Restaurování
důstojnosti

cit: . Ještě teďka hledám ty deníky a mám tam: Krávo, udělali z tebe restaurátorku. Ty náno blbá. No, tak začalo řemeslo a já mezitím furt jako kulhala na tu druhou stranu a ...

„No tak ten čas ubíhá jako už děsně rychle a už člověk nemá tolik síly. Za mlada vždycky jsem se vrátila, vždycky jsem se vrátila. Ale teďka se mi stalo, ale to je čistě mezi náma, že jsem se dostala do situace, kdy ne a ne se odlepit, jo, prostě. Nejde to jo. Dřív jsem prostě, během deseti čtrnácti dnů jsem se vzchopila a začala jsem něco dělat. Ale teďka prostě, ať dělám co dělám, tak prostě… (pauza 2 vteřiny) mám pocit naprostý takový… (pauza 5 vteřin) Jednak nemám pocit, že to je důležitý (velmi tiše), no tak nevim, no prostě to nejde, no. Neni dost síly. Ono všechno potřebuje sílu, no. Ono se to zdá, že to neni žádná práce, že je to spíš zábava, ale neni tomu tak, potřebuje to určitou sílu a předtím jsem to nikdy nezažila jako teďka, když mám pocit naprostýho úbytku sil. To se stane takovej zlom, a to čekám, hned z jara to přejde, no ale… ale je to velmi nepříjemnej pocit, no.“⁵

Takovej malíř vlastně maluje pořád, i když nemaluje. Takže dá se z toho vyvodit, jak končí malíř. Jenom pošetilej člověk, kterej se tim nějak jako živí, tak má vyhráno, protože sem tam je nějaká zakázka. A on jí teda jako… Já nejsem schopná už udělat na zakázku nic. Je mi protivné setkat se s tím člověkem… (pauza 3 vteřiny) Hovořit o tom… (pauza 3 vteřiny) To to restaurování je takový milosrdnější. To přinesou obraz, kterej je protrženej nebo zkrakelovanej. To je jako lékař, jo. Pomohu tomu obrazu. Restaurování mě číní absolutně nesvobodnou, se všim všudy. A samozřejmě při jisté zodpovědnosti a pečlivosti, kterou celá ta naše generace byla tak vycepována. Neni možný to ošulit, tu restaurátořinu, že to je prostě harpie, která člověka úplně vysaje. Ten nepřetržitej upír, tý zodpovědnosti k tomu řemeslu, člověka úplně zlikviduje. Já jsem se netajila nikdy tim, že mě to nebaví a že se tím pouze musím živit.

Představete si, že stojíte před dílem, které máte restaurovat.

Restaurovat. Navrátit mu smysl. Musíte k němu přistoupit s naprostou pokorou. Také je dobře, že umíte potlačit svoji osobnost, tvůrčí invenci a nápady. Po osobnosti restaurátora nesmí být ani stopy. To jste si osvojila ve svém vlastním životě. Ani ve společnosti není zájem o vaši způsobilost umělkyně.

Rozhodnete se tedy, že budete raději umění sloužit jako pokorná restaurátorka, pakliže to nelze jinak. Zcela umění opustit je velmi těžké rozhodnutí. Umění. Památky. Na Akademii jste se učila francouzsky. A ve francouzštině jsou umělecké památky kulturního dědictví záludně pojmenovány jako otcovský majetek. Patrimoine. Díla vám nadřazená. Kultura vytvořená muži. Nemůžete se zbavit pocitu, že stejně jako na Akademii, tak i nyní jako restaurátorka se musíte podřídit dominujícímu světu umělců, mužů. Tyto dějiny nejsou dějinami, které byste ráda restaurovala. Kdyby to šlo, raději byste obnovila dějiny ženského hnutí. To by dávalo větší smysl. Ošetřujete a udržujete při životě kolektivní kulturní bohatství, které vás drží permanentně lehce přidušenou pod hladinou vody.

Posloucháte vyprávění svých spolužaček:

No a pak to jakoby začlo vlastně, po tom šedesátým osmým. To byl strašnej stav, tak začalo zelené období. To trvalo asi dvanáct let. Byly to takový většinou míjející se figury, většinou někde ve tmě. Strašně jsem si dávala pozor, aby to nebylo literární, poněvadž to nám stále tloukli do palice. Že obraz neni literatura. Tak jsem končila a říkala jsem, co budu dělat. Mám člověka, kterej se válí s flaškou v posteli. Tak kamarádka mi řekla: „Co budeš dělat?“ A já jsem řekla: „Já vůbec nevim.“ A ona: „Já jdu na restaurárořinu.“ Tak jsem šla na restaurátořinu, to jsem dělala postgraduálně. To už jsem měla holku. Tu jsem vodila s sebou do školy. Ještě teďka hledám ty deníky a mám tam: „Krávo, udělali z tebe restaurátorku. Ty náno blbá.“ No, tak začalo řemeslo a mezitím jsem furt jako kulhala na tu druhou stranu a… Ovšem, řemeslo je řemeslo. To se člověk musí absolutně přizpůsobit a podřídit a já jsem trpěla jako zvíře. Já jsem trpěla, von trpěl, tak jsme to museli ukončit. Ale proč. Protože on už jako všechny ty řeči o hochkumštu o velikém umění, které se nedá provozovat za těchto podmínek, náhle ze dne na den porušil. Začal jezdit s nějakejma krávama někam do Německa. Manekýnama, jo, jim tam dělal tohleto. Jsem říkala: „Jsi pro mě skončil, chlapče.“ To bylo strašný. Z těch tří takzvaně otevírajících se let, to bylo, jak když vás někdo poleje dehtem. No takže jsem restaurovala a pokoušela jsem se přitom něco dělat. Tak jsem se uchylovala ke klaunům, to byly osumdesátý leta. Sedumdesátý bylo zelený období, osumdesátý klauni a pak přišla revoluce a přišel Golem, jo. A já jsem cítila, že tuhletu energii musim vykopat ze země. Že už nemůžu prostě. Srandičky přešly.

