. Tam měla skupina Lipany…, volné sdružení, které se sejde vždycky, když je potřeba. Když se něco děje. Tak jsme se sešli asi třikrát. Teď už se nemůžeme sejít, protože opravdu teď už se nemůže nic stát. Takže tam byly ty Golemové. No a pak jsem začala úplně šlapat vodu. Jsem opustila figuru, definitivně, úplně. A octla jsem se v jakési mystice. Řekla jsem si: „Tak teď jsem skončila. Teď jsem Malevič. Došla jsem k bílému plátnu. Co si počnu. Co budu dělat?“

Hypotézy zkušenosti výpovědi K.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Je toho na ní moc.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

1.a. Přizná, že jí dochází pára.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

2. Mluví potřetí o sebevraždě jako východisku.
3. Zveličuje.
4. Doba pro ni ztratila hodnotu.
5. Ztratilo pro ni smysl tvořit.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

5.a. Bude mluvit o tom, že ztrácí půdu pod nohama.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

6. Je unavená.
7. Po revoluci zmizel tlak, námět, téma – zmizela doba – čas s charakterem.

Výpověď L:

No mezitím jsem samozřejmě plně restaurovala, poněvadž to mi po rozvodu zůstalo, žejo. Neschopná se o sebe postarat nějak jinak. Že bych se třeba nějak šikovně provdala. To jsem mohla. Zůstala jsem na svém. No tak jsem si říkala: „Dobře, tak to budou… (pauza 2 vteřiny), sáhnu prostě…, a nepřetržitě ta muzika a prostě… Dobře, tak co to bude?“ Tak jsem se obrátila na prokleté básníky. Vzala jsem si Rimbauda. A mezitím už jsem stále koketovala s Frantou, mým milovaným, pořád. A to bylo taky jenom prostě trošku, ale moc né, protože něco mně tam přišlo takového… (pauza 2 vteřiny), jako že mě to úplně… (pauza 3 vteřiny) zploští jako, jo, že to slovo je strašná konstrukce. A že já na tu konstrukci prostě jako nemám, jo, v tom výtvarnym. Že to prostě nedám, tak aby to bylo jako jeho věta jedna, která je složena z pěti slov a je to… barák, jo. Prostě to je těžký, strašně složitý. Takže vždycky prostě trošku Kafka byl jako takovej… kámoš pražskej, no a…. Neni vám zima? Nedáte si víno se mnou?

Takže Rimbaud nastal. Takže výstav bylo mnoho. Výstav mnoho. Samostatných bylo asi dvacet. (pauza 3 vteřiny) Společných asi sto. Pak jsem měla takovou rekapitulaci na tom Novým světě, samostatnou. No a co ještě…? (pauza 4 vteřiny) No a pak jsem začala jezdit prostě do krajiny, no. Jsem začala dělat krajiny. Lidi mě omrzeli. Svatej muž se mi sice objevil z toho Golema nakonec, ale tam končí všechno, žejo…, když to neni figura. No takže krajiny, no. A teď jsem tak jako…, občas usmrknu něco Keltům. Cítím se býti Keltkou ve své podstatě. Tak to jsou takový jako tématický, no. Maj’ téma, tak to je taková sranda spíš. Pracovala jsem nepřetržitě, jako blázen.

V sedmdesátym byla pauza, v osmdesátym byly pauzy, ale teď je to blbý. Je to o smrti takhle všechno. O energii a o smrti. Golem byl o energii, Rimbaud…, to je to kolísání právě. Mezi tou chutí žít a vlastně nepřetržitě to tam má. Je to asi o tom, no. Asi o tom to je.

Hypotézy zkušenosti výpovědi L.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Směřuje to ke konci.
2. Chybí detaily.
3. Rimbaud jako počasí.
4. Úspěch – bilance čísel.
5. Upřímná v tom, že už nemaluje.

O čem bude v tomto případě mluvit dál?

5.a. Bude mluvit víc o své tvůrčí pauze.

Výpověď M:

Jaký je váš vztah k tomu co namalujete?

