Představte si, že se rozhodnete jít na výstavu, což s sebou nese určitou připravenost, vnímavost a otevřenost.

Při vstupu do galerie Fotograf vás překvapí poměrně komunikativní atmosféra, jste přivítáni a pozváni dál.

Místnost je malá a zdá se, že je předělená na polovinu látkovou stěnou. Z druhé strany vás hlas požádá, abyste nakreslili studii své ruky.

Pokud souhlasíte a výzvu přijmete, otvorem v dělicí stěně vám podávají papír, tužky a gumu.

Kreslení není tak obvyklá forma vyjádření jako mluva a dalo by se říct, že má svoje pravidla. Když člověk nekreslí, logiku pravidel musí hledat znovu.

Co to tedy je, když někdo umí kreslit? Končí vše u kresby samotné, nebo je to nějaký um, který je univerzálnější a dá se použít také v jiných věcech?

Může to souviset s přemýšlením?

Pokud se ruka na papíře podobá té vaší, která byla předlohou, tak kresbu vrátíte do zákulisí galerie a necháte tam někoho ještě podobu posoudit.

Druhá místnost je větší světlejší a působí víc než první jako výstava. Na stěnách jsou fotografie a v nich je ukotven zvuk, který posloucháte ve sluchátkách.

Třetí místnost je prázdná, jen jí, jako doposud všemi ostatními, probíhá dělicí stěna. Stojí v ní pouze židle.

Uděláte pár kroků a tušíte přítomnost někoho dalšího na druhé straně látkového neprůhledného předělu. Po chvíli nejistoty vás pozdraví, a pozve k usednutí na židli.

Pokračujete v krátkém několikaminutovém rozhovoru, ve kterém se pohybujete v prostoru a čase, který si společně s někým za stěnou představujete. Co v té představě děláte a říkáte, není realita, ale je to reálný zážitek.

Představivost je opět něco, co obecně není běžně v dospělosti praktikováno. Umět si představit změnu či něco nového však dává žité realitě alternativy.

V poslední místnosti visí jediná fotografie. Jdete blíž a poznáte svou vlastní ruku a svou vlasní kresbu ruky vedle sebe. Vyfocenou a zarámovanou.

Ve finále kontemplativně a s dávkou odstupu nahlížíte něco co jste sami vytvořili.

Průvodním motivem výstavy bylo pomocí především nonverbálních prostředků zviditelnit sociální procesy ovlivňující to, zda umělec profesně takzvaně prorazí, nebo nikoli.

Slovníkem běžným pro popis toho, zda je umělec rozpoznán, by se dal dal tento stav popsat jako razantní prolomení se z jedné polohy bytí do druhé, jako situace podobná té, když se konečně dvě štoly ražené ze dvou stran konečně spojí v jeden tunel, a to způsobem, který je oslavou vydařeného úsilí a výborného naplánovaní.

V případě uměleckého úspěchu jde ale ve skutečnosti spíše o komplikovanou cestu, provázenou permanentními pochybnostmi a snahou o to, zachovat si nezávislost.

Výstava Průraz je pokračováním uměleckého výzkumu zabývajícího se fenoménem absolventů uměleckých škol, kteří se po studiích začali věnovat jinému zaměstnání.

Výzkum je založen na výpovědích několika desítek respondentů, z nichž se vybraná část během výstavy zúčastnila série workshopů přímo v prostoru Galerie Entrance.

Výstava tak měla podstatný procesuální a participativní aspekt.

Jako koncepční model na této výstavě sloužila stěna – síto, na kterém se mohlo něco usadit a něco jiného jím naopak prošlo. Stěna s litografickými kameny ztělesňovala předěl mezi prostorem před a za.

Když jsme si pracovně představovali co člověka nutí pracovat (věnovat se výtvarné práci) a pakliže tato síla prošla polopropustnou stěnou na druhou stranu.

Jak naopak vypadá to co je silou opačnou, tlumící, která způsobí zanevření, zatrpklost?

Kresby, o které jsem je požádala, vznikly jako reakce na moji otázku, zda je možné vyjádřit kresbou, co si člověk může vzít ze svého uměleckého vzdělání, pakliže pracoval nakonec v jiném oboru, a co naopak v sobě musel z uměleckého vzdělání potlačit.

Motivy na kresbách je velmi obtížné významově rozebrat, mnohem výrazněji se ukázalo, že vyjádřit se výtvarně po letech nečinnosti nejde příliš spontánně. Kresby spíše ukázaly poslední živou výtvarnou představu vyvolanou touto situací.

Zdálo se, že jde o výjev pro konkrétního umělce velmi důležitý, a že byl také často vytvořen v období, kdy bylo nutné řešit rozpolcení mezi mnohými dalšími zaměstnáními, kterým bylo nutné se věnovat.