Pak přišly osumdesátý léta, tak my už jsme byli rozvedený. Samý soudy, všechno. Tak klauni zůstali, kamarádi, jo, tak prostě. Byly to všechny úžasný představení. Tak jsem chodila na ty představení. A to už jsme všichni mysleli, že se oběsíme, zastřelíme. Ty osumdesátý léta byly naprosto příšerný. To bylo nejhorší. No a pak přišel teda Golem. No tak jsem vymlátila Golema, co se dalo. To byla první veliká společná výstava v Mánesu. Tam měla skupina Lipany…, volné sdružení, které se sejde vždycky, když je potřeba. Když se něco děje. Tak jsme se sešli asi třikrát. Teď už se nemůžeme sejít, protože opravdu teď už se nemůže nic stát. Takže tam byly ty Golemové. No a pak jsem začala úplně šlapat vodu. Jsem opustila figuru, definitivně, úplně. A octla jsem se v jakési mystice. Řekla jsem si: „Tak teď jsem skončila. Teď jsem Malevič. Došla jsem k bílému plátnu. Co si počnu? Co budu dělat?“

No mezitím jsem samozřejmě plně restaurovala, poněvadž to mi po rozvodu zůstalo, žejo. Neschopná se o sebe postarat nějak jinak. Že bych se třeba nějak šikovně provdala. To jsem mohla.

Restaurování mě číní absolutně nesvobodnou, se všim všudy. 

A samozřejmě při jisté zodpovědnosti a pečlivosti, kterou celá ta naše generace byla tak vycepována. Neni možný to ošulit, tu restaurátořinu, že to je prostě harpyje, která člověka úplně vysaje. Ten nepřetržitej upír, tý zodpovědnosti k tomu řemeslu, člověka úplně zlikviduje. Já jsem se netajila nikdy tim, že mě to nebaví a že se tím pouze musím živit.

Je to stejné, jako když jste byly na Akademii, s očekáváním, pracovité, se zájmem o umění. Potom po škole smysl všeho, v co jste veřily, se nepotvrzuje a nedostavuje. Pár let vyčkáváte a stále pracujete. Výstavy buď nejsou, nebo mate i třeba výstav spoustu, ale stojí vás to jen peníze. Cítíte po čase, že už toho bylo dost. Litujete, že jste v sobě nezkusila v mládí rozvíjet ještě něco jiného. Jak dlouho bude trvat, než v sobě odbouráte vše, co způsobilo, že tu dnes stojíte a máte pocit selhání. 

Řekla jste: Chtěla jsem být svobodná, a to jsem přehnala. 

No, u mě nejvýraznější bylo, že jsem už jako malá opravdu chtěla být tou malířkou, to jako jó, a to byla veliká chyba. Všechno, co jsem dělala, jsem podřizovala tomuhle přání. Takže jsem chodila na ty různý kurzy, nebo, pro děti jak byly. Né, to se nejmenovalo kurzy, ale takový ty při školách, ty kroužky zájmový. Tak jsem tam chodila na modelování, na kreslení, na keramiku, všechno možný. A všechno jsem podřizovala tomu, že bych chtěla být jednou tou akademickou malířkou.

A dostal se mi do ruky, to si vzpomínám jak teďko, tlustej scénář na film. A tam byla hromada volných míst. Vždycky pár řádek a pár řádek a všude kolem spoustu místa. A já jsem to všechno pomalovala, pokreslila svýma výtvorama. A dostalo se to ruky, a to bylo v šestý nebo pátý třídě, dostalo se to do ruky nějakýmu člověku, kterej si možná myslel, že k tomu má co říct. A ten snad k nám přišel domu, a říkal, že prostě to dítě musí jít na nějakou tu školu. „Podívejte se, jak to tady krásně udělala. To je velikej talent,“ a něco v tom smyslu. Ale hrozně se mýlil. Takže maminka, tatínek tenkrát už nebyl, začala o tom jako přemýšlet, a něco hledat, nějaký možnosti.

Viděl v tom rychlým črtání tím perem a tužkou, tak viděl ten talent, jo, ale prostě, já nemám žádnej jako výraznej talent bohužel.

Já jsem nic jinýho neuměla. Bylo to pro mě jediný řešení. Mě by třeba zajímal dějepis, ale nebyla jsem studijní typ. Mě by zajímalo třeba… nejenom dějepis, ale třeba vůbec jako historie čehokoliv. Třeba historie divadla, historie oblíkání, prostě takovýhle věci, to by mně bejvalo hrozně zajímalo, ale nebyla jsem studijní typ. Bavila by mě třeba medicína, ale nebyla bych se schopná to naučit. Takže já nevim, co bych mohla dělat. Nebavilo by mně být sekretářkou, to v žádnym případě. Ani na tu veterinu by mě nevzali. Jo, s těma zvířátkama bych třeba komunikovat uměla, ale neuměla bych popsat jejich kosti, svaly a všechno to. Takže co bych já mohla dělat? Takže já jsem se upnula, opravdu upnula na tohleto už jako malá. Hodně lidí to říkají, chtěl jsem něco bejt už jako malej, ale někdy to třeba ani neni pravda. Ale u mě to pravda je. A asi před dvaceti lety jsem se setkala s jednou spolužačkou ze základní školy a ona, aniž by ji k tomu někdo vyzval, byli jsme takhle v hloučku, tak sama řekla: „Todle je jedinej člověk… ukázala na mě, „… kterej opravdu už v tý první třídě, říkal že chce být timhletim, čim opravdu je.“

Tím mi osvěžila v paměti, že opravdu tomu tak bylo, že jsem byla jak umanutá, všechno jsem pokreslovala.

Hledáte v sobě pomalu, ale jistě způsob, jak před ostatními omlouvat, že jste s volným uměním skončila. Stydíte se za to. Očekávalo se od vás že budete interpretovat svět…, tvořit…, pracovat se svojí představivostí. Tolik krásných a ušlechtilých předsevzetí. Vyvolalo to ve vás velká očekávání. To bylo krásné období, když na něj teď po čtyřiceti letech vzpomínáte. Tenkrát jste to brala jinak. Bylo to to jediné, co jste uměla, na jinou školu byste se ani hlásit nemohla. Byla jste ze začátku jak umanutá, pořád jste kreslila, pila pivo a nic nejedla. Lidi kolem vás vás museli brzdit.

A pak tahle práce – to restaurování – to bylo vykonstruované… Hybridní sloh, aby vás něco zaměstnalo. Bylo vás moc s diplomem svobodného uměleckého povolání. Úlisný manévr, jak odpoutat pozornost od toho, že společnost s uměleckým myšlením do budoucna nebude počítat.