Je to vytrvalá samozřejmě nespokojenost, odpor. Zpětně se na svoje obrazy dívám jenom technologicky. Už nehodnotim ten obsah vůbec. Prostě jako ty chyby, ty nedostatky. A říkám si: „Jak je to možný, že jsem byla takový prase?“ třeba. Obsah né už. Takhle… já jsem vždycky jako tvrdila… Sopko, měli jsme spolu jednou takovou debatu dlouhou. A on přišel a říkal mi: „Hele, tvůj problém je v tom, že neděláš cykly.“ Já jsem říkala: „Nedělám, protože obrazy jsou básně…“ A já prostě dělám ten obraz pro něj samotnej. Možná s návazností, možná bez ní, pokud to téma mě zajímá. Ale abych prostě mlátila žito, tak to mě nebaví. Mě to nebaví. Jako jsem tak postižená, řekněme, tou literaturou a tou muzikou a tim divadlem, že mě…, Řekové tomu říkali kairos, že je to takovej moment, když člověka něco najednou přepadne a řekne si: ano, to by bylo možný. A to opadne… A já nejsem ten člověk, kterej sedí a od rána něco dělá, to já nechápu vůbec. Jo. To je resturátořina, ale to neni umění. To neni tvorba. To je řemeslo. To je mechanický řemeslo se zavřenýma, zaťatýma zubama. A že jsem toho zrestaurovala. Vůbec to nechápu, že jsem to udělala. Nechápu. Nechápu.

Teď jsem vychovávala dvě vnučky…, jsem si říkala: „Vidíš to, krávo, kdyby jsi se na ně vyprdla, tak jsi mohla mít aspoň patnáct obrazů a víc. Takhle nemáš nic.“ A stejně se to všechno rozpadlo, ty výstavy. Takže cykly nemůžu a nechápu to. A nevěřim tomu, že se člověk posouvá tim cyklem. Je to spíš vyhaslost mozku, úplně. Je to mechanická činnost prostě. Třeba bych na to nepřišla, kdybych nerestaurovala. Nebo bych byla úplně někde jinde. Asi to pro mě bylo strašně vzácný, že si kradu ty okamžiky, nebo že ještě vedle toho jsem vůbec schopná něco…, protože to je temnota. Moje kamarádka, ta to vzdala. Ta to vzdala po škole, začala restaurovat a u toho skončila. Nevím. Nebyl tam v tom ten plamen a ten vzdor a ten vztek a to všechno… (pauza 2 vteřiny) To jsou takový nějaký základní pilíře. Ta celá literatura, to půjde do šrotu, to nebude nikoho zajímat, vůbec. Ty emoce dneska…, je likvidace emocí, žejo. Jde o to, aby lidi neměli žádné emoce. Aby prostě žili jako zombie, jako stroje. Já jsem to pochopila, prostě je to tak. Emoce patřej mojí generaci ještě nebo tak. Ale vidím na mládežníkách, že jsou bez emocí. Úplně. Úplně. Takže nevím, jak to bude vypadat dál s tím výtvarnem. Já si ty emoce ještě strážím a hlídám, ale je to tak namáhavý, že je ztrácim. Prostě zdá se mi to zbytečný. Ty moje emoce nemůžou absolutně vůbec nikoho zajímat, protože by to ani nikdo nepochopil.

Hypotézy zkušenosti výpovědi M.

V jakém je ten člověk rozpoložení, když toto říká?

1. Je to její zpověď.
2. Všechno bylo lepší, než co je teď.
3. Dělat by chtěla, ale nemůže.
4. Nenaplněná životní role.

Výpověď N:

Co vám dala Akademie do života?

Nic. Akademie mi dala… (pauza 4 vteřiny) karikaturu pana profesora Pelce. Jeho životní jaksi postoj, který se mi líbil. Pak mi dala pana profesora Smetanu, kterej mě uctíval a miloval, vysloveně. Byl dokonce na svatbě. Takovej malíř vlastně maluje pořád, i když nemaluje. Takže dá se z toho vyvodit, jak končí malíř. Jenom pošetilej člověk, kterej se tim nějak jako živí, tak má vyhráno, protože sem tam je nějaká zakázka. A on jí teda jako… Já nejsem schopná už udělat na zakázku nic. Je mi protivné setkat se s tím člověkem… (pauza 3 vteřiny) Hovořit o tom… (pauza 3 vteřiny) To… to restaurování je takový milosrdnější. To přinesou obraz, kterej je protrženej nebo zkrakelovanej. To je jako lékař, jo. Pomohu tomu obrazu. Restaurování mě činí absolutně nesvobodnou, se všim všudy. A samozřejmě při jisté zodpovědnosti a pečlivosti, kterou celá ta naše generace byla tak vycepována. Neni možný to ošulit tu restaurátořinu, že to je prostě harpyje, která člověka úplně vysaje. Ten nepřetržitej upír, tý zodpovědnosti k tomu řemeslu, člověka úplně zlikviduje. Já jsem se netajila nikdy tim, že mě to nebaví a že se tím pouze musím živit.

Shrnutí závěrečných komentářů jednotlivých účastníků ve slepém panelu: 

Účastník 1:

Pracovitá a důsledná žena, zřejmě talentovaná, které se možná přes všechnu snahu nepodařilo dosáhnout nějaké osobní spokojenosti. Zejména proto, že nikdy neměla dostatek času na vlastní tvorbu. 