V podstatě podle toho, do jaké míry spontánně bylo možné zapojit uměleckou představivost a pokusit se výtvarně odpovědět na moji otázku, ukázalo, nakolik bylo v životech absolventů AVU nutné potlačit uměleckou přirozenost a jak složité, nebo někdy i nemožné, je ji vyvolat zpět.

„Jako člověk jsem byla dost ostýchavá a uzavřená, ale moje grafika byla vždycky násilná a hrubá. Ty nástroje mě k tomu vybízely. Grafika mě obrňovala a dávala mi jasný impulz k tomu prorazit. Prorazit jako umělkyně...“

Výstava je kulisou, na jejímž pozadí se odehrály tři „slepé panely“ podle Biograficko-narativní interpretační metody.

(BNIM)

Šlo o interpretační proces s přibližně pěti až sedmi panelisty kolem stolu. Text, se kterým jsme pracovali, je jedním z rozhovorů, který jsem pro tuto dizertační práci uskutečnila.

Jde tedy o výpověď člověka, který absolvoval Akademii výtvarných umění, obor volného umění.

V interpretaci se zviditelnila slepá místa narativu a zároveň panelisté neviděli do budoucnosti – materiál, se kterým pracovali, neznali.

Jediné, co pozvaní panelisté věděli, bylo, že budeme ve skupině rozebírat vyprávění nějakého anonymního člověka.

Audio nahrávka rozhovoru byla přepsána a čtena krok po kroku, bez znalosti toho, co přijde dál, jak se bude vyprávění vyvíjet.

Po každé sekvenci čteného textu byla zpracována hypotéza zkušenosti. Co prožívá člověk, který vyprávěl svůj život v tom konkrétním okamžiku. A následně, po zaznamenání přibližně pěti spekulativních hypotéz, se u každé vyznačilo opět přibližně pět cest možného pokračování narativu.

Například: Pakliže tento člověk zažívá pocit vyrovnanosti v momentě, kdy o této události mluví, o čem bude mluvit teď? Nebo pokud zažívá zklamání, jak bude pokračovat, co se bude dít dál?

V procesu postupných předpokladů a projekcí se představa korigovala, zpřesňovala.

Mně samotné tento slepý panel pomáhá vidět souvislosti, kterých jsem si nevšimla, nebo bych o nich vůbec neuvažovala.

Výstava byla uskutečněna na půdě Akademie, což otevřelo platformu k diskuzi o tom, co nám dala škola do života, co očekáváme a co budeme zažívat po škole, pokud hned nebudeme mít galeristu, výstavy a podobně.

Metaforou pro vizualizaci tématu bylo prostředí uměleckého grafického tisku. Prostoru dominoval pás linolea na linoryt na bázi přírodního korku, dalšími elementy byly: rytí ryteckými nástroji a alegorie rydel přítomná také jako detail nohou stolu a židlí.

Vše, o čem se ve výstavě mluvilo, bylo postupně zapisováno na linoleum a poté vyrýváno do jeho povrchu.

Výstava tedy neprezentovala „výzkum“ nebo výpovědi absolvenů jako hotovou věc, spíš sloužila k tomu, zviditelnit proces a to, jak je možné analyzovat fenomény, které vyplynuly na povrch.

Co tedy vyplynulo z analýzy tří výpovědí?

Obecně deprese, která byla umocněná popisovanými nuancemi pocitu selhání, zůstala v místnosti, na povrchu linolea jako vrásky na starém obličeji. Tíha, která spočinula na panelistech, kteří poslouchali výpověďi, se poté v nové vrstvě přenesla na linoleum jako hluboké otlaky a dlouhé škrábance.

Projekce

Tři videa promítaná projektory na list papíru, který divák držel v ruce.

Požádala jsem tři různé absolventy Akademie, kteří vystudovali volné umění, ale celý život se živili restaurováním uměleckých děl, aby mě vzali na jedno místo, kde restaurovali. Poté jsem je poprosila, aby se vrátili do doby, kdy toto konkrétní dílo restaurovali, a zkusili rekonstruovat, co všechno práce obnášela.

Po dohodě s nimi vznikla pantomimická rekonstrukce pracovního postupu. Na projekci byly vidět jejich ruce, které pracují. Restaurátorské nástroje jsou imaginární.

Zajímalo mě, v jakém momentě se tato moje prosba stane něčím, co vezmou za své jako prostředek k navrácení se do doby, kdy dílo restaurovali. A co tato zkušenost přinese.

„Rezignace restaurováním“ – zvuková nahrávka ve sluchátkách.

Zásadním motivem audio textu je úvaha: Mnoho z absolventek a absolventů ateliérů volného umění se postupem doby a vnějším tlakem stalo restaurátory.

Jaký vliv mělo ale restaurování najejich ambici vybudovat si stabilní pozici a uznání jako výtvarní umělci.