Řekla jste: „Snažím se začít s grafikou, ale je to strašně těžký po tý době restaurování.“ Mohla byste mi to popsat?

No tak ten čas ubíhá jako už děsně rychle, a už člověk nemá tolik síly. Za mlada vždycky jsem se vrátila, vždycky jsem se vrátila. Ale teďka se mi stalo, ale to je čistě mezi náma, že jsem se dostala do situace kdy ne a ne se odlepit, jo, prostě. Nejde to jo. Dřív jsem prostě, během deseti čtrnácti dnů jsem se vzchopila a začala jsem něco dělat. Ale teďka prostě, ať dělám co dělám, tak prostě… (pauza 2 vteřiny)  mám pocit naprostý takový…(pauza 5 vteřin) Jednak nemám pocit, že to je důležitý (velmi tiše), no tak nevim, no prostě to nejde, no. Neni dost síly. Ono všechno potřebuje sílu no. Ono se to zdá, že to neni žádná práce, že je to spíš zábava, ale neni tomu tak, potřebuje to určitou sílu a předtím jsem to nikdy nezažila jako teďka, když mám pocit naprostýho úbytku sil. To se stane takovej zlom, a to čekám, hned z jara to přejde, no ale… ale je to velmi nepříjemnej pocit, no. Člověk přejde ulici a vrátí se a je naprosto vyčerpanej. Přitom byla mírná zima, nic se jaksi nedělo hroznýho. Takže to je potřeba z tohodle se vysekat, no a potom… já doufám, že začnu, no. Ale představa, že budu něco tisknout, no to je docela… (pauza 2 vteřiny) Vyrejpat to to neni tak jako hrozný, to člověk udělá. Ale potom to vytisknout, to chce taky se obrnit trpělivostí, a nebo si to nechat vytisknout. Což já jsem do teďka nedělala, protože jsem měla pocit jednak, že ty moje tisky jsou takový nebezpečný. Já jsem vysekávala různý takový tvary a skládala jsem to v něco jinýho, a… (pauza 1 vteřina) nebo aspoň částečně. Takže jsem si říkala: „To ten tiskař, chudák, co on by z toho byl celej tumpachovej, aby pochopil, co tam jako chci, a co tam nechci…“(pauza 1vteřina) jenomže zase, no… (pauza 3 vteřiny), ty moje možnosti jsou zase daný roztečí toho válce na mašině, a to určuje velikost, přes kterou nemůžu jít, a potom teda ono záleží na tom, jak je vlhko, na tom, jak je dobře vlhčenej papír, jak je prostě, no, to znáte, no. Když se tiskne, tak musí všechno bejt správně. Když se vloudí chybička, tak ten tisk se může zahodit. Teďka ty větší desky, když člověk dělá tak padesát na šedesát, no tak to vytírám třeba hodinu z toho hliníku. Já dělám do hliníku, protože on je měkkej a ono se do něj docela dobře…, ale špatně se to vytírá, že to chvilku trvá, a potom tam tisknu třeba tři barvy nebo dvě barvy. A když po tý hodině tam člověk naloží papír a neni to zrovna tak vlhký, jak by to mělo bejt, a ten tisk nevyjde, tak to je lehce rozčilující, to namíchne. No a musí se to znova, a ten hliník zase nevydrží moc tisků, tak to jsou takový úskalí tý techniky, kterou já dělám, protože v poslední době jsem dělala jenom suchou jehlu. Suchá jehla má tu výhodu, že se může kdykoliv přerušit, že ten lept, to člověk něco zaleptá a za měsíc zapomene, co tam je zaleptanýho, a co ne. Potom na tom pokračovat, to je docela jako náročný. To by se mělo umejt všechno jako, ten kryt dát pryč, udělat si nátisk, v jakym je to stádiu přesně a co by to chtělo dál. Takže ta suchá jehla je v tomhle ohledu taková jako, no, jednodušší no. (pauza 5 vteřin) A mám teďka takový podklady pro asi tři věci, ale… ale nápad je nápadem tehdy, když to má člověk vymyšlený i v tý technice, když člověk ví, tohle udělám takhle a kompozičně to bude takhle a technicky to bude takhle. Tak je to nápad. Předtim ne, to jsou takový jako chiméry, který ještě nemaj’ dostatek podkladů k tomu, aby vyšly. Takže když člověk má bejt připravenej něco udělat a vyrejt to do tý desky, tak už musí mít poměrně jasno, co tam bude.

Bývalé spolužačky z Akademie dělíte na dvě skupiny. V první jsou „bylo to fajn“ a v druhé „škola mi nedala nic“. Cítíte, že je to jedno a to samé řečené dvojím způsobem – „bylo to fajn“ je alibistická verze toho druhého.

Ty, které celou tu dobu na škole vidí jako zárodek ne úplně snadno sdělitelného problému, vás baví víc.

Pak jsem se dostala, tak jsem přestala pracovat v té rekvizitárně, a šla jsem tedy na tu Akademii. Ovšem tam jsem byla velice zklamaná, protože tady se pořád něco dělo, jako na tý Śkole uměleckých řemesel, tak pořád člověk získával nějaký ty…, a teď najednou na tý…, já nevim, já bych to asi něměla říkat. Na tý Akademii, to byla shnilá voda, tam chodilo pár profesorů po těch chodbách, jo. Namyšlenejch. Který občas přišli do ateliéru. Teď tam nechali ty děcka ve svý vlastní šťávě, jak se říká, jo. Teď já jsem byla zvyklá prostě pořád nabírat, prostě komunikovat, jo. Hlavně třeba na tý malbě monumentální na střední…, my jsme tam měli dílenskýho, kterej nám třeba říkal různý techniky, jak se co dělá. Jak se dělaj’ nástěnný malby, jak se dělaj’ nějaký ty papíroviny, a zkoušeli jsme to. Nebo ty keramický všelijaký mozaiky a to všechno. A teď na Akademii se stálo u štaflí a každej si cosi mazal. A hlavně to bylo pro dítě vychovaný secesí a krásnem šílený, co tam kluci dělali. Ta doba strukturálního umění. Oni tam proleptávali a provrtávali desky. Lepilo se akronexem, teda akrylátem, železný nějaký ty na obrazy. A teď sirky, a to. A teď černý všechno. A teď já jsem tomu nerozuměla, protože já jsem se narodila tady do týto doby, čili mě komunismus nějak neovlivnil, že já bych viděla nějakou černotu. Oni mě naši nikdy nic neříkali, takže bych byla postižená nějak jako nenávistí k tomu systému. Já jsem se do toho narodila, tak jsem to vzala tak, jak to je. No ale oni, jak jsem to vyrozuměla potom, byl to jakýsi revanš. Shazovala se secese, shazovali se secesní malíři. Alfons Mucha byla úplná kýčovina. Všichni, co dělali realisticky, byli kýčaři. Tak já byla zoufalá, protože já jsem malovala pohádky a já nevim co všechno. V druhým ročníku jsem utekla ze školy do zbrojovky v Brně do uměleckého a grafického studia v tý fabrice, kde se dělaly takový ty různý plakáty a co ta fabrika potřebovala. A oni se z tý Akademie pak ozvali, jestli se vrátim, že nemám přerušený studium. Tak já jsem říkala, že teda jo, ale na grafiku. Tak jsem tam ty čtyři roky nějakým způsobem přecvakala. Sedm roků to trvalo celkem.