Účastník 2:

Odvážná žena, myslím si. Asi trochu znechucená vlastním životem a jeho okolnostmi. Ale odvážná, energická, taková bojovnice. Skeptická umělkyně. Zdá se být i dost upřímná. Vnímám jí vlastně jako úspěšnou ženu. Nechápu zcela tu poslení část o emocích. Trochu mi připadá, jako by byla takovou vyschlou studnou. Že by i ráda něco, ale neví co. Možná je unavená životem? Možná jí chybí taková ta vnitřní svoboda, aby mohla dělat cokoliv, na co dostane chuť. Bez vnitřní a vnější cenzury. A to je důvodem, proč netvoří.

Účastník 3:

Vidím ji, jak stojí před bílým plátnem, kouká se na něj, ale nemůže malovat. Mezitím plátnem a jí je nekonečné napětí – na jednu stranu chce, a na druhou to nejde. Tento obraz, výjev se mi prolíná do celého života – boj o chvilkový mír. V tomto boji se mi zdá osamocená, nikdo tam nestojí. Mám ještě představu, že ten svůj obraz už má namalovaný v hlavě, a o to víc jí štve, že plátno je stále bílé. Mrzí mě, že nevím víc o jejím osobním životě, i když je jasné, že umění staví nejvýše. Možná by se zdálo zajímavé vrátit se do doby, kdy jako dítě jezdila do Polska se sborem. Byla alespoň tam šťastná? A kdy byla? A těch různých náhod…

Účastník 4:

Výtvarnice XX je velmi narativní, vypráví svůj život jako ucelený příběh, který vznikl s ohledem na určité cíle/smysl. Smyslem tohoto příběhu je přitom hodnota životního postoje, který se odvíjí od vymezení vůči neaktivitě a od programového přihlášení se k hodnotě okolnosti/gesta. Ačkoli XX svůj příběh vypráví jako sled neúspěchů, který je paradoxně komunikován nezaslouženým uznáním, sám postoj je argumentem kvality prožitéto. XX zároveň neustále zdůrazňuje motiv „konce dějin“, k němuž vztahuje svou identitu, a zejména pak moment svého vyprávění. Vše co XX prožila, má hodnotu hlavně v kontextu, v němž se to dělo, a pouze z toho úhlu pohledu, že „historie“ skončila. Vyprávění je sondou především do toho, co ještě zbylo.

Účastník 5:

Je vlastně jako já – hravá, ctižádostivá, citlivá, vlastně se nikdy nevzdala, má morální hodnoty, které nepřekročila. Tohle cítím stejně. Ovšem občas je z toho textu cítit prohra a mizérie, životní beznaděj. Setkávání se s realitou – dospělost, doba po škole –, kdy ideály o tom, že se bude živit svou tvorbou, mizí. Vdá se? Proč nemluvila o rodičích? I přes všechny ty útrapy se pere dál. Možná hnací motor? Má blízko k literatuře, ať už pominu knížku o Rimbaudovi, její vyprávění je poutavé.

Vyprávění životní zkušenosti této absolventky jsem k hlubšímu rozboru vybrala proto, že jde o velmi silnou osobnost. Je to někdo, kdo kolem sebe udržuje široký okruh přátel z řad absolventů Akademie, má proto povědomí o různých situacích, kterým i ostatní čelí. Zároveň je hodnotné, že má velmi zajímavý a propracovaný mluvený projev a schopnost sebereflexe. Jde také o ženu s všestranným talentem, která se výtvarnému umění začala věnovat náhodou, nebo proto, že by například žila v rodině výtvarných umělců. Rozhodla se tak sama. 

To, že není doceněna víc, je, myslím, velkou chybou. Kdyby měla příležitost, byla rozpoznána a podpořena během svého života, její práce by se mohla vyvinout, domnívám se, velmi zajímavým způsobem. Byla u zrodu několika uměleckých skupin a kolektivů, ale sama silně cítila, že jako žena čelí nízké podpoře a nezájmu svých kolegů, kteří v kolektivu využívali jejího potenciálu a kapacity, ale když šlo o to, pozvat ji na výstavu, tak ji často opomíjeli. Proto na ně také postupně zanevřela a cítí pochopitelné zklamání. 

Její vyprávění je pro mne svědectvím o tom, jak může chybějící péče a nezájem okolí ovlivnit rozvoj umělecké osobnosti. Její zkušenost mi také pomohla formulovat kapitolu této dizertační práce nazvanou Restaurování důstojnosti, založenou na vztahu k restaurování historických uměleckých děl.