Nic se tam nedělo. My jsme třeba šli do hospody. Oni mi říkali děcko z Moravy a že moc mluvím. A já jsem si říkala: „A proč oni nemluví?“ Fakt je, že my jsme seděli v hospodě a všichni si tam dali pivo, a teď tam začali hrát takový ty krabičky. Takový to, prostě šprtali to a mlčeli. A teď pili tak dlouho, až spadli pod stůl. Říkali si somráci. Pro mě to bylo nepochopitelný. Jsem si říkala, že tak buďto maj’ tak hlubokej introvertní život, nebo žádnej. Já byla zvyklá, že jsme na střední dělali spoustu volovin. A ty kluci byli živí, plný energie, srandy, plesy byly, všechno. A teď na tý Akademii každej čučel polomrtvejma očima.

No přežila jsem ji, ale byl to můj nejhorší…, bylo tam…, nějaký tam bylo mrtvý ovzduší nebo co. No a ty kantory my jsme skoro neznali. Oni ty kantoři tam vždycky tak prošli, jednou za tejden. Neřekli k tomu nic.

Atmosféra na ulicích po Praze byla černá, ponurá, otlučená, ale na Akademii taky. Všecko bylo tedy takový jakýsi beznadějný, depresivní. A všecko mělo takovej charakter… ehm… hm… takovýho… takovejch prokletejch básníků. Když se teda mluví o tom bohémským životě, tak to mělo takovou atmosféru. Třeba jsme někde pili, a teď jsme tam pili dva dni. A pak jsme šli po tom Karlově mostě, úplně takhle k ránu. Tam nikdo nikde. Po cestě jsme potkali popelnici, tak jsme ji převrátili, jo, prostě ty ulice byly všude prázdný, celá Malá Strana až na Václavák.

Já jsem měla problémy s tím, že mě toho tam vlastně nic moc nedali, že všechno to, co jsem mohla získat, už jsem získala, a že to proto pro mě bylo… Já jsem tam jedině studovala život lidí, město, a otrkala jsem se tam, ale jinak z tý školy jsem neměla žádnej pocit. Z tý školy jsem měla ten pocit zmaru, nic jsem se tam nenaučila. Akorát ty techniky.

A taky:

No třeba kluci dělali to, že vzali holkám jejich práce a takhle to dali, až úplně ke stropu to pověsili, a teď se chechtali, jo. On tam byl nějakej žebřík, ale my jsme se na to bály lézt. To byl dlouhej…, to byl strašně vysokej ten ateliér. Tak pak se jeden smiloval a sundal to. (pousmání) (pauza 5 vteřin) S těma klukama to někdy nebylo moc jednoduchý. Do všeho moc kecali, všecko kritizovali. Holky pro ně byly blbý… (pauza 3 vteřiny, nevim… Nejhorší byl ten Jiří Sopko, jestli neznáte to jméno. Známej malíř. On jednou maloval jako pole – zelný hlávky, ale to byly lidský hlavy, jo. To je takový morbidní. On měl vždycky nějaký připomínky… k tomu co dělaly holky… (pauza 2 vteřiny) Byl dost drsnej…

Na tý Akademii jsem nebyla nějaká zvlášť výborná, ale ani jsem nebyla na vyhození. Já jsem byla u toho Pelce a řekla jsem, že bych chtěla dělat ty ilustrace. Tak on že: „Tak dělejte ilustrace.“ Já jsem si vzala knížku, takovou dětskou, a začala jsem dělat ilustrace a on: „Tohle nejsou ilustrace. Co to je?“ A já jsem říkala: „No to jsou ilustrace k tý knížce, se kterou pracuji.“ A on: „To nejsou ilustrace.“ Nikdy mi neřekl, proč to nepokládá za ilustrace. Mně se teda jeho ilustrace, který dělal do knížek, líbily. Proto jsem se k němu teda přihlásila. Ale nikdy jsem z něj nevymámila nic. Vždycky vybruslil a nikdy nic neřekl. To je dobrý, to je blbý. Proč je to blbý. Furt říkal: „Nebojte se barvy.“ Pak mi říkal, že maluju přebarveně, jo. Já jsem nerozuměla, co vlastně chce. No to už byl konec. Už se končilo. Tak jsem dostala diplom a šla jsem domu. On prej bejval fajn nějaký roky předtím, protože přišel do ateliéru, kde bylo těch dvacet studentů… nebo patnáct. A vykládal vtipy a bavil se s nima. A prostě byl normální. Teď ale chodil takovej nabručenej pořád a koukal tak divně a říkal: „Tohleto se mi nelíbí.“ Nebo jednou říká: „Tohle schovejte, a až bude žírování, tak si to pověsíte na zeď.“ A když jsem to pak pověsila na zeď, tak řekl: „To musíte sundat, to se mně nelíbí.“ Takový byli nějaký poťapaný ty profesoři někdy. No byli to už starý pánové. Co se dá dělat.

Jednou si tam přivedla spolužačka malýho chlapečka. A ještě tam měl někdo v klícce hrdličku, pověšenou takhle na stěně. A přišel profesor a říkal: „Co je to tady za blázinec, tady jsou ptáci, jsou tady děti. Tady se má pracovat!“ Jsme to museli zlikvidovat, tyhle jak on tomu říkal, sentimentality. Pták v kleci a dítě malý. Běhal tam dvouletej kluk, jo. 

Nebo se zeptáte:

Co ti dala Akademie do života?

Nic.

Akademie mi dala…(pauza 4 vteřiny) karikaturu pana profesora Pelce. Jeho životní, jaksi postoj, který se mi líbil. Pak mi dala pana profesora Smetanu, kterej mě uctíval a miloval, vysloveně. Byl dokonce na svatbě. 

Já nevim, o čem bysme mohly mluvit ještě. Se mnou to neto…, protože já opravdu rekapituluju tu minulost teď a… Kdo se vyšvihl, kdo se nevyšvihl. Třeba, byl mým přítelem, měli jsme vedle sebe ateliéry na Černym mostě, byl Jirka Načeradský, jo. A protože ženský nikdy nebyly svými malířskými kolegy brány. Nikdy. To bylo tabu, jo. Ženský byly tabu. A pamatuju si, že rok před tou revolucí, nebo těsně, byla skupina 12/15, nebo co, a že Kurt Gebauer, se kterým jsem měla právě v tý době výstavu, tak že mě navrhoval. A dva to neschválili. Pan Bláha, se kterým jinak normálně komunikuju. Řekli: „Ženský nebereme. Ženský tady nechceme. Ne, žádný ženský.“ Takže to se mě hluboce dotklo, protože i oni tady nějak strádali všichni, žejo, udělali si tadytu skupinu a věděli, že ty ženský taky…, několik těch ženských… A oni, ne, ženský ne. Tam vznikala nějaká solitérnost taková. Jsem si říkala: „Tak na vás prdíme prostě, když jako ženský nechcete.“ No a teď už je to jedno všecko, žejo. Je prostě převaha ženských. Což je vůbec převaha. Co maj’ dělat. Tak malujou obrázky.

Řekla jste: „Sedumdesátý léta bylo zelený období.“ Mohla byste mi popsat jeden obraz z toho zeleného období?

Tak já vám popíšu svojí smrt, jo. Jsem namalovala. Tak to jsem viděla někde Warhola a strašně se mi líbil. A teď jsem zkombinovala architekturu, jako ten princip opakování, jo. Řekala jsem si: „Ano, v opakování je ta naléhavost.“ A byli jsme se školou, naposledy se školou,v roce šedesát šest v Gruzii. Měsíc jsme tam byli. A tam jsme havarovali. Na Kazbeku. Zrovna pod Lermontovovým, jaksi to, mohylou. Takový serpentýny. A vezl nás nějakej žák z Akademie. To byla výměnna, oni jeli sem, my tam. A… (pauza 2 vteřiny) v jedný tý zatáčce byl jeden jedinej takovej betonovej sloupeček. On dostal smyk a takhle jak jel, tak dostal smyk a začal brzdit a zastavil se o ten sloupeček tak, že to auto se houpalo zadkem do propasti a předkem tam, jo. Dvě jsme byly. Ta už zemřela, ta kolegyně. Za námi jel autobus s našimi studenty. Nás poslaly jako dvě, protože jsme měly problémy s Gruzíncema. Dvě holky jsme byly jenom. No a teď já…, to byla nějaká volha a tam bylo takový byzantský světýlko špičatý. To mě takhle vrazilo do hlavy. A já zblbělá jsem začala vystupovat do tý propasti, jo. A řekla jsem si ještě: „Aha, tak tady ne, tudy ne.“ A drápala jsem se přes tu kolegyni, která tam byla v šoku, na druhou stranu. Takže jsem vylezla tady na to. A ten pak dojel a měl zlomenou holeň, jak narazil. A vůbec to nevěděl. On byl v takovym šoku, že ještě dojel do Tbilisi s takovouhle nohou, jo. No ale mezi touhletou zatáčkou a timhletim kouskem jsem opravdu prožila, to co se říká, svůj celej život. Na to nezapomenu. No a co s tim, no tak pak se to začlo násobit po tom šedesátým osmým, žejo. A já jsem si říkala: „Dobře, no tak já tenhleten zážitek musim nějak zúročit. (pauza 6 vteřin) Takže jsem to všechno zkompilovala dohromady. Uprostřed jsou takový tři figury, který nemaj’… (pauza 3 vteřiny) Podezírám kolegu Sopka, se kterým jsem pak dělala v aťáku, že mě lehce vykradl, jo. Protože on říkal: „Ty to tam pořád, člověče, děláš,“ jako on končil a já jsem ještě tam byla, „ty děláš takový divný lidi. Takový mloky.“ A já jsem říkala: „No taj já nevim, no, co to je.“ A byli tři aa jedna má takhle jako prst. Seděj v krajině, která je trojská zahrada. To je ta krajina moje, ta Trója s těma vinicema. A kolem ní jsou takový jakoby menší obrázky. Tenkrát to nikdo nedělal. Vzpoměla jsem si na Warhola, jak má tu havárii. No takže na těch obrázcích je celá ta havárie. Oni tam seděj, protože to je ta smrt. A tam jde taková secesní figura, zezadu, odchází do tý Tróje. To považuju za takovej svůj mimořádně dobrej obraz.  Když ho viděl Souček, tak úplně ustrnul a říkal: „Děvečko, vy to budete mít tak těžký v životě.“ To je strašný. Tak těch jsem udělala několik. Některý jsou někde v muzeu. Během tý doby se něco prodalo. Kupovalo ministerstvo kultury, byly pravidelný nákupy, a prodalo se asi dvacet obrazů. A když se rozpadlo ministerstvo v osumdesátým devátým roce, že opouštěly krysy loď, tak mi volala jedna právnička, která mě pak připravila o ateliér, kterej… No prostě provázela mě celej život smůla, ale nepřetržitě. Ale mojí blbostí, já jsem si nikdy neověřovala nic, mě to bylo fuk. Tak mě volala: „Máš tady nějaký svoje obrazy, nechceš se přijít podívat?“ Já jsem říkala: „No to bych ráda.“ Jenže jsem byla liknavá, než jsem se tam dopotácela, tak se ukázalo, že ty obrazy tam nejsou. Tak jsem pátrala, kde jsou. Tyto byly všechny rozkradeny. A teď už třetí obraz vidim v Dorotheu. Jak to tam ty lidi dávaj’ a prodávaj’ to. Jo. Soudruzi si rozkradli obrazy, a teď je prodávaj’… za pár korun. No tak tenhleten obraz, ten byl takovej důležitej. Tohleto jsem postupně prostě opouštěla. Říkám: Míjející se figury. Portréty. Hodně portrétů, svých ubohých přátel, nešťastných, kteří skončili všichni většinou špatně.

Řekla jste: „Po škole to bylo blbý.“ Mohla byste mi z tý doby něco blíž vyprávět?

My jsme dělali do šuplíku takzvaně. Prostě člověk furt něco dělal, a vršilo se to doma. Mohla jste to dát třeba na tu nákupní komisi. To byly takový nákupy jednou za čtvrt roku, nebo tak. No ale většinou se vám to vrátilo, protože oni měli určitou sumu peněz v tom Fondu. Třeba že nakoupěj za sto tisíc. Tenkrát ty ceny nebyly takový jako dneska ty milióny. Tak zavolali svejm známejm a řekli: „Hele, v pátek bude nákupka, tak sem něco přines, my ti něco koupíme,“ žejo, no. A věděli, že z toho dostanou nějakej peníz od těch umělců. Takže obvolali svý známý. Ty tam přinesli obrázky. Oni to vybrali, žejo. Takže furt se nakupovalo od takových zhruba stejnejch lidí. A ty takový po tý škole, co byli neznámí, si to zase vždycky odnesli zpátky domu. Většinou teda. Takhle to bylo. Než jste se probojovala někam, no, ale to trvalo. Kdo to neměl už vobšlápnutý, tak ten se moc timhle neuživil. Ještě grafici, protože to se prodávalo za celkem levno, ty grafický listy. A když toho udělali hodně, tak docela uspěli. Ty malíři to měli horší. My jsme měli stipendium, střídavě já a manžel. Ale hlavně nám pomáhali rodiče. Byli jsme chudý jak kostelní myši. Než jsme se prostě jako uchytili a sehnali si nějakou práci. A to trvalo obyčejně těch, já nevim, čtyři pět let, než se člověk nějak usadil nebo zapsal.

Každej měl očekávání, to, že se stane špičkovym umělcem, že jo, jinak by to asi těžko dělal. To je jako u zpěváků, že každej chce bejt hvězda, chce uspět. Tak tady taky. Tak, vlastně se chcete propracovat někam, na nějakou špici toho umění, no, toho výtvarna. Aby se o vás vědělo, aby se o vás psalo, aby to prostě… jste dělala výstavy, abyste byla hvězda. Tak takhle všichni… někomu se to povedlo, a někomu se to nepovedlo, no. A komu se to nepovedlo tak se s tím musel naučit žít. Je to boj, no.

Leda na tom restaurování se dalo slušně vydělat, ale to zase člověk musel někam jet. Sice spousta věcí se dělala i tady v Praze. Já jsem si říkala, že si koupim velikou mapu Prahy a napnu jí na chodbu a dám si špendlíky, kde všude jsem něco dělala. A bylo by husto, jo. Dělaly jsme s se spolužačkou na Starým Městě renesanční stropy. Tak to by opravdu bylo zahuštěný, protože tim jsme se vlastně živili celou tu dobu. Hlavní bylo u dost lidí tohle. Na to restaurování se taky dávalo hodně peněz. Ale to máte, že se dělaly všechny exponovaný stavby v Praze. Tak když bych začala třeba Hradem, tak já jsem tam restaurovala to Muchovo okno. Potom jsme tam dělali všelijaký stropy renesanční, Martinický palác jsme dělaly, dole na Malostranským náměstí spoustu těch stropů malovaných, Rudolfinum, Obecní dům, Živnobanka, Koruna na Václavským náměstí, tam jsem dělala ty vitráže všecky. Hotely. Prostě všechny ty exponovaný domy, na tom jsem se podílela. 

Řekla jste: „Na škole byla svoboda.“ Mohla byste mi popsat, jak ta svoboda fungovala?

Já teďka po revoluci, když slyšim slovo svoboda, tak mně to jako pěkně štve, jo, protože to byly kecy o svobodě. Tak jako svoboda, no. Tak nebyla jsem v kriminále naštěstí. A tak jako jsem si mohla relativně dělat, co jsem chtěla, jo. Což třeba plno lidí nemohlo, no. Ale ta svoboda je velice ošemetná, protože to každej darebák může zneužít, jako. Musí mít velice jako… nějaký mantinely, protože je nás tu mnoho a každej by chtěl mít svobodu prostě pro sebe, a né pro ty druhý.

Já o tom nepřemýšlela, jestli mám svobodu, nebo nesvobodu, ale přišlo mi hrozný, když jsem vždycky potkala svý spolužáky nebo nějaký známý, když jsem potkala třeba ty holky, jak maj’ nějakýho blbýho muže. Teď nějaký uřvaný děti. Teďka musej chodit do práce. Teď tchýně, když žijou třeba s tchýní v jedný domácnosti. To bylo běžný. A jak prostě musej v sobě potlačit veškerý svý touhy nějaký jako prostě… Tak jsem si prostě vždycky říkala: „Ježišmarja!“ Moje sestra mi byla takovym odstrašujícím taky v tomhle příkladem. Taky jsem si říkala, ježiš to je strašný tohle. (pauza 5 vteřin) Jako kdybych mněla nějakýho mužskýho, kterej by mi říkal, jestli můžu tam jít a co si mám obléci. Jestli by šílel třeba, že jsem si nechala ostříhat vlasy nebo…, už jen takový maličkosti, jo…, to jsem si vůbec nedokázala představit, že bych to přežila. A to je běžný, že musíte být tak jako… A teď vám furt říkaj’ ty chlapi, že ty ženský jsou blbý. Furt vám říkaj’, že vy jste leda tak dobrá… Vám řeknu rovnou. Jeden můj, jako né jako ctitel, kamarád z Akády, jsme si dobře rozuměli. Povídali jsme si. A pak on po mně tak jako začal vyjíždět a ujelo mu v týhle době, když se mi dvořil, že ženská je tak dobrá k plotně a do postele. Tak jsem si říkala: „Tak hochu, to ses správně projevil.“ A úplně já jsem ho začala nenávidět. A takový jsou ty chlapi furt skoro. Co si budem’ povídat. To je vlastně ten základ tý nesvobody. Jak člověk se jako upne na nějakýho mužskýho, a když má tu rodinu, tak to už je úplně konec. To už má do smrti teda zničenej život. Po první neštastný lásce, teď se tomu tedy směju, jsem si řekla, že se budu držet malování, to je to jediný, co mi zůstane a co stojí za to. Všechny ženský, co se vdaly a měly rodiny, tak toho nechaly, žejo. Nebo na dvacet let to přerušily a pak dělaly nějaký voloviny. Nakonec jsem si uvědomila, že musím mít nějakej pevnej bod.

Nejhorší je pocit marnosti naší životní existence, jo. A když někdo dělá něco bez cíle. Tak ty ženský, když maj’ děti a povede se to a nemaj’ úplnýho idiota, tak maj’ třeba, když ty děti vychovaj’ a jsou dobrý, tak jako to je dobrý. A právě ty chlapi, ty většinou, když jdou do penze, kór ty důležitý, tak je po nich. Ty umřou do roka. Protože už nejsou důležitý a nic. Tak jako člověk má takovou vidinu, tu já mám teď, že chci namalovat nějakej úžasnej obraz. Až se mi nějakej můj obraz povede a nadchne mně, tak snad můžu v klidu umřít, no. To se mi ještě nepodařilo, no. Takže si příjdu jako ten osel, jak jde za tim bodlákem. Takhle ho má před hubou a furt jde za nim. Až je po něm. Ale aspoň má tu ideu. Ale tyhle lidi, ty lituju. Ale je to všechno…, všechno je přelud. Mně to příjde, že celej ten život tak hrozně utek’, a příjde mi to, že se mi to zdálo, že to vůbec nebylo. Že to je sen. A každou noc se mi zdaj’ takový sny jako ze života, furt že něco jako dělám. Prostě jako ve dne, jo. A probudim se a někdy je to tak živý, že je to vlastně jedno, jestli se mi to tady zdá, nebo jestli to tady prožívám, jo. Vyjde to nastejno.

Řekla jste: „Toho času jsem promarnila strašně moc.“ Mohla byste mi tenhle čas popsat.

Vdala jsem se a vypadla jsem z rytmu. Život už neměl takovou rychlost. Když jsem se teda vdala, to je hrozný, to se člověk musí přizpůsobovat tomu druhýmu, a najednou jaksi… Já jsem dřív měla vždycky známosti a po čtyřech nebo třech letech jsme se rozešli. A já jsem si dělala svoje a občas jsme třeba někam spolu šli nebo jeli nebo tak. A teď, když máte toho chlapa vedle sebe, tak to si nedovedete představit, jak to člověka omezuje, jo. I když by on dělal všecko, tak už jenom tim, že on tady je a že jako… Oni ty chlapi prostě nechtěj’ dominantní ženskou, jako prostě, chtěj’ takovou… A než já jsem se trošku nějak naučila, jak bych řekla, dělat né slepici, ale neprovokovat ho tou dominancí, jo. Čili to chvíli trvalo. Potom když umřel, tak jsem se rychle vrátila do svý původní polohy, no, a jaksi… víceméně je to brzda, když se člověk vdá. Jako nemusí to bejt vždycky. Ale já měla technika, inženýra, ale i kdyby to byl výtvarník, tak já stejně myslim, že by to byla brzda. Takhle, on dělal všecko od vaření, dělal údržbáře, zahradníka, všecko. Já dneska na všecko mám lidi. A já se můžu s těma lidma sejít tehdy, když já chci. Když jim zavolám, zaplatim. Oni mi udělají ty věci a, zaplať pánbůh, zatím to funguje. A pak se s nima už nemusim zabejvat. Kdežto s tim manželem, toho máte vedle sebe od rána do večera, a v podstatě vás brzdí. Ta existence toho chlapa brzdí. Napětí jakýsi tady. Manžel vždycky tvrdil, že jsem jak chlap. No nebyla jsem puťka nějaká. A on byl strašně dominantní, tak my jsme museli každej strašně slevit. Když v tom vztahu víte, co nesmíte a můžete, tak vás to omezuje. No on taky se omezoval. A lidi si říkali, jak jsme slušní a sehraní. Ale to nebylo, to je někde vevnitř. Já když jsem tu sama, tak se uvolnim, jsem sama sebou. S nim to nešlo se uvolnit. Do těch pětačtyřiceti jsem měla těch vztahů taky všelijakejch. Ale vždycky jsem měla takovou jednu lajnu a vztahy se musely přizpůsobovat mně. Jo. Nikdy jsem se nepřizpůsobovala já. To bych jinak toho tolik neudělala.

Jak je vlastně váš život vepsán do role umělkyně?

Nikdy jste nakonec nevěděla, jestli vám vaše vzdělání něco dává nebo spíš bere. 

Byla jste vedena k tomu, abyste si vytvořila svůj vlastní osobitý pohled na svět. Tento náš svět většina lidí prostě přijme za něco daného, ale vy jste si zvykla ho interpretovat. Vše je pro vás důležité a vše čtete jako kódy. Vytvořila jste si slovník obrazového jazyka. A i přesto – s ničím, co vytvoříte, nejste spokojená, vděčná jste jedině za to, že se tomu můžete věnovat. 

Vytvářet budoucnost a definovat to.

Umění má inspirovat a měnit věci k lepšímu, ale samotné umělce svazuje. Umění má poukazovat na problémy ve společnosti, ale to, že je samo o sobě problémem, nikdo nechce vidět.

Kreativita je mimoto kulturní konstrukt, jak mluvit o tom, v čem jsme výjimeční? Nejsou slova.

Teď se vás někdo ptal: „Co vás nutí pracovat a co vám dala škola do života?“

Co máte na tohle odpovědět?

Po škole nastala drsná realita, prožila jste si taky moře let hladovejch. Vztahy se vám rozpadaly, všechno se začalo pomalu bortit a ztrácet smysl. V týhle společnosti o vaši způsobilost nikdo nestál. A představivost byla tak leda pro děti. Viděla jste to kolem sebe, je to tak bezvýchodný, protože si nikdo neumí nic představit, natož si představit politickou změnu k něčemu novýmu, něčemu, co tu prostě ještě nebylo. Žádná odvaha, hlavně neriskovat, že ztratím to málo, co mám. Tím jste se nemohla nechat prosytit, to byste radši umřela. To bylo nejhorší období vašeho života.

Zdálo se, že se na umění vykašlete. Stejně už vás dávno přestalo zajímat vystavovat, aspoň teda za těch podmínek, jaký kolem toho panovaly. Každou výstavou jste stejně jen zchudla a pozorovat to, jak ubývá lidí, co na ty výstavy chodí, a těch, pro který to skutečně něco znamenalo, to vás ničilo. A co víc, škodilo to umění samotnému, to, že ztrácelo angažované diváky. Nerozvíjelo se. Stagnovalo. Jako by nebylo možné překonat stereotyp, kdy umělecké myšlení může existovat výhradně materializované do formy soch a obrazů v galeriích. Je absurdní studovat s tím, že výstavy znamenají úspěch. 

Pět let po škole pro vás umění úplně skončilo. Nechodila jste na výstavy, přestala o nich číst. 

Všechno začalo takto. Rozhodli jste se se spolužáky z ročníku udělat si společnou výstavu v Atriu na Žižkově. Ujala jste se toho, že se pokusíte získat grant od městské části na pronájem galerie. To se vám podařilo tak dva měsíce před plánovanou vernisáží. Za nějakou dobu jste si všichni dali vědět, že se sejdete instalovat. Z deseti vás nakonec instalovali tři. Dva Pražáci včetně vás a spolužák z Písku. Do týdne v časovém skluzu jste ještě svezli, co chybělo. Nedá se říct, že by galerie čekala na to, až do ní někdo navěsí novou výstavu Po třech letech, co jste žádnou výstavu neměla, se vám dokonce zdála magičtější úplně prázdná. Představovala jste si, jak na všem pracují neviditelní dělníci. Elektřina, zásuvky, i ta řada zásuvek nad rámem dveří, jak o tom tenkrát asi přemýšleli. Podlaha z teraca, sádrokartony, které vytvořily dost podivný detail, jak se potkaly s podlahou. Překvapilo to tenkrát někoho? Sešli se nad tím? 

Instalovali jste tři dny, což možná bylo až moc, protože s něčím jste si ani po těch třech dnech nevěděli rady. Instalovat v místech, kde zeď nebyla úplně souvislá, nebo ne? Bylo toho všeho víc, než co by pokrylo hezká místa. Dva dny byl klid před vernisáží. Pak jste přijela a vaše obrazy byly přeinstalované a nikdo vám ani nezavolal… Visely v podivné kaskádě nad sebou, tak aby udělaly pohledově prázdné pozadí pískovci na soklu, který přivezli ráno v den vernisáže… Asi by se o tom mohlo dál nějak diskutovat, ale vernisáž byla za půl hodiny a vám to vzalo veškerou chuť a sílu. Sbalila jste si obrazy a z galerie jako takové odešla…, jestli né navždycky, tak alespoň na hodně dlouho pryč.

Zmizela jste pro všechny a svým způsobem se vám ulevilo.

Ale co teď…

Nemalovala jste, zdálo se vám, že právě ty pomalovaný plátna si říkají o to, aby mohly viset v galeriích, a že ty za to celé znechucení můžou. Rozhodla jste se už žádný nedělat. Nebyla jste ten typ, který by zahořkl a stěžoval si na nějakou nespravedlnost.

Začala jste přemýšlet, co člověku zbyde, když přestane malovat.

…

Stejně jste nakonec začala restaurovat jako ostatní. Urputně udržovat staré umění při životě. Byla to namáhavá práce, úplné martýrium. Nekonečné škrábání… retuše…

Slyšela jste pak od kolegů, že Slánský stejně nakonec přiznal, že i umělecká díla by měly mít šanci zemřít. To byla ironie osudu.

Ze začátku jste vzdorovala, jak se dalo, brala jste to jako nutné zlo, ale po čase jste si zvykla, a dokonce jste z toho snad nakonec měla i potěšení. Jen vy jste mohla do tak významného díla zasáhnout, cítila jste privilegium. Mohla jste ho dokonce změnit, upravit. Nalézání podmaleb a rozhodování, kterou vrstvu odkrýt, zachovat.

Odstupovali jste si, nejen abyste si kontrolovali celek, ale také pro upamatování, že jste tu s touhle vyjímečnou malbou. S něčím, co jste si mysleli, že vás morálně převyšuje, a je proto žádoucí trochu té dělnické práce protrpět.

Prakticky jste zbavovaly ty díla jejich minulosti. To byl princip. Kdyby tu ta poptávka nebyla, nikoho z vás by nenapadlo takto k těm dílům přistupovat a oživovat je. Nedalo se o tom ale takhle přemýšlet…, jela jste jak robot. Mozek vám úplně vypnul. Zahlcovali vás prací, byly jste prakticky pořád na lešení.

Po prvním restaurování, už není cesta zpět. Každou další dekádu je nutné restaurovat nově, protože patina ani stáří už nejsou autentické. Restauruje se častěji a v kratších intervalech. Už nikdo nebude mít šanci se do díla vžít a pochopit, co ve své době mohlo znamenat, jedinečná atmosféra je pryč. Tváří se, jako by bylo vytvořené právě teď. Je to stejné jako retuše modelek v médiích. Boj s časem.

Pro vás samotné čas běží pomalu. Často je těžké si představit konec jedné práce. Někdy strávíte celý den na jednom centimetru čtverečním. Pracujete od rána do noci, každý den, měsíc v kuse.

A k tomu ještě ty domy a fasády se hýbou, spárovalo se ne až tak tvrdou maltou, takže byla všude vůle, flexibilita… To vás fascinovalo, jak dřív všechno fungovalo jinak. Když jste pracovala na věcech, tak jste žasla, jak bylo všechno udělané pečlivě. Jak to ti řemesníci dělali s chutí, všechno do toho dávali. Věřili svý práci.

Vystudovaní restaurátoři vás ze začátku nesnášeli, brali jste jim práci a navíc…, vám to šlo líp než jim. Neřídili jste se pravidly, ale intuicí. Pak se to zlomilo, protože komisi v Mánesu začali restaurátoři ovládat a umělce vytlačili. Začali vás posílat na Moravu a všude možně, kam se jim samotným nechtělo. To znamenalo se fakticky na tu Moravu třeba na tři roky odstěhovat. Je to absurdní, ale vám to asi nakonec nevadilo, v Praze vás v podstatě nic nedrželo.

Někdy si říkáte, co vy to vlastně restaurujete, dějiny… fresku, nebo snad svoji důstojnost